DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

,,Až spolu nebudete, budeš jak tělo bez duše, jak mrtvá schránka," říkali.
Rozchod přišel, nic. Žádná emoce, žádná úleva, žádný smutek.
,,Tentokrát už to vydrž, tohle je ten pravý!" říkali.
A tak jsem čekala až jednou ten konec přišel z jeho strany.
Zase nic, bez emocí.
,,Do třetice všeho dobrého, tento by ti určitě chyběl," říkali.
Odjel daleko, se mnou to nehlo, ani kapku jsem nepustila z oka.

Další muži a další promrhaný čas. Několik dalších bezcitných rozchodů a rádoby lásek, které nikam nevedly.
Jednou, když jsem nad tím více přemýšlela mi došlo, že muži nebudou nic pro mé srdce.

Vraceli jsme se z oběda.
Vzal jsem papír a napsal: Musíme vymyslet, jak napsat dobře test. Tom
Papír jsem šel vložit do mrtvé schránky.
...
O pár hodin později jsem šel zkontrolovat schránku. Byl tam vzkaz.
Můj nápad je takový, že si na to normálně vezmem tahák. Měj se. Marek.
...
Byl jsem ve výboru a kontroloval jsem andulky.
Pepíček pípal: "Tome, mě se ten tvůj nápad s tou mrtvou schránkou nelíbí."
...

Odepsal jsem. Tahák je dobrej nápad, to by fakt šlo. Užívej dne, Tom.
...
Marek mi odepsal: Tahák teda platí. Marek.
Já šel do výboru a začal jsem si prohlížet andulky.

Hele, brácha, víš, jak jsi říkal, že je každej domovník agent?” Kája zamyšleně kouká na Adama. “Je možný, že by Štefka moh bejt dvojitej? Já ho totiž dneska viděl, jak něco kutá za popelnicema, chvíli kutal a pak se odkrad' pryč na ulici. Bylo to celý hrozně podezřelý, podle mě tam má skrýš a v ní schovává nějaký špionážský věci!”

“Brácha, jseš truhlík a moc žereš majora Zemana. Štefka není žádnej Hradec, jenom mu Štefková zakazuje hulit, tak si schovává krabičku na dvoře a když se mu povede na chvíli zmizet z dohledu tý svý megery, chodí hulit za roh.”

Do jeskyně, kde procitl, dolehly vzdálené tóny citer a jeho nové srdce se rozbušilo rychleji.

Vyhlédl do lesa. Spatřil róbu svého předchůdce s obláčky sekty Lan. V rukávu našel dopis s vysvětlením.

A-Yao znal teorii darování těla. Obvykle bývala motivem pomsta a přivedený měl omezené množství času. Pokud nesplní podmínku, bude z tohoto těla brzy jen mrtvá schránka bez duše. Jako se cítili XiChen i HuaiSang většinu času od chrámu Guanyin.

Šel po zvuku akordů na dohled ke hřbitovu, kde v rakvi osiřel MingJue.
Ucítil bodnutí.

Vím, že jsem měl platit déle, bratře… Tentokrát jsem si to ale opravdu nevybral!

První klientela e-Hrobů sestávala z novozbohatlíků, do jejichž mozkoven snesena kukaččí vejce (neboli nakukáno jim), že vymazlané posmrtné selfsívíčko signifikantním příznakem (pleonasmus!) společenské prestiže, a mrtvých schránek hasnoucích hvězdiček a komet, které se v posledním vzepření pádu do Léthé upnuly na záři srdceryvného příběhu, skandálu nebo provokace. Možná neoplývali rozumem, ale podezíravější podváděné manželky, grešle držící jak Moliérův lakomec. Proč u všech mých krvavých ambicí primitivní sebevražednost motýlích křídel, chránící e-Náhrobky před zásahy zvnějšku, násobně dražší než dříve?!
Protože výjimka. Autorizovaná úprava.
Nepotřebuji ji! Nenechám se napálit!
„A jak předem určíte rok úmrtí?“ ptal se Ohař, svíraje delší konec provazu.

