DMD č. 14. pro 14. 4. 2025. Téma: Tchýnin jazyk

Dokonalá jako každý netopýr nezná svého tátu, zato dobře zná mámu.
Její máma má zlatavou srst, tmavá ouška a ostrý jazyk. Dokonalou porodila jednoho léta v mateřské kolonii na zámecké půdě. Prvních pár dní ji nosila pod křídlem i na lov, ale pak už ji neunesla a létala sama, vždy na hodinku pryč, pak honem zpátky, najít dítě, schovat pod křídlo a nakojit.
Pak ji naučila všechny náležitosti netopýřího života. Úkryty, zimoviště, letoviska. Tehdy ještě spávaly přitulené k sobě, ale když se Dokonalá moc vrtěla, dostala od mámy vynadáno.
Tady Dokonalou naučila létat portálem do Budče.
Budu jí říkat Zlatá.

Padmé třeštila hlava. Před očima měla mžitky. Svázané ruce. Pootevřela oči.
Proti ní seděla spoutaná Erma. O pět kroků dále dva žoldáci. Jeden zrovna krájel hadí rostlinu.
„Vědí, kdo jsi,“ pošeptala jí Erma. „Talen se spojil s někým od separatistů a zradil svého velitele. Část žoldáků opustila tábor. Chtěli tě vzít s sebou, ale Talen nás nakonec obě dotáhl ke komlinku. Ten jeho kontakt tě okamžitě poznal.“
„Jak vypadal?“
„Starší, v kápi, tvář jsem neviděla.“
„Zatraceně.“
„Tebe potřebují naživu jako důkaz vměšování Republiky.“
„Co chtějí udělat s tebou?“
Žoldák si nabodl sousto na špičku nože.
„Myslím, že to nechci vědět.“

Hrabě s Niellou - štíhlou půlelfkou studující u hradního alchymisty - souložil v altánu již skoro hodinu.
Vystřídali nejméně deset různých poloh.
Přeze všechnu snahu a dovednost to však stále nebylo ono.
Niella jakoby byla polovinu času duchem nepřítomna.
„Je něco, co bych mohl udělat? Jsi nějak nesvá.“
„Omlouvám se, mám připravit jistý lektvar, a jedna z ingrediencí mě znepokojuje.“
„Ano? Jaká?“
„Tinktura z tchýnina jazyka - ani nejsem vdaná, a i kdyby, tak nehodlám dělat něco tak ukrutného a řezat někomu část těla!“
„V tom případě tě s radostí mohu uklidnit. Tchýnin jazyk je dozajista název exotické rostliny. Roste nám ve skleníku.“

Vozík kodrcá z kopce po kamenité cestě. Elin vede Koníka, Mikeal se snaží jistit náklad. Úzkostlivě se ohlíží. Co když už jsou vojáci za nimi? Vzpomene si na tátu, bičík i studenou celu. Ne! Tohle už, prosím, ne.
Ve chvíli, kdy dojedou k řece je jasné, že tudy cesta nevede. Brod zmizel pod přívaly vody.
Zachmuřený Elin odklání Koníka do lesa.
„Tady nás najdou!“ strachuje se Mikael.
„Neměli by. Včera jsem řekl matce té tvé Annie, že jedeme na trh do Mezihoří. Říká se o ní, že nepoví jen to, co neví. Takže snad vojáky nasměruje správně – tedy špatným směrem.

Hovor utěšeně plynul. Od hodinek po pradědečkovi přes přesnost rakouských železnic se dostali až k historii trati, po které zrovna jeli. Antonín připoměl koněspřežku z Českých Budějovic do Vídně, jeho společník kontroval Semmeringem. Zabráni do rozhovoru si nevšimli, že už projíždějí předměstím. Vlak začal brzdit, muž na protějším sedadle vyskočil.
“Um gottes will! Mein Koffer!” Natáhl se pro zavazadlo. Ve chvíli, kdy kufr sundával, vagón sebou škubl. Muž se zapotácel a dosedl na cosi zabalené v papíru na vedlejším sedadle. Zoufale se zahleděl na zlámané tuhé listy.
“Mein Gott! Meine Schwiegermutterzunge!”
Antonín překvapeně zamrkal: “Jejda! Zlomil jste si tchýnin jazyk!”

