Věda ve sto slovech

Leonardo vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Po hmatu našel židli, sedl si a čekal.
Do místnosti vtrhlo to druhé město. Město s věžemi postavenými na špičku. Město se širokými základy kostelů, které mířily vzhůru, podpírány zlatými kříži na kostelních kopulích. Město s holuby letícími dolů k podlaze, město s vozy, jejichž kola přejíždějí po stropě místnosti. Obrysy města neurážejí oko řezavou ostrostí, ale zlehýnka se rozplývají jakoby ovívané jarním vánkem. Město je všude v místnosti, a přece je nepolapitelné, dokud nedopadne na něco, nač by se zobrazilo.
Leonardo zatoužil po zázraku, který by tu krásu uchoval navždy.

Nejladnější proporce, jaké kdy lahodily oku. Není divu, že přitáhnou pohled laika i znalce, objevitele i básníka. Není divu, že upoutají pozornost v bukovém listě, v květu fialky, v otisku trilobita i v milencově tváři. Není divu, že se sochaři, malíři, architekti i fotografové předhánějí v jejich zachycení. Není divu, že je úporně napodobují výrobci misek, skříní, zrcadel i notesů. Není divu.
Rozdělte délku na dvě části tak, aby se jejich vzájemný poměr shodoval s poměrem delší části k celku. Toto číslo využijete při stavění ulity, při míření fotoaparátem, při řezání papíru, ano i při komponování hudby. (√5 – 1)/2. Zlatý řez.

Řeknete si voda. A co jako?
No, třeba... znáte přece její skupenství? Opravdu? Všech více než 20?
...napadlo vás, jak málo látek zvětší objem, když zmrzne?
...nikdy jste nepřemýšleli, jak je zvláštní, že třeba taková sponka se dokáže udržet na hladině? Neměla by se potopit, ať jste sebeopatrnější?
...dejte zmrazit teplou a studenou - no, která zmrzne dříve?
...rozpalte pořádně hrnec a přidejte trochu vody - ne, ona se nevypaří.
...už jste někdy uklouzli na ledu? A víte, že jste spadli kvůli vrstvě tekuté vody, jež je na povrchu i ve velikém mrazu?
Voda, a co jako? No, ještě asi desetkrát tolik.

Virginie, Livie a Vincenzo se vřítili do místnosti.
"Tatí, pojď si hrát!"
"Nemůžu, přijde dóžecí sekretář."
"Ten pitomec?"
"Virginie!"
"Mám pravdu! Nechápe ani, jak funguje tvůj dalekohled! Ale já ano."
"Běžte se radši podívat, jestli se maminka vrací z kostela. Šla k svatému Jakubovi v Muranu."
"Hurá! Tatínek nám půjčil dalekohled!"
Galilei byl unavený. Potřeboval by víc peněz. Chtěl by pracovat a ne drobit čas mezi kondice a řízení dílen. Cosimo II. Medicejský hledá dvorního matematika. Ale jak to místo získat?
V noci Galilei zpozoroval čtyři neznámé oběžnice Jupitera. Náhle dostal nápad. Vhodné věnování objevu mu zabezpečí krásnou, jistou budoucnost...

"Dobrý den, pane kolego," nakoukl do asistentovy pracovny profesor. "Jak jste daleko s prací na tom vyzařovacím zákoně?"
"Bohužel, pane profesore," zarazil se asistent, "víte - pracuji teď na více věcech najednou, takže ..."
"Dobrá," pravil zklamaně profesor, "v tom případě bych od vás potřeboval vrátit papír s výpočty, který jsem vám včera předal."
"Aaaano," zarazil se asistent a zoufale se podíval na šest hromádek papíru na stole, "do jedné z nich jsem to založil."
Začal divoce přehrabovat jednu hromádku po druhé.
"Promiňte, pane profesore, je tu příliš velká entropie."
"My tomu říkáme binec, pane kolego. Ale já jsem ze staré školy."

