Bjørkhallen

Začalo to jako dětská hříčka. Našla pár vlasů toho pohledného Seveřana, vytrhla si několik svých, spletla copánek a z něj vykouzlila prstýnek.
Jenomže ho nosila tak dlouho, dokud se doopravdy neproměnil v kov.
Když dospívala, Sigurd se vrátil. Věděla, že se vrátí. Nemohl jinak. Zpečetila svazek mezi nimi slzou a kapkou rosy – a na prstýnku vypučely křišťál a perla.
„To víš, že si tě vezmu,“ smál se. „Až vyrosteš.“
Žertoval.
Ona ne.
Po svatební noci přibyl na kroužku rubín. Tohle je už navždy, těšila se.
O pár let později prsten v hádce přeštípla kleštěmi.
Jejich třetí dítě se narodilo mrtvé.

Děvčátko v jeho náruči milosrdně spalo. Dýchalo. Pořád ještě. Severin žasl, jak nádherné to je: držet v rukou spící dítě. Až dodnes si to nedokázal představit. Jsem moc naměkko, říkal si, prostě jsem se jen bál, že ji ten příšerný nevypočitatelný, nevyzkoušený dryják zabije. Nebo ne?
Zapudil zbytečné úvahy. Teď musejí především zmizet.
Koni odstřikovaly od kopyt celé vějíře vody. Severin je zdvíhal do vzduchu a tvořil z nich mlhu a déšť.
Po pár mílích z potoka vyjel. Dítě v jeho náruči bylo teď celé mokré a chvělo se.
Když ji vytíral do sucha svým pláštěm, poprvé ze spánku broukla.

Do bjørkhallenské Mandaly vešli tři. Mistr Ayre, Erik a Danele.
Ptačí mandala v Château des Chansons se jim ozvala skoro vzápětí, šťastná, že konečně může mluvit. Erik vzal Danele za ruku a společně vešli do tmy plné hlubokého zpěvu. Ayre se mezitím posadil na místě, kde je v Mandale všech pět elementů v rovnováze, a čekal.
O pár hodin později se zpěv Ptačí mandaly změnil a Ayre uslyšel, jak se do jejích tónů mísí Erikovo hvízdání a Danelin šepot.
Potom Danele vyjekla. Ayre zaslechl kroky. Erikovy. Vzdalovaly se.
Zašustily v písku.
A pak skřípavý nářek zmlkl a zněla jen flétna.

Leila si vymohla, že bude přítomná na zasedáních bjørkhallenské Rady. Mistr paměti měl sice silné námitky, že Leila není dostatečně zkušená, nemá nejmenší ponětí o vedení školy a nedosáhla ani nižšího mistrovského titulu, a tudíž že nemá na zasedání mistrů co dělat, natož aby tam mluvila – ale Sigurd z moci rektorské zasáhl v Leilin prospěch.
Tentokrát projednávali obsazení uvolněných učitelských pozic.
„Spillemand by učit mohl a chtěl, ale má na starosti pětiletého synka,“ mračila se Brigitta.
Leila zvedla obočí. „A to je problém? Proč byste... Proč bychom nemohli zřídit přípravnou jednotřídku? Pro... děti mistrů a... sirotky?“
„Kdo ji povede?“
„Já...?“

Když je slyšela přicházet, zapečetila si ústa kouzlem. Neudělat to, vyla by teď bolestí a hrůzou jako umírající fena. A to nesměla. Nesměla. Nesměla.
Bože můj...
Přivázali jí na nohy kámen a hodili ji do řeky. Normální člověk se prý utopí; čarodějnici voda nepřijme.
Bylo tam mělko. Přežila.
Bože můj, děkuji ti...
Přes větev blízké vrby přehodili provaz. Její bývalý milenec jej sám požehnal. Jí požehnání odepřel. Je čarodějnice. Podle Písma...
Bože můj, děkuji ti, že jsem malého Severinka stačila odvést do kláštera. Ochraňuj před tímhle šíleným knězem aspoň jej. Amen.
Zemřela bez hlesu a nesmířená, říkali později její sousedé.

