DMD č. 14. pro 14. 4. 2025. Téma: Tchýnin jazyk

Je jim sedmnáct.
Šok ze včerejška zapomenut. Z deště se stalo slabé mrholení, bez potíží vystoupali do sedla, kde se jim otevřel výhled na obrysy okolních kopců.
Našli se.
Chvilka beznaděje pominula, nastává čas na špičkování.
„Tak jak to jde s Becky?“ dobírá si Malcolm Caluma.
„S tou, jak pořád mlčí?“ zbystří Norman. „Už jste si vyšli?“
„Zaprvý, to se neříká,“ opáčí Calum. „Za druhý není můj typ.“
„Prosím tě, proč? Ještě nedávno byla.“
„Bude moc upovídaná.“
„Vždyť sotva otevře pusu.“
„Teď jo. Ale viděli jste její mámu? Slyšeli jste její mámu? Počkejte pár let a bude to stejný.“
Nebude.

"Kenny co máš doma za kytky?" ptá se Butters.
"Nevim, ještě jsem to nezjišťoval. Máma furt nějaký vyhazuje a jiný kupuje, tak jak se v tom mám vyznat."
"Moje máma má doma tchýnin jazyk. Jiný kytky se jí prý nelíbí," řekl Stan.
"Jak jako jazyk ? To jí ho vyrvala a dala do květináče, kurvadrát?" řekl Eric.
"Ty si debil Ericu, to je normální kytka si ji najdi."
"Ta spíš vypadá jak prdel," smál se Eric.
"Jestli ti to přijde vtipný, jsi na úrovni malýho děcka, jasně vypadá jak jazyk. A tchynin se jí říká protože vlastně nevím," dokončil rozhovor Kyle.

Když táta o mojí babičce občas říkal, že to byla čarodějnice, brala jsem to jako nadsázku. Dokud jsem nenašla její receptář pro mladé hospodyňky a nezkusila podle něj umíchat hnojivo na svoje pokojovky.

Jo, možná mě mělo zarazit, že se má míchat za úplňku a součástí je oko ryby a psí chlupy, ale v mé péči vadly i kaktusy a já už začínala být zoufalá. Název živá zahrada a poznámka "účinkuje už po první zálivce" zněly lákavě.

No, účinkovalo. Že mi ulétly všechny květy motýlí orchideje, s tím bych se smířila. Ale jak mám sakra přimět tchýnin jazyk, aby zmlknul?

Domů se vracíval stále méně často. V létě, pomáhat při žních, už mu to každý rok nevycházelo. Snažil se pravidelně aspoň na Vánoce.
“Na Štěpána musíš přijít na oběd k nám!” dala se slyšet nejstarší z jeho sester, Magdalena, necelý rok šťastně provdaná za sedláka Brázdila. Odhadoval, že synovce či neteře se dočká tak do Velikonoc…
“A proč zrovna k vám, Mandličko?” poškádlil ji dětskou přezdívkou.
“Protože u nás bude náramně ostrý jazyk mojí paní tchyně…”
“Tím mne chceš navnadit?”
“Od stolu tě metlou budem muset odhánět,” zasmála se. “Tak dobrý uzený jazyk s křenem jsi nejedl ani v Praze!”

Mateřštinou mého muže je ruština. Pochází sice z města, které Rusové přičinlivě bombardují, a nadto je etnický Žid, ale ruština u nich doma přežila deset let v Izraeli i dalších dvacet v Česku. Nakonec ale stejně víc než jazyk rozhoduje nevykořenitelné sovětské podhoubí: tchynina záliba v neuvěřitelně drahém nevkusném oblečení, tchánova hrdost na vojnu na Sibiři. Neutuchající potřeba se do všeho plést, bizarní politické názory, jiný pohled na život. Ale taky obrovská snaha, otevřená srdce. Láska k našim dětem.
Mám je ráda. I přes ten kávovar, co mi pokaždé vynadá v azbuce, když se pokusím uvařit u nich doma kafe.

