Věda ve sto slovech

Zástupce rodu Corvus s druhovým jménem corone, ať už černé barvy nebo barvy o odstín světlejší, se vyznačuje tím, že při přesunu ze vzduchu na zem vyhledává a při následném pobytu na výše zmíněné zemi dává přednost společnosti zástupce téhož rodu a druhu. Tato činnost pak implikuje obdobné chování u zástupců Homo sapiens sapiens. Tedy že takovýto zástupce vyvíjí aktivitu, aby navázal vztah se zástupcem nejen stejného rodu a druhu, ale i s obdobnou pozicí na společenském žebříčku a s obdobnými vlastnostmi a hodnotami. Pokud k navázání takového vztahu dojde, dá se pro dané zástupce použít odborný termín anima coniuncta.

Nemoc bource morušového ničila francouzské hedvábnictví. Housenky hynuly dříve, než se zakuklily. V kraji se šířily dvě epidemie - pebrina mezi housenkami a hlad mezi lidmi.
Luis Pasteur přijel do Alais se ženou, dcerou a mikroskopem. Z knih věděl, že entomologové pozorovali malá černá tělíska v některých vajíčkách, housenkách i motýlech bource morušového.
Čtyři roky zkoumání, mikroskopování, probírání vajíček. Důkazy, že nemocní motýli snášejí nemocná vajíčka. Že se nemoc přenáší i potravou. Konečně je Pasteur schopen předpovědět, z kterého vajíčka se vylíhne zdravá a z kterého nemocná housenka.
Zbývá přesvědčit pěstitele hedvábí, aby zakoupili mikroskopy a přes zimu všechna vajíčka prohlédli.

„Jsme jenom kousíčky nereálna. Bez myšlenek bychom nebyly nic,“ povzdechly si číslice.
„Má moc nesahá téměř nikam. A způsobuji rozpady,“ stěžovala si slabá jaderná síla.
„Já na tom nejsem o moc lépe, snad jen podle názvu. Jsem uzavřená v pingpongovém míčku uprostřed hřiště,“ konstatovala silná jaderné síla.
„Jsem ze všech nejmenší. A ještě ke všemu jako jediný nemám neutron,“ ozval se vodík.
„Co mám říkat já – nevzhledná bílá hmota? Nejraději se izoluji,“ prohlásil myelin.
„Jsou nás miliardy a samá ruka, samá noha. Co znamená jedinec v takovém davu?“ tázal se sklesle neuron.
A Niels Bohr právě hloubal nad stavbou atomu.

"Není to Levi-Civita? Geehrte Herr Professor, aber nein, Mister Professor, proboha, Infelde, jak se řekne anglicky, že si velmi vážím jeho práce a potřeboval bych s ním prokonzultovat výpočet?"
"Signor professore, che anzi! Mister Professor, proboha, proč se mám snažit, když anglicky neumím, zkrátka tady jsem a koukám."
"Herr Professor, já teď napíši svoje rovnice a rozepíši je do linearizované podoby."
"Signor professore, vidím, že linearizujete svoje rovnice, ale dovolil bych si nesouhlasit, můj tenzor jste rozepsal špatně, dejte sem křídu."
"Máte pravdu, dále potřebujeme vhodně zkalibrovat - křídu!..."
"...a vypustit členy - křídu!..."
"...vyšších řádů..."
Proč však Infeld mlčí? Pláče smíchy.

Byl to jistý nejmenovaný doktorand, který se ten večer vracel z Ústavu molekulární genetiky na kole, kdo zjistil, že tým doc. RNDr. Jaroslava Pánka, CSc., poněkud snížil standardy zabezpečení laboratorních chovů.
Mladíka zarazilo podivné světlo, které se mihlo soumrakem po hladině Kunratického potoka. Položil kolo, a šel se podívat blíž - z vody se na něj vesele zubila nutrie světélkující zeleným fluorescenčním proteinem.
Docent i jeho tým byli na dva měsíce zkráceni na odměnách a laboratoř musela být znovu atestována. Exemplář se však odchytit nepodařilo. Když příští jaro vyvedla světélkující mladé, nikdo v ústavu už jí neřekl jinak než Nutrie Pánkova.

