Historie

Psi štěkali na muže opilecky vrávorajícího ulicí. Občas zpíval, občas fňukal, občas se hádal. Sám se sebou nebo se svými démony.
Nakonec dovrávoral k soše tyčící se nad liduprázdnou, měsícem ozářenou agorou.
"Theagenés, veliký silák Theagenés!" Opilost změnila posměšný tón jeho hlasu na trapný kvil.
"Já se narodit mezi eupatridy, taky bych mohl cvičit. Ale já musel makat, ne v gymnasiu, v dílně! Těmahle rukama. Rukama člověka, ne vraha."
Opilec zahodil džbán od vína a předvedl několik pěstních úderů k bronzu.
"Takhle bych tě rozbil, frajírku!"
Udeřil do sochy.
Bolestivý vjem dorazil do mozku současně se zvukem kácícího se bronzu.

Fotbalové utkání na zmrzlém dvorku za dřevěnými baráky, úsměvy a červené tváře. Češi i Rusové si říkají bratři. Bojovníci proti těm Rudým.
Jenomže úsměvy brzy zmrznou stejně jako zem v únoru. Rudí vojáci přitáhnou a s nimi nové pořádky. Legionáři jsou nepohodlní. Začínají se šířit historky o zvěrstvech, která páchají. Z bratrů se stanou psi.
Bolševický komisař s českým jménem a ruskou manželkou, s rudou hvězdou na čapce a vážným výrazem na otylé tváři obchází české legionáře, jednoho po druhém obejde celý dělostřelecký pluk.
Zítra přijede vlak. Do Archangelsku. Všichni pojedete.
Kam.
Proč.
A co když ne.

Už nepřijede žádný.

Pěst je dnes na hradě Burg Jagsthausen v Německu. Patřila rytíři a žoldákovi Götzi von Berlichingenovi. Ruku mu ustřelilo dělo a nahradil ji ocelovou protézou, pomocí které mohl psát perem, a dokonce se stal válečným básníkem. Ve svém zaměstnání i bez ruky pokračoval čtyřicet let, během kterých byl vězněn císařem Svaté říše Římské. Poté, co ho kamarádi osvobodili pomocí úplatků vysokých úředníků, unesl biskupa. Potom, co ho císař věznil podruhé, byl odsouzen k domácímu vězení ve vlastním hradě, který koupil za peníze získané v dobrodružstvích. Znám je taky proto, že v jeho poezii se poprvé objevuje fráze „vyliž mi prdel“.

Lid Bohem vyvolený a lid určený k blahu až v životě posmrtném míval mezi sebou hranici takřka neproniknutelnou. I v době, kdy města a měšťané začali tučnět a peníze rozhýbaly svět, i v době, kdy šlechticům ze všeho, co měli, zbylo jenom von.
Právo totiž určuje ten, kdo má větší moc, a právo bylo na straně starého světa. I junker s řití holou a děravýma botama měl výsady od Boha (ve skutečnosti císaře, ale víme) neodmyslitelné.
Dědičný majetek.
Bezvýhradné právo nosit zbraň.
A oblíbené právo pěstní, jehož princip byl stejně prostý jako jeho název. Urážku cti možno ranou pěstí trestati.

Stáhli ho z kozlíku a preventivně mu rozbili hubu, aby si nemyslel, že je moc zajímá. Pak se ho začali ptát. Odkud jede? Proč spěchá? Kde naložil? Kde bude vykládat? Kdo ho zaplatil? A tak dál... Ze začátku tušil omyl a snažil se být nápomocný – odpovídal stručně, jednoznačně, bez zaváhání. To je nasralo ještě víc a hubu mu rozbili znovu, aby si nemyslel. Teprve po hodině se dostali k podstatě a vysypali před ním z látek v sudech několik valounků. Valil oči, už chápal proč, ale vlastně nechápal nic. Donekonečna se ho ptali, čí je to zlato. Ale kočí nevěděl.

