DMD č. 18. pro 18. 4. 2021. Téma: Mrtvá schránka

Městečko Bagnoregio vzniklo na poněkud nešťastném místě. V kraji postiženém sesuvy půdy.
Jak čas odnášel další a další zeminu, bylo stále hůře přístupné. Lidé proto vyhledávali bezpečnější a příjemnější bydliště.
Až se zřítila hlavní přístupová cesta. Zdálo se, že je městečko odsouzeno ke zkáze.
Nová doba objevuje půvaby starých sídel. Romantici a umělci je znovu zabydlují. Mohutný most městečko opět zpřístupnil.
Tyčí se na osamělém kuželovitém vrchu. Tvoří ho malebné kamenné domky v uzounkých uličkách vyzdobených pestrými květinami. Pod nimi sklepy, prý hloubené už Etrusky.
Kolem široko daleko samé srázné svahy, obnažené bělavé skály. Kraj mrtvých.
Ale městečko mrtvé není.

Odraz plamene svíčky si pohrával se stíny na její soustředěné tváři.
Kostel byl prázdný. Tak prázdný, že i šepot burácel jako ozvěna vzdálené Sommy. Další z hrůz, které prý Bůh nedopustí.
Dům byl příliš tichý bez jejich synovců. Z ulic mizely známé tváře. Jen seznamy padlých se plnily.
Pokřižovala se.
Nemodlila se za své chlapce. Život jí vzal tolik, že si byla jistá, že se vrátí. Zpustlejší, tvrdší, zaslepenější krví... Živí.
S Bohem se nesmlouvá. To před lidskými supy musí udržet jejich království silné a prosperující.
Sáhla pod klekátko a náhmátla lístek s jediným slovem: "Dojednáno."
Kostel opouštěla s úsměvem.

Za Geraltem jako stín prošla i Elzee. Měla zůstat u koní, ale ti se pásli sami a její touha po dobrodružství byla silnější. Také věděla, že může kdykoli pomoci.

Opatrně postupovali doprostřed údolí.

Krajina jim v tom vydatně pomáhala. Vyvrácené stromy, spálené keře, rozbité balvany. Seschlé rostliny lemovaly vykopané díry v zemi. Občasný pach síry drásal, hnilobný puch dusil, voda v kalužích zapáchala. Tady již život ztratil naději.

Ne však pro toho, kdo se usídlil ve velkém stanu uprostřed, pro toho, kdo znásilnil zdejší dříve malebnou krajinu.

Oba také postřehli ústí jeskyně ve skalách po pravici.

Před stanem stála stráž.

Všechno to začalo nemocemi a operacemi
přesto mé naděje nebyly ztraceny
smůla, stále živá
do hlavy mi vtloukaly bludy
že jsem pěkný kus obludy
a rozumu jsem taky moc nepobrala
nemám se mít tolik ráda
snažili se dávkou hutnou
udělat ze mě schránku mrtvou
jenže smůla, stále živá
zlomené srdce, to bolelo vostře
však supi nedostali se k mojí kostře
smůla, stále živá
divný týpci na ulici v noci
zvládla jsem to bez pomoci
smůla, stále živá
ztracené naděje a budoucnost ta tam
tak podivně a trapně se tu motám
jenomže jsem stále živá
možná víc než jsem kdy byla

Chlad řeže hluboko do kostí. Nekonečná zima. Tma. Vzpomínky ve zmatené mysli jsou jak utopenci pod ledem.

Otevřená střecha limuzíny. Výstřel. Žena v růžovém nepřestává křičet.

Kdosi vysloví “желаниe”

Požární sirény. Na město se jako sníh snáší jedovatý popel.

“pжавый”

Puls.

Mezinárodní letiště. Průkaz diplomata. Nůž do srdce.

Nádech.

“Один”

Hotelová hala ve zlaté a bílé. Chodba, pokoj. Údery pěstí, lámání kostí, pak rána z milosti. Informace.

Výdech.

“Печь”

Muž na mostě. Vypadá... povědomě. Ruka se zbraní klesne. Chaos v hlavě. Mise selhala. Čas se zastavil.