Měla jsem jen ty nejlepší úmysly!
Dobře, nebyly nejlepší pro dotyčnou, ale pro lidi, vesmír a vůbec. Šlo mi jen o to, aby zmlkla.
Možná jsem jí neměla dát tu čokoládu, kterou mi s jiskrou v oku podala Gwen? Ale jak jsem měla vědět, že je „vylepšená“?
Mařena se na čokoládu vrhla, jako by týden nejedla, tudíž zmlkla. To je dobře.
Následně...
„Jo! Funguje to!“, raduje se Gwen.
... zbledla, složila se na hromádku a...
... proměnila se v hada.
„Cos do toho dala?“ ptá se San zvědavě.
„Nějakou hadí kytku. Podle překladače.“
„Snake plant. Takže ještě bude blinkat,“ povídám.
„Blejou hadi?“

Helga na sobě nikdy neměla tak drahé šaty. Vlastně na sobě jen párkrát měla šaty. Mnohem radši nosila kalhoty. Avšak Hugo na ni apeloval, že na první setkání musí udělat ústupek.
Když došli do jeho kanceláře, v křesle už někdo seděl. Byla to dáma, která si ji okamžitě prohlížela přísným pohledem.
"Zdravím, matko." řekl Hugo, jako by ta dáma byla jeho šéf a ne rodina.
Dáma mu odpověděla starým jazykem.
"Dobrý den, královno." pozdravila ji Helga.
Dáma opět promluvila starým jazykem.
"Můžeme jít, matka sňatek přijímá."
"Myslela jsem, že si promluvíme."
"Matka mluví jen starým jazykem. Stejně byste si nerozuměly."

"Jsem utahaný,"Crevan se opře v křesle a mžourá na Velmistra za stolem.
"Běž spát,"velmistr se na něj zadívá a Crevanovi dojde, že ho sleduje přes jakousi zelenou věc...kytku.
"Dal jsi se na botaniku?"
"Proč?"
"Ta kytka..."
"Je od otce Dominika a jen mu ji hlídám, musel odjet a chtěl, ať se mu o ni někdo postará."
"Mohl jsem i já..."Crevan se zatvářil dotčeně.
"Ty? Ty bys zapomněl i na kaktus."
"Tak strašné to není!" Hájil se Crevan. Dojem pokazil zívnutím.
"Mazej spát."
"Jo, už jdu...a ty dávej pozor."
"Na co?"
"Na ty jazyky...jsou tchyniny."

"Jak že se tomu říká?"
"Tchynin jazyk."
"Lidi jsou fascinující," zubí se nadšeně.
Není si jistá, jestli jsou stereotypy zrovna fascinující, ale jeho entuziasmus ji baví.

*
Srovná papíry na stole do úhledné hromádky. Vezme do ruky konvičku a zalije rostliny.
Zarazí se. Voda jí nevyšla; přímo před ní stojí drze další kytka, ale kdo to zas přinesl? Copak je tohle nějaký botanický útulek?!
Pak se jí rostliny zželí.
"Tak dobře," povzdechne si; něco na té kytce ji přiměje se usmát.
Z ulice se ozve tiché zahučení, ale ona ho (naštěstí) neslyší; stejně ho nesmí poznat, fascinující a navždycky důležitá Donna.

Učíce se v prvouce o pokojových rostlinách, měli jsme do pracovního listu vepsat, které takové máme doma. Musel jsem kolonku ponechat prázdnou, čemuž se paní učitelka velice podivila.
Vymohl jsem si tehdy pořízení prvních rostlin, abychom byli normální rodinou. Ke dvěma koupeným drobným sukulentům nám babička přidala tchýnin jazyk, který s dědečkem měli ve své garsonce.
Ten jazyk máme doma dodnes. Byl již vícekrát přesazen, posléze i do dvou květináčů rozesazen. Čtvrtstoletí přežíval mou neideální péči, po svatbě to už bylo lepší.
Dnes je jen jednou z mnoha našich pokojovek, ovšem je živou vzpomínkou na babičku. Více než čtyři desetiletí.