Nastalo prvojaro, Jasoň vytáhl ze sklepa vanu a vycídil ji do lesku, snachy (všechny) nosily vodu a přikládaly pod kotlem. Silver pochopil, co se bude dít, a zmizel nezmámo kam.

Stařenka upila ze sklenky. Sice to nebyla její meruňkovice, ale její chuťové pohárky to nijak neurazilo. Pohlédla do zrcadla, které jí milosrdně vrátilo obraz nařaseného, růžového negližé.

Teď pro dobro čtenářů opustíme koupelnu a poodejdeme dále od Lancre, nad kterým se brzy začnou rozléhat zvuky doprovázející Stařenčinu každoroční hygienu.

***

Osvěžená Stařenka se dokolébala do ložnice. Na posteli leželo bendžo a láhev.

Dokonalé. Ačkoli...

Pro všechny případy se podívala pod postel.*

Nic člověka nevyděsí tolik, jako když má poprvé vidět tchyni.

No ano, můžu strávit hodiny v zubařském křesle, porodit dítě, absolvovat v pekárně nespočet kontrol z hygieny a podávat přiznání na finančním úřadu, ale stačí jedna návštěva matky mýho snoubence a cítím se jako malá holka.

Čekala jsem výčitky, že jsem nepřijela dřív. Nebo aspoň jeden kritický pohled na vrstvu prachu na televizní skříňce.

Čas na úklid jsem vyměnila za kojení jejího vnuka Huga.

Než vešla do dveří, zhluboka jsem se nadechla a pokusila o úsměv.

Ale už vím, proč ji otec Gregory miluje. Je milá! Vtipná. A přinesla kytku.

Ruka slepě máchne do prázdna: „Kdo je?“
Xénie se představí.
„Děvenko zlatá! Kde se tady bereš? Nech mě, ať si tě prohlédnu!“
Xénie zatne zuby a zatají dech, když jí špinavé ledové prsty šmátrají po tváři.
„Jsi tu sama?“
Koutkem oka postřehne, že Evžen se tiše zvedá do střehu. Důrazně přikyvuje.
„Nikde nikdo není,“ vyhne se tedy přímé odpovědi. "Proč?" Následuje hastroše do doupěte. Proměněný Evžen nenápadně proklouzne pod jejíma nohama.
Sféra jasně zazáří.
Dřevník je přecpaný magickou ochranou. Cesmína, šalvěj, černobýl… dokonce povadlá tenura v květináči. Mezi bylinami se šklebí mnohem méně nevinné amulety z kostí a zkrvaveného peří.

Plátky uzeného hovězího jazyka s hořčicí přistanou před Helenou na stole.
"Dělaný s láskou," mrkne na ni strejda Luboš a Helena se na oběd hladově vrhne.
"Zpomal, takovou delikatesu nemůžeš polykat jak zvíře. Copak tě nikdo nekrmí, ženská?" směje se Luboš a bez dovolení přisedne na volnou židli.
Helena žvýká, ústa plná, hořčice stoupá do nosu.
"Nekrmí," pokrčí rameny, "nikdo nevaří jako ty. Lepší už byla jenom Markéta."
Luboš zadumaně kývne.
"Hovězí jazyk dělala s křenovou," pokračuje Helena a žvýká další sousto. "Ta Pavlova nová je vegetariánka..."
"Pf," odfrkne si Luboš.
"Moje řeč," kývne Helena a nalije do sebe pivo.

Magdalena měla v krámu tchýnin jazyk. Mohutná květina trůnila v rohu u výlohy, kde nic jiného nepřežilo.
„Proč tam tu kytku máte?“ zeptal se jednou starosta, „když se vám nelíbí? Dárek od zetě?“
„Ne. Dají se z ní vyrábět lana, takže až se budu chtít oběsit, nebo si vyrobit rybářskou síť, tak ať mám z čeho. Nehledě k tomu, že tahle rostlina má i antiseptické účinky,“ odpověděla Magdalena.
„Anti- co?“ podivily se ženské na krámě.
„Dezinfekční,“ vysvětlila Magdalena.
„Takže když si Pepa odře koleno, mám ho poslat do krámu a ne mu na to čurat?“ zeptal se užasle malý Vojtík.