Harry Potter

Minerva přehlédla upravený prostor a řadu košťat ležících na trávníku. Povzdechla si. „Snad je to tentokrát všechno. Hagride, můžeš je přivést. A nemusíš jim povídat, že tohle všechno nejsou běžná opatření při první lekci létání.“
„Jasně. Dyť vim. Už si mi to řikala nejmíň vosumkrát. Voni by to pak chtěli ouplně beze všeho, stejně jako kouzelnický děcka.“
Na nádvoří vtrhl rozesmátý, nadšeně pokřikující hlouček.
„Ticho!“ zaburácela madam Hoochová. Hlasité nadšení se změnilo v dychtivé ticho. „Teoretickou instruktáž jste již absolvovali. Teď se postavte každý k jednomu koštěti. Vztáhněte nad ně pravou ruku a…“
Z třinácti hrdel se ozvalo odhodlané „Hop!!!“

Kdyby toho dne zabloudil do Bradavic šikovný kameraman, mohl by natočit zajímavý dokument. Jedna za druhou by následovaly krátké scénky:
Školník Filch vybírá třináct nejméně poškozených školních košťat.
Minerva kouzlem posiluje jejich citlivost, aby dokázaly reagovat i na motácké množství magie.
Madam Hoochová si připravuje vzorovou lekci létání přizpůsobenou dospělým mudlům.
Profesoři Křiklan a Kratiknot vztyčují nad nádvořím bezpečnostní kopuli.
Pomona Prýtová upravuje trávník, aby byl hustý a lehce pružil.
Domácí skřítci vynášejí staré postelové matrace. Ukládají je podél zdí.
Poppy na ošetřovně kontroluje zásoby obvazů a kostirostu.
Film by končil záběrem na Hagridův spokojený obličej a vítězně vztyčený palec.

„Létat? Na košťatech?!“ vykřikla Pomona Prýtová.
Madam Hoochová se zamyslela. „Nestačila by jim třeba jen návštěva famfrpálového zápasu?“ 
„Nebo potápění!“ navrhl profesor Křiklan. „Žaberníku mám velkou zásobu a jezerní lidé by našim mudlům mohli ukázat ty své zahrady kvetoucích korálů a…“
„Potápění rozhodně ne, Horácio,“ zarazila ho Minerva. „To je snad ještě horší než létání. Možná ten Famfrpál… Myslíš, Rubeusi, že by se jim zápas líbil, ale hlavně, že by se s ním spokojili a na létání netrvali?“
„Moh bych se jich voptat,“ pokrčil rameny Hagrid. „Ale jak sem je za tech pár dní poznal, voni budou chtít beztak voboje.“

„No tak, Harry, Hermiono, to přece musíte znát.“ Nenechal se odbýt Ron. „Králice Alice a chechtavý pařez“, to zná přeci každý. Neříkejte, že vám rodiče pohádky nečetli.

„Mně ne,“ zamumlal Harry.

„Jo, promiň, kámo,“ omluvil se Ron. „A co ty, Hermiono?“

„Rone, pochop, že my známe jen pohádky jako Ubrousku, prostři se, Hrnečku, vař anebo Červenou karkulku,“ vysvětlovala Hermiona.

„Hrnečku, vař? Hehe,“ poťouchle se smál Ron. „To zní jako samovarný kotlík: Kotlíku, vař.“

„Tak mi prosím řekněte nějakou pohádku. Chtěl bych vědět, jaká je taková mudlovská pohádka bez kouzel.“

„Víš, Rone, mudlové mají těch kouzel paradoxně v pohádkách docela dost.“

V kotlíkách spokojeně bublaly polévky a omáčky, v hrncích se pařila drůbež, struhadla strouhala mrkev a petržel, nože se staraly o celer, tuříny a řepu, ve várnici se táhl máslový ležák, pánvičky smažily do křupava, pece vypékaly nejluxusněji křupající kůrečky. 
Sam tam nějaký ten ušatý skřítek mávl rukou, aby zahýbal vatřečkou nebo košťátkem, ale jinak seděly stovky drobných kuchaříků u stolu, mastili karty nebo hráli v kostky. 
Vyrušil je teprve gong oznamující, že bude večeře. 
Tu vyskočili na nohy a každý zaujal příslušnou pozici. 
Když přišel na kontrolu nějaký z čarodějů, našel je v plném zápřahu. 
Pilní a úplně sedření.