Psal se rok 1667, když Johann Joachim Becher oznámil světu existenci ohnivého prvku, flogistonu, obsaženého ve všech hořlavých látkách. Prvek  bezbarvý, bez chuti či zápachu, který je nehmotný. Odvážný pokus o vysvětlení nejen hoření, ale i například rzi.
Teorie, která byla definitivně vyvrácena Antoine-Laurentem Lavoisierem koncem 18. století, jenž dokázal nutnost hmotného plynu k hoření. Dnes víme ‘vše’ o kyslíku a oxidaci.
Ovšem jako většina nesprávných teorií vedla vědce k zamyšlení a nebýt ní, jak dlouho by tvrvalo, než bychom viděli spojení mezi hořením a metabolismem? Věnujme tedy minutu ticha všem přehlíženým vedlejším kolejím, bez nichž by moderního poznání nebylo.

"Ej, čubčí synu, matka bezectná tě zrodila, rozumu ti nedala, kudy jedeš, hlupáku?", zanadával Vasilij Karpovič na kozlíku univerzitních saní.
"Celou dobu vedle mne jsi, a tu do mne skoro narazíš!"
"Jede-li vedle nás, jede rovnoběžně s námi, a dvě rovnoběžky se protínají až v nekonečnu, ne tady", pronesl jeho pasažér.
"Nikolaji Ivanoviči, holoubku předrahý, pravdu nemáš. Pohleď, koleje ve sněhu se kříží.
Sotva jsme vyjeli na ten satanášův kopeček..."
To už ovšem mluvil k prázdným saním. Nikolaj Ivanovič Lobačevskij klečel ve sněhu a děkoval Pánu Bohu za to, že mu ukázal rozdíl mezi rovinou a plochou s nenulovou křivostí.

Pracují usilovně a práce jim jde od řetízku. Společně ostatním pomáhají získat tu správnou strukturu a tvar. Procházejí jimi různé řetězce tvořené šroubovicemi, listy a dalšími útvary a získávají tak ten vhodný tvar zámku či klíče, tolik potřebný pro jejich funkci.
Také je samozřejmě navštěvují v práci - to když se nějakému ta struktura trochu pokazí a potřebuje pomoci složit zpět do nativního tvaru. A když je příliš teplo, zima či jiné nevhodné  buněčné podmínky, i oni zvýší svou aktivitu, aby správně fungovaly životně důležité procesy.
Tyto velmi specializované bílkoviny, chaperony, po dobu své existence vědí jen kde a jak pomáhat...

Venku se stmívá a po obloze běhají našedivěle chundelaté mraky.
„Psí se rovná…“
Hlas se rozléhá tichou laboratoří. Stěny jako by chtěly mluvit, ale nevěděly, co by zrovna říkaly. Tak jen opakují vědcova slova se skoro neznatelným zpožděním.
Muže sedícího u stolu to ale, zdá se, neruší.
Nepřestane psát ani ve chvíli, kdy se mu cosi otře o nohu.
„Možná by to nemělo být psí, ale kočičí,“ zamumlá jen. Náhle zvedne hlavu od papíru. Pak vytáhne zpod stolu modrobíle flekatou kočku.
Kyanid. Krabice. Jaderný rozpad.
Dlouze se na kočku zadívá.
„Možná to radši pojmeme jen jako myšlenkový experiment, co říkáš?“

Žije se mi skvěle, věnuji se dostatečně stravování, vylučování i rozmnožování. Co víc si můžu přát?
I všechny kamarádky se mají v živném roztoku báječně.
Vtom nás někam přelijí. Přemýšlím: „Co se asi bude dít?“
Za chvíli cítím, jak se na mou buněčnou stěnu tlačí nějaký prášek - tvrdý, ostrý, bílý. Buněčné jádro si po chvíli vzpomene a varuje: „To je oxid hlinitý! A my jsme v třecí misce! Poplach!!!“
A pak se celá ta masa - já, prášek, i ostatní bakterie dává do pohybu. Kousky oxidu hlinitého cupují, trhají mé tělo. A pak mě opouští, och, mé ribosomy.
Stávám se supernatantem.