„Tohle je ale příšerná putyka,“ zamračil se mistr Severin. „Začouzená, zablešená, plná... no. Nejčistší místo v celém okolí je stáj. Opravdu už nemůžeš dál? Ani kdyby ses vezla v sedle?“
Lisa se mu opírala o ruku. V polospánku jen zavrtěla hlavou.
„Co s tebou nadělám.“
Zavedl kobylu do stáje. Holčička mu šla automaticky v patách. Mistr koně odstrojil, napojil, přivázal mu k čumáku pytel s obrokem. Podestlal čerstvou slámu.
„Zůstaň tady. A ty ji koukej hlídat, Flekatá.“
Lisa se bez protestu stulila kobyle pod nohy.
Když se mistr vracel s jídlem, našel před dveřmi stání jakéhosi pobudu s přeraženým hřbetem.

„Ano, je to bjørkhallenská pečeť,“ přisvědčil Sigurd Holden. Nemusel se na list ani podívat: viděl, jak byl napsán. Bohužel pouze v mysli a bohužel pozdě.
„Ano, je pouze mechanická,“ přisvědčil podruhé. Samozřejmě. Leila neměla právo s pečetí nakládat. Sigurd by nikdy nevěřil, že ji vůbec napadne oficiální školní pečeť použít.
„Ano, toto je můj vlastní list,“ přisvědčil potřetí.
„Proč je v naprostém rozporu s tím prvním?“
Sigurd se odmlčel. Co teď? Má říct pravdu a zradit – a ztratit – ženu, nebo lhát – a ublížit hostu?
„Má žena se... zmýlila. Mistr Severin neměl špatné úmysly. Potřeboval Lisinu krev, aby holčičce zachránil život.“

„Ale oni mi nedovolí, mistře... Černému mágovi nikdo nikdy... Lisa... Oni mi ji nesvěří, rozumíte, z Bjørkhallenu přišla...“
„Sedni si. Uklidni se.“
„... žaloba, že jsem bral Lise krev, ale to bylo kvůli tomu lektvaru a mně nikdo nikdy neuvěří, že...“
„Napij se. A řekni mi to ještě jednou a pomalu. Kdo tě žaloval a zač?“
***
„Dobře si prohlédněte pečeť tohoto listu.“
Dopis koloval kolem stolu. Zatímco jej ostatní mistři detailně studovali, Velemir Divjakov se na své židli maličko pohupoval, jako by si byl zcela jistý výsledkem.
„Otisk pečeti je mechanický. Ergo, s pečetidlem nakládala neautorizovaná osoba. Znám jméno. Leila Holdenová.“

„Především musíš zařídit rozumné bydlení,“ vypočítával mistr na prstech. „Po hospodách s malou věčně nemůžeš.“
Severin pootáčel pohárem. Hryzal si rty. Pořád ještě nechápal, proč mu jeho starý mistr chce... pomáhat. Odkašlal si. „Zkoušel jsem... Heiligenkreuz.“
„A?“
„Nepotřebují mě.“
„Co Bjørkhallen?“ navrhl mistr Divjakov.
Severin se zamračil. „Tam je Thornvald.“
„A oni jsou z něj ještě o něco šťastnější než ty,“ ušklíbl se mistr Divjakov. Zvedl svůj pohár, upil. „Tak se přece trochu snaž.“
Známý tón Severina vyprovokoval k reakci. „Mohl bych někde v okolí … koupit dům. Domek,“ opravil se.
„Dobrá. Za druhé. Čarodějnou radu si beru na starost já.“

Písek na nádvoří se blyštěl tisícem křemenných střípků. Slunce už vystoupalo na vrchol své denní výhně a teď se snažilo upražit všechno, nač jen dosáhlo. Stíny se stáhly do bezpečí; do středů velkých místností nebo do sklepů. Mistry nikde nevidět, po nádvořích se upoceně ploužilo jen pár mladších žáků. A nedalekým údolím se tiše plížily oddíly Maurů.
Právě v tu chvíli se na jednom dávno uzavřeném a opuštěném nádvoří pohnul písek. Zvedalo se zrníčko po zrníčku, opatrně a pomaličku se sesypávalo, jako by ho odmetal nějaký neviditelný metař, od středu nádvoříčka ve stále se rozšiřujících kruzích.
Písečná mandala se probudila.