“Товарный вагон”

Čas skončil. Vzpomínky se rozpadnou. Zbyde jen nádech, výdech, puls. A tvůj vlastní hlas, který odpoví:
“Я готов отвечить.”

Z jednoho parku jsem došlo do druhého, tam jsem vyhrabalo pár japonských žížal a zamířilo do centra. Čím dál od parku jsem šlo, tak tam bylo víc lidí a tím míň jsem věřilo, že se odsuď dostanu bez zlomeného vazu.
Nakonec jsem došlo k polorozbořenému barevnému chrámu, zvenčí vypadal docela veliký, ovšem vevnitř to byla komůrka leda tak pro jednoho člověka. Vevnitř byla zima a mrtvo, nikde nic, jen stěny zdobily obrázky draků.
Bylo to jako mrtvá schránka po krabovi poustevníčkovi, jako by ji krab už před dlouhou dobou opustil a od té doby se do ní nikdo jiný nepodíval.

Truhlička není velká. Po stranách padne přesně do rukou. Člověk cítí v prstech její dokonalý povrch, spolu s opojným mravenčením.
Jako by byla vytvořena přímo pro vás. Což je samozřejmě nesmysl.
Zdobí ji ornamenty, které působí známě, a přesto se dají stěží zařadit.
(Archeologové by byli bez sebe štěstím. Tohle však zatím není jejich věk, takže nemohou jásat nad rostlinnými vzory, snad mínojskými. Možná staršími.)
Přitom je v ní pouhý střípek krásy. Doslova. Uložila ho tam bohyně podsvětí.
„Pamatuj, nesmíš ji otevřít,“ připomene Persefona.
Psyché přikývne a poděkuje.
Jenže zákonitosti příběhů jsou neoblomné.
V tomto brzy přibude další mrtvá schránka.

„…Zprávy si předávali přes mrtvou schránku,“ četla jsem.
„Zprávy? Potvrzení pravosti?“ zeptal se Karel.
„Spíš něco o tom, co, kdy, kde,“ odpověděla jsem roztržitě a četla už potichu dál.
Karel mě ale nenechal na pokoji. Oči mu zářily.
„Netušil jsem, že tradice, kterou jsem založil před tolika stoletími, tak dlouho vydrží. To je dobře. To je moc dobře!“
Podívala jsem se na něho s náhlým podezřením. Zdálo se mi, že mluvíme každý o něčem jiném.
„Co máš na mysli, pane?“
„Přece schránky na relikvie. Na ostatky svatých. Jaké jste získali? Kde je uložíte?“
Vzdychla jsem si. Už zase ho zklamu.

“Zdá se, že náš přítel si hraje na špiona. Nebude v tom zběhlý.”
Frances podala notes panu Keithovi.
“Byl dost opatrný, aby tam nepsal nic konkrétního. I tak toho prozradil víc, než si myslí. A než mu bude milé.”
Pan Keith notes zběžně prolistoval.
“Takže se někde sbírá eskadra, která...”
“Akorát to je jediné, co víme.”
Na okamžik se odmlčela.
“Vy převezmete velení na Phaléne. Odplujete s ní do přístavu. Cestou varujete ostatní. Já si promluvím s panem Dubois. Však on přizná, kde má skrýš na tajná psaníčka. A třeba i něco víc.”
Ve tváři se jí mihl nehezký úšklebek.

"Pozor," šťouchl do Gřeše Jenda. "Támhle je Němec. Musíme ho dostat potichu."
"Mám nápad," řekl Gustlík a ukradl mi slepici! Plížil se za vojákem a mě měl Jenda co držet, abych si ji nevzal zpátky. Najednou se Gustlík rozpřáhl a praštil chlapa mou slepicí!
Němec se nechápavě otočil, ale dostal takového zvedáka, až nadskočil a šel se prospat. Konečně jsem se Jendovi vyrval a vzal si zpět svůj majetek. Ostatní se taky přišli podívat, koho jsme vlastně omráčili.
"Německej důstojník," konstatoval Jenda.
"Dával vzkaz do mrtvé schránky..." zvedl Gřeš kámen. "Sakra! Pojďte se taky kouknout, tohle vás bude dost zajímat."