Věda ve sto slovech

“Pozóóór! Nááástup! Do dvojstupu!”
Hemžení.
“Tak co má tohle být! Všichni se správně zařadit!”
“Takže...” prohlížel si uskupení.
“Takhle by to nešlo! Každý, kdo je víckrát ať se laskavě sjednotí,” zaburácel. Nastal frmol.
“Dobře tak se zkuste seřadit podle času!” řekl. “Ať, sakra, víme, kdo je kdy na řadě!”
“1. měsíc, ano.” Pak mezera. “15 měsíců? ...to jako mezi nic nebude - takhle nikdy nezvítězíme!”
“Tak se zase rozdělte!”
Počet zúčastněných se zněkolikanásobil.
“Slušná účast na začátku... patnáct měsíců - další příspěvek,” mumlal, když prohlížel řady.
Záškrt, tetanus, dávivý kašel, obrna, žloutenka... Ty všechny tedy porazíme, ale co když se objeví noví...?!

Erasto Mpemba právě připravoval svou denní dávku zmrzliny z horkého mléka a cukru. Jako mnozí další středoškoláci v Tanzánii.
“Pospěš,” popoháněl ho kamarád.
Erasto se podíval na horké mléko a pak na kamarády čekající venku.
“Ale co...,” řekl si a dal krabičku do mrazáku.
Nevinný to začátek příběhu, díky němuž vešel Erasto Mpemba do dějin... alespoň do některých.
Když později nahlédl do mrazáku, jeho zmrzlina byla už tuhá. Ostatní měli zatím jen ledové mléko. Tím byl zmaten.
“Pane učiteli,” zeptal se jednou Erasto při hodině fyziky. “Je možné, aby teplá voda zmrzla rychleji než studená?”
“Jistě. Pokud se pohybujeme v mpembovské fyzice,” ušklíbl se učitel. Rčení se samozřejmě uchytilo - kdykoli udělal Erasto chybu, mluvilo se o mpembovské fyzice. Erasto se však nedal odradit a později téhož roku se zeptal Dr. Denise Osborna, který školu navštívil.
“Nenapadá mě žádné vysvětlení,” pronesl. “Nicméně to zkusím.” Přikázal asistentovi, aby experiment provedl. Byl překvapen - horká voda zmrzla rychleji.
“Nicméně budeme pokračovat, dokud nedostaneme správný výsledek,” dodal popuzeně asistent.
O šest let později: článek Cool, Physics education. Tak se do vědeckého světa vrátil jev známý několik tisíc let, nyní jako Mpembův efekt.
Ne že by na tom záleželo - nikdo pořád neví, čím to vlastně je...

Toužil nalézt konec pobřeží. Za Persií, za bájnou guptskou říší... kde se setká s nebeskou bání? Zasvětil tomu celý život. Nakonec, zestárlý, došel až do řecké rybářské vesnice, kde se narodil.
Nevěřil výpočtům bezbožných Helénů. Chtěl doplout k okraji světa, kde moře padá do bezedných hlubin. Po dvou letech stál na molu téhož portugalského přístavu, odkud vyplul.
Vesmír je konečný. Možná se rozpíná, ale rychlý koráb dokáže jeho hranici dohnat. A on jí dosáhne, snad i překoná. Stane se prvním, kdo viděl přes okraj vesmíru. Dráha letu byla přímá, korekce na gravitační zakřivení prostoru přesná.
Doletěl zpátky na svou planetu.
pozn.: >Subfandom - Geometrie

"Au, au, auau", zasténalo.
"No tak, nechte toho věčného postrkování, sakra. To pořad jenom náhodně, au, měním směr a nikam se nedostanu!"
Odpovědí byl jen všudypřítomný ohlušující řev a běsnění všech kolem. A jejich nekonečné nárazy, tak malé a četné. Miliony a miliony. Nebyla ani skulinka, kam by se ukrylo, aby mělo chvíli klidu.
"Ve vzduchu by to teda bylo lepší - tam jich aspon není tolik," zavrčelo si pro sebe. "Co tady, auauau, ve vodě."
"Pane Browne," ozval se asistent, "chtěl jste připomenout..."
Robert Brown zvedl oči od mikroskopu, pod kterým studoval pylová zrna clarkie pulchelly.
"Jistě, hned jsem tam."