Bjørkhallen

Otec Richard miloval knihy. Takže nikoho nemohlo překvapit, že využíval svého nového postavení celleraria k častým vizitacím klášterní knihovny. Tvrdíval, že se potřebuje na vlastní oči přesvědčit o stavu fondu, aby si spočítal, kolik má nechat vyrobit klihu, kůží a dřevěných destiček. Ale častokrát jen přejížděl prsty po hřbetech nových tisků, hladil kování starých rukopisů, tu a tam některou knihu vytáhl, náhodně otevřel... a z četby ho probral až zvon.
Dnes mu v rukou uvízla záhada.
Starobylý typ vazby s obalem. Ale kůže byla neznámá, cizokrajná, snad... šupinatá. Titul nečitelný.
Zpoza regálu vyběhl pobledlý bratr Hugh. „Tuto raději ne, otče!“

Nepamatuje si, co bylo předtím.
Vzpomíná si na svět až od té chvíle, kdy ho spláchla velká vlna. Kutálela jím přes pláž a na moře, šedá a bílá jako on sám. Hrabal se na vzduch, kašlal a prskal. Mokrý kožich ho táhl dolů. Ale nakonec ucítil pod nohama pohybující se kamínky.
Vylezl kousek od hromádky šatů.
Patřila chlapci s hojivýma rukama. Anzelmovi.
Chlapec z něj vymačkal vodu, vrátil mu dech. Později mu nosil kousky masa a hráli si spolu. To byl pro Barnabáše život. Pes potřebuje k někomu patřit.
Takže když pro chlapce přijela dračí loďka, Barnabáš neváhal a naskočil.

„Toto je chlapecká škola, Watersi. Žádné děvče tu nechci.“
Mistr Severin se mračil, jako když se nad mořem sbírá bouřka. „Lisa do školy ani nevkročila. Bydlíme...“ Zarazil se. Nechtěl rektorovi prozradit polohu svého bytu. „...mimo školní areál.“
„Ten starý klášter vám taky nepatří, Watersi.“
Byl to výstřel naslepo, ale zasáhl. Mezi bouřkovými mraky probleskl hněv. „Domníval jsem se, Leylande, že máme nějakou dohodu,“ řekl mistr nebezpečně ovládaným hlasem.
„Samozřejmě. Jistý dlužní úpis.“
Na stole zarachotil měšec zlaťáků. „Splacený.“
Rektor svraštil rty.
„Zato vy jste své sliby nesplnil, Leylande. Takže. Lisa tu zůstane se mnou – nebo si hledejte nového černého mága.“

„Erik Entwhistle,“ oznámil Mistr Mandaly.
Erik přistoupil ke kamenné obrubě. Nelíbilo se mu, že mistr Ayre neohlásil jeho element. Ale sotva se dotkl Mandaly rukou, uslyšel: „První stupeň Prázdnoty. Projdi na druhou stranu a přines odtud kámen.“
Holé stromy hrozily svými haluzemi jako les kostlivců. Erik zaváhal. Pak si vzpomněl na Danele. Přece se před ní neshodí.
Prokličkoval lesem mrtvolných stromů, prodral se na normální svět, lapl kámen prohřátý sluncem a než se škvíra mezi světy stačila zavřít, skočil zpět.
Nedopatřením se podíval nahoru.
A ztuhl.
Nebyl tam ani kousek nebe. Celou klenbu od obzoru k obzoru vyplňovala černá nicota.

Zakopl o kamennou obrubu Mandaly. Div že nepřepadl dovnitř.
Její Stromy se radostně rozhořely girlandami květů.
Ayre provinile odtrhl pohled od knihy. Nesmí sem. Nechtěl sem. Celý den se Mandale dokázal vyhýbat. Tak proč...?
Ohlédl se přes rameno k věži Prázdnoty. Jen ať ho tu nenachytá mistr Hjalmar! Sklapl knihu, upřel oči na kameny nádvoří a opatrně se šoural pryč, nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Přes Horní dvůr už běžel trapem. Pod schody chvíli chytal dech. Nakonec znovu otevřel knihu, našel stránku. Začetl se.
Nevědomky udělal první krok. Druhý. Třetí.
Zakopl o kamennou obrubu Mandaly, div že nepřepadl dovnitř.