Děvčátko probíhalo z obrazu do obrazu a Olympu vedlo. Bez něj by cestu do hlubin sklepení nenašla.
„Madam Maxime!“ ozval se z nejbližšího rámu ulehčený hlas. „Dobře, že jste tady.“
„Severrusi, zdrravím. Prroč…“ Rozhlédla se a vyjekla úlekem. V jednom z obrázků byl Hagrid, ale ne celý. Hlavou a levou rukou vězel v tom vedlejším.
„Co se mu prromerrlina stalo?“
„Obraz alchymisty právě vyčerpal veškerou magii. Zemřel. Je již pouze prázdnou nekouzelnou schránkou, protože otisk Justiniovy duše z něj odešel. Musíte plátno zvenku zahřát lidskou magií, aby se částečně uvolnila ztuhlost. Jinak se Hagrid nevyprostí.“
„Jistě, rrozumím.“ Olympa vytáhla hůlku.

Walter se rozhlížel po místnosti s chladicími boxy. Překvapilo ho, kolik jich tu je. Zkusmo otevřel první. Obsahoval stařenu s obličejem posetým chlupatými bradavicemi. Rychle ji zase zavřel. V dalším byl otylý chlápek středního věku.
"Merde!" Zabouchl box o něco prudčeji než úcta k zesnulým vyžadovala. "Takhle to nepůjde," pomyslel si, "zřízenec může přijít každou chvíli." Soustředil se, aby si v mysli vyvolal co nejpřesnější představu své vyvolené.
"Miláčku, zaťukej," pobídl ji jemně.
Z jednoho z boxů se ozvalo zaťukání. Walter ho otevřel a srdce mu zjihlo. Mrtvá se posadila. Galantně jí nabídl rámě a zašeptal: "Vítej zpátky, ma chérie."

Jsem studna, ve které voda vyschla. Mé lůno už život neporodí. Moje tělo je jen mrtvá schránka. Ani vzpomínky ve mně nežijí. Vypudila jsem je, protože moc bolí. Tři muže, které jsem tolik milovala, mi vzala smrt.

Jsem lastura, ze které vyrvali perlu a rozbitou ji nechali bezcitně ležet na pobřeží, kde na ni doráží slané moře hoře. Ta perla je mé srdce.

Na vlnách zármutku zmítána sem a tam. Naděje se roztříštila o skaliska.
Tolik mi schází manžel a synové! V záplavě slz se smutek neutopil.
Můj život je po okraj naplněn hořkostí.

Neříkejte mi Noemi. Říkejte mi Mara.

Jak krásná a důležitá jsem bývala.
Sousedi mi svěřovali svá tajemství, trápení, touhy, lásky a nenávisti. S nadějí, že s mou pomocí dojdou úlevy, odpuštění, naplnění a klidu.
Všechno jsem věděla.
Láska voní tak nesmírně, že se to ani popsat nedá.
Naděje je jako svěží louka za ranního rozbřesku.
Zlost je horká a červená.
Trápení jako šedý balvan, těžký a studený.
Tajemství je tmavomodrý hustý závoj, někdy se rozplyne, jindy dusí, však sdělené bývá jen jak pavučinka.
Pomáhala jsem jim řešit jejich problémy.
Potřebovali mne. Bylo to krásné poslání.
Pak svět ovládla digitální demence.
Poštovní schránka už k ničemu není.

Dívaly se do ohně, dvě bezedné studny žalu a útrap. Srdce prázdné – všechny city přijaté, všechno opětované zmizelo opředeno pavučinou minulosti, v níž sedí všepožírající chlupatý obyvatel, který emoce pevně obalil a svým kousnutím usmrtil. Ruce ztěžklé, zrezivělé pahýly neschopny pohybu zmrzle spočívaly na opěrkách křesla. Noc bez hvězd s všudypřítomným novem se šklebila na rej ponurých myšlenek, jež klepaly do spánků jako sbor kladiv a kladívek mocněji a mocněji. Na nohou okovy předchozích činů chřestily v rytmu praskajících plamenů. Rozervaná v cáry vlála mu duše jako bitevní prapor padlé armády. Velmi dobře věděl, že teď je pozdě cokoli napravit.