"Máme to?" zeptala se novinářka fotografa.
Muž za aparátem přikývl. V čočce objektivu se odrážel pohodlný světlý byt se žlutými tapetami a lehkými závěsy. U kovového stolku seděla elegantní štíhlá žena s tmavými vlasy a výraznými rysy. Bude to dobrá fotografie pro rozhovor.
"Děkujeme, že jste si udělala čas, jasnosti."
"Jsem zvyklá na oslovení milosti," odpověděla velkokněžna s hezkým úsměvem, ale pevností v hlase.
"Omlouvám se," řekla novinářka tiše a začala rozhovor. "Jsme časopis o módě a kultuře, nechci se vás ptát na všechny ty strašné věci, které jste zažila. Что вы думаете о немецкой моде?"
"Rozhovor skončil."
"Asi ano."

"Copak tu máte?" divil se obchodníček a zvedl kus minerálu. "Nechali jste zlato válet u cesty?"
Kopáč si odfrkl. "Myslel jsem, že jste expert? To je falešné zlato. Na první pohled člověka ošálí, ale je to jiný druh kamene."
"Radši ho dáváme dál, lítají od něj jiskry, snadno se něco vznítí. Ale na měď dobrý," dodal jeho spolupracovník.
Obchodník se prohrábl svým dlouhým vousem. "Přidejte mi ho k mojí obvyklé objednávce mědi. Myslím, že bych pro to našel využití."
Muži pokrčili rameny. "Půjde to na vaší hlavu."
"Jsem Ea-nasir, všichni ví, že jsem nejpoctivější obchodník s mědí v celé Mezopotámii!"

Slunce pomalu zapadá.
Jako každý den jsem si udělal krátkou přestávku.
Dnes mi dělá společnost slanina, krajíc chleba a sklenice piva.

Sluneční paprsek za chvíli sklouzne ze sudů s pivem na láhve se silnějším obsahem. Hlavně whisky zlatě zazáří. Ten pohled mám rád, ale vždycky čekám ještě okamžik.
Dojde k tomu těsně před tím, než se okolí ponoří do tmy.
Poslední paprsek pohladí holou stěnu.

„Slída,“ říkám každému, kdo to náhodou zahlédne. „Kočičí zlato.“

Jenže je tam opravdové. Deset, možná dokonce padesát gramů. Jako všude kolem.

Jen blázen by rozkopal sklep hospody na Klondiku, kde hosti za týden utratí víc.

Obraz si přišel vyzvednout mladý augustiniánský prelát.
Pobaveně pozoroval proměnu výrazů na jeho tváři – od počátečního úžasu a ohromení z přítomnosti božství v lidské mizerii, které přešlo v krátkou zbožnou kontemplaci, až k náhlému rozpoznání, které bylo prozrazeno ruměncem. (Ano, je ještě velice mladý, pomyslel si s jistými sympatiemi.) Vzápětí hezký obličej zbrázdil poněkud zděšený výraz usilovného kalkulu: Magdalénu – proč ne, Judith – budiž, ale Pannu Marii, královnu žen, přece nemůže představovat ta, která na nároží rozdává Venušino kočičí zlato … současně ale nesmí dát najevo, že ji zná, nejspíše z hodně osobní zkušenosti.
„Nějaký problém?“
„Ti poutníci … mají moc špinavé nohy!“

Eteokles svíral kameninový střep, až cítil, jak se mu ostré hrany zařezávají do dlaní. Ale ta bolest byla dobrá, bránila mu, aby řval radostí.
Myslel sis, Orsifante, že jsi něco víc, dával jsi najevo, o kolik víc pracuješ, o kolik víc tvoje stromy rodí, o kolik slušnější jsou tví synové. Ze svých zisků jsi jako archón nechal postavit loď. Jsi tak skvělý...
Když jsem chtěl koupit tvůj sad za zděděné peníze, chtěl jsi tak přemrštěnou cenu, že bylo jasné, jasné, že mě chceš ponížit.
Ale nás ponížených, méně šťastných, je hodně. A zúčtování se blíží.
Eteokles vyryl do ostrakonu O.