„Chci být s mistrem. Pusťte mě domů.“
Tohle opakuje, kdykoli má možnost. Dívá se jim přitom do tváří očima, které bývaly světle modré. Teď začínají pomalu temnět.
„Neposlouchejte ji. Mistr Waters sám přiznal, že ten lektvar, který jí dával, vyvolává mimo jiné neopodstatněnou důvěru ve výrobce.“
„Zachránil jí život. Obětoval pro ni svou vlastní krev. Tomu neříkám neopodstatněná důvěra.“
Holčička se dívá z jednoho taláru na druhý. Dospělí se baví nad její hlavou, jako by tu snad ani nebyla.
„Pusťte mě domů k mistrovi,“ zkusí to znovu.
Nakonec si někdo jejích měnících se očí všimne a nechá provést paternitní zkoušku.

„V Bjørkhallenu se jaro pozná snadno,“ vysvětloval Ayre.
Severin pozvedl jedno obočí a pokývnul korbelem k zamrzlému oknu. Závěje sahaly skoro až k parapetu. „Duben,“ utrousil suše.
Ayre se nedal zviklat. „Dítě Vody, jako jsi ty, by mohlo mít cit pro ten hlavní rozdíl.“
„A to je?“
„Led.“
„Aha. Jaro začíná, když se objeví led. Chápu.“
„Samozřejmě. Protože slunce už má sílu. Sníh přes den trošku roztaje a v noci zase zmrzne. Jednoduché.“
„Jaro,“ odfrkl si Severin, „tedy alespoň jaro ve slušných zemích, podle mě je, když začne být vidět půda.“
„Omyl,“ ušklíbl se Ayre. „To je tady už léto.“

„Proč vlastně jdeš do Glastonbury? To chceš vážně sloužit Leylandovi?“
Severin se mračil a kreslil si prstem v loužičce vína.
Leif se nenechal odradit. „Poslouchej, naši mě nechají předělat stodolu na laboratoř. Máme díky těm Divjakovovým šíleným požadavkům na praxi dost kontaktů po lékárnách. Půjde to rychle, dva tři roky nejvýš – a dílna bude solventní.“
Severin zkroutil rty. „Nemám dva tři roky. Leyland od strýce koupil moje úpisy.“
„Táta by ti půjčil,“ naléhal Leif.
Severin zavrtěl hlavou.
„Paličáku.“
Teprve když uviděl pobořenou zeď kláštera, našel odpověď na Leifovu otázku.
Odmítl byt ve škole a zařídil se v bývalé opatské kuchyni.

Opata Whitinga Ayreho líčení Mezisvětů a Mandala fascinovaly. Nemohl se zbavit dojmu, že když Ayre vypráví o bytostech z Mezisvětí a on o andělech a démonech, oba mluví o tomtéž, jen každý jinými slovy. Ale ze všeho nejvíc ho přitahovalo téma Paní.
Ta symbolika byla tak podobná!
Mistr Ayre ho od návštěvy Mezisvětí opakovaně zrazoval. Richard Whiting postupně dosáhl aspoň toho, že jejich diskuse probíhaly v blízkosti Mandaly. Polovinu času pak poslouchal Ayreho a polovinu sledoval měnící se obrazce.
Dnes nejdřív vystřídala všech pět stromů, a když do ní Ayre ponořil ruku, aby ji uklidnil, naplnila se okvětními plátky růží.

Trvalo dlouho, než mistr Talbot z chlapce vytáhl, kdo a jak ho zasvětil do černé magie. Když pochopil, že malý Severin považoval zasvěcovací proces za normální výuku, musel se odvrátit a skrýt ruce pod hábitem, aby hocha nevyděsil. Zatínal zuby tak silně, že ho chytala do sanice křeč, a z pěstí mu div nekapala krev.
„Toto je neodpustitelné. Mezi tebou a Thornvaldem je navždy válka,“ procedil, když byl konečně schopný promluvit.
Chlapec se ošil.
„Být tebou, vyprovokoval bych ho, aby zemřel jako démon,“ pokračoval mistr. Z jeho slov sršel chlad. „Aby se nikdy nemohl vrátit zpět.“
Severin se zamračil. „Jak?“