„Doufala jsem, že ta nešťastná exkurze proběhne hladce,“ začala Minerva. „Ale teď si připadám jako ve známém hororovém příběhu o magickém předmětu, který bylo snadné přimět k činnosti, ale téměř nemožné zastavit. Nakonec zničil celou vesnici.“
„Ti mudlové jsou sice velice zvídaví a občas dojde k malé nehodě,“ zapochyboval profesor Kratiknot, „ale zničit Bradavice?“
„Pověst Bradavic,“ upřesnila ředitelka.
„Jo. Furt vymejšlíme šecko možný, aby se jim nic nestalo. Stejně se dycky něco zvrtne,“ přidal se Hagrid. „A voni chtěj tech kouzel porád víc a víc.“
„Takže tentokrát potřebuji vás všechny,“ uzavřela Minerva. „Naši hosté se totiž chtějí proletět na košťatech.“

Je smutné, jak tak slavný rod tak hluboko klesl, pomyslel si Brumbál, když prohlížel polorozbořenou chatrč rodiny Gauntovy. 
Opatrně našlapoval na prohnilou podlahu, přitom nahlížel do všech zákoutí. Najednou to ucítil, tu stopu známé magie. Tomovy magie. 
Trochu to připomíná hru na schovávanou, pomyslel si, když vnímal její měnící se hladinu. Pak ho objevil. Pověstný prsten rodiny Gauntů. Mocný artefakt. Opatrně ho vytáhl z úkrytu. 

Najednou to uslyšel; "Albusi, vem si mě, jsi mocný, se mnou budeš Ještě mocnější." Tak na tohle ti neskočím, pomyslel si. "Vem si mě, mohu ti přivést Arianu zpět. Znovu ji obejmeš."
Nasadil si ho. 
 

„Hň hň hň hň...“ dělá Gwen. 
A vedle zase San: „Hň hň hň hň...“
„Co se tady hňhňáte?“  divím se. „A k čemu máte ty upíří zuby?“
„Fkoufka na havouín,“ zašišlá Gwen, „máme fvý pvány.“
„Jako jaký?“
„Pfevečem fe va upííívy!“ nadšeně vyhrkne San. „Máme advefu Mavfoy Manov a...“
„A co, pokoušete Luciuse?“
„Hň hň hň...“
„Co blbnete, vždyť mu to dojde. Jsou to nasazovací zuby?“
„Ave nedojde... máme Pván!“
„No tak když v tom budete, tak proč taky nepokoušete Snapea?“
„Hň hň.. dobvej nápad!“
„A Voldemorta,“ rezignovaně povzdechnu.
„Jak zná náš pván?“ 
„Neopovažte se!“
Žádné okusování mocných čarodějů nebude!

"Myslím, že bys byl ideální kandidát, proč jsi to odmítl?" zeptala se Albuse Minerva. 
Ten jí oplatil trochu neurčitě bláznivým uchechtnutím.
"Ty máš strach," zamrkala překvapeně.
Albus kývl. 
"Lidé mě následují. Jdou za mnou prostě proto, že já jsem... já. Bylo by to příliš snadné. Udělal bych pár zásadních kroků. A pak dalších. Pak kroky, které už se vymykají zdravému rozumu... nene. Přílišná moc nesvědčí nikomu, drahá přítelkyně, tím méně mně."
Minerva vzdychla.
"Smutné budiž, že nikdo jiný si toho není vědom tak dobře, jako ty. Proto si myslím, že mám pravdu a ten ministerský post bys měl přijmout."
"Nikdy."

„Hagride! Jak procházka dopadla?“ zajímalo Minervu.
„Noo… jak sem se pokusil jim vokázat ty mravence a pavouky, tak to teda neklaplo. Voni si přinesli tu Skamanderovou knížku vo fantastickejch zvířatech, tak to poznali.
Ale našli sme pár naštvanejch zahradních trpaslíků. No a voni ty naše mudlíky pokousali.
Si přectav, voni se svalili jak špalky. Teda ty mudlové. Tak si je Dráp nacpal do kapes a vodnes na vošetřovnu. 
Ale žádný vobavy, už sou zase šeci jako rybky. Poppy povidala, že měli enom tudle… alegorickou reakci. Jako že maj málo magie.
Sou fakt spokojený! Prej se jim tu začíná dovopravdy líbit.“