Prapor

Dívaly se do ohně, dvě bezedné studny žalu a útrap. Srdce prázdné – všechny city přijaté, všechno opětované zmizelo opředeno pavučinou minulosti, v níž sedí všepožírající chlupatý obyvatel, který emoce pevně obalil a svým kousnutím usmrtil. Ruce ztěžklé, zrezivělé pahýly neschopny pohybu zmrzle spočívaly na opěrkách křesla. Noc bez hvězd s všudypřítomným novem se šklebila na rej ponurých myšlenek, jež klepaly do spánků jako sbor kladiv a kladívek mocněji a mocněji. Na nohou okovy předchozích činů chřestily v rytmu praskajících plamenů. Rozervaná v cáry vlála mu duše jako bitevní prapor padlé armády. Velmi dobře věděl, že teď je pozdě cokoli napravit.