"Emanueli Purkyně, co to sem vlečeš?"
"To je žekyš, tati, tak to říkal ten pán, co ji dal panu učiteli."
"Řekomyš, Emanueli, řekomyš americká. Vyznačuje se dlouhým ocasem a intenzivním pištěním, když ji někdo přináší právě za ten ocas. Uchop ji prosím raději pod předními tlapkami a pozor na řezáky."
"Jaké žáky?"
"Myslím ty přední zuby."
"Ta je ale hebká!"
"Ovšem, pevné pesíky kryjí jemnou podsadu a chrání ji před promáčením vodou. Ovšem vybarvení je nestandardní, černá je neobvyklá. Také porost hlavy je nestandardní, srst by měla být všude stejně dlouhá."
"Nemohl by to být nový druh, tati? Žekyš Punkova?"

"Nuže, pánové, máte poslední příležitost obhájit užitečnost Akademie," usmál se jedovatě císař Justinián I.
"Vaše Výsosti, rozvíjíme ušlechtilé umění matematické," začal mluvčí delegace.
"Tak, a k čemu je to dobré?" ušklíbl se císař. "Jaký nám to přinese zisk do státní pokladny?"
"Aritmetika, geometrie, astronomie a teorie hudby jsou krásné! A naprosto nenahraditelné v systému vzdělávání! Nelze vystačit jen s triviem." vzpomněl mluvčí na svého učitele Boëthia.
"To zrovna! Co bych dělal se vzdělanými poddanými, kteří by si dovolili myslet?" houkl císař.
"Dejte do zákoníku speciální kapitolu. O zločincích, matematicích a jiných jim podobných. Diktuji: Zavrženíhodné umění matematické jest zakázáno především!"

"Studenti mi nevěří!"
Servírka zakvílela. Když posledně slyšela tuhle větu, rozbíjeli dva zákazníci třetímu na hrudníku betonový kvádr kovářským kladivem. Bar měl úžasné video na Facebooku, ale to za ni podlahu neumylo. Proč sem musí chodit zrovna fyzici?
"Fakír prý nemůže ležet na ostrých hřebících, protože by mu propíchaly záda."
"Počítat jim to nemá cenu. Slečno, máte hřebíky?"
Fyzik uhnul letící sklenici a zajásal: "Steakové nože! Špička jako špička."
Diskuze byla věcná.
"Stačí čtvrt kudly na centimetr čtvereční?"
"Bude to dost rovné?"
"Nemáte polštářek?"
"Mají v okolních hospodách stejné příbory?"
"Kdo jde první?"
...
"Kolegové, netlačte se, vyzkoušíme si to postupně!"

Umírám hlady. Prosím, pomozte! Nejsem vybíravá, ale kdybyste mi přeci jen vybrat dali, upřednostňovala bych nějakou cukrovinku. Jsem ubohý tulák, celý život trávím na cestách za potravou. Neslouží mi zrak ani sluch a v prostoru se moc neorientuji. Nezbývá mi než se pohybovat sem a tam, až konečně zavětřím nějaké jídlo. A ani pak neumím jít přímo.
Vidíte? Nabrala jsem špatný směr! Musím se otočit a hledat nanovo… Á! Výborně! Jsem znovu na stopě. Ale musím se zastavit. Ne, zase chyba! Vezmu to jinudy…
Ach, kde jsi, má jediná, má nejlepší, má nejmilovanější?
Kde jsi, glukózo, mých nejsladších 36 ATP?!

Nevím, zda a kdy jsem se narodil. Moje vzpomínky se týkají poskakování s kamarády okolo wolframového jádra.
Pak přišlo elektrické pole a vypravilo mne na cesty. Poklidné kmitání jsem vyměnil za střemhlavý let zředěným plynem. Srážel jsem se s okolními atomy, ale nestačil jsem se ani omluvit a musel jsem letět dál. Jen jsem si všiml, že se za mnou rozsvěcuje jasná záře, nejspíš, jak se ty atomy snažily zbavit přebytku energie, kterou jsem jim předal.
Konečně jsem celý otlučený a zpřerážený zase dosáhl elektrody a zařekl se, že se na cesty už nevydám. Elektrické pole mělo bohužel jiný názor.