Originální

Ten dům na pokraji parku je jaksi vykousnutý. Místo jednoho rohu vznikl jakýsi výklenek, zastřešený, vydlážděný, dokonce se stolkem a lavicemi. S celkovou budovou docela ladí, řeklo by se, že měl stavitel trochu nekonvenční záměr.
Neměl.
Za války vybuchla v sousedství bomba. Jeden dům srovnala se zemí, druhý téměř také. Po odklizení trosek nakonec bylo pusté místo upraveno jako park.
Z třetího domu byla poškozena jen malá část, zůstával však dlouho neopraven. Nakonec zvítězila netradiční myšlenka, že otisk války už nezmizí úplně. Nakonec z upraveného výklenku vzniklo jakési odpočinkové místo, příjemné, jen tu přetrvává zvláštní zádumčivá atmosféra. Je dobré nezapomínat.

"...and then the hound just leapt into the corner and vanished! How crazy is that? I tried to follow but the corner just broke up. And...it broke up into more corners, unfurling into infinity! All corners are the same corner, man. Gotta be dark, though. Absence of light lets you access vacuum phase singularity in which position is a thingy you can move. But where do the corners come in? Do they stabilise the grid and let you define the undefinable? But I digress. What was I saying?"

"You were telling me why you still haven't paid Mister Forelli."

Přesunula se dovnitř obchoďáku. Procházela se kolem stánků s trdelníky, šperky, nápoji a se zájmem pozorovala okolí.

Za sebou uslyšela zapištění dítěte.
Rychle se otočila.
"Sakra, co děláš, ty krávo!" Obořil se na ni muž, sbíraje po zemi rozsypané zlaté prsteny.
Ellie hned došlo o co jde.
"Ukaž paragony k tomu zlatu," křikla na něj.
Mladík nelenil, postavil se a prchal pryč.
Ellie za ním.
Vzpomínala, jak jí to učili - využij energii útočníka.
Silně jej ranou do zad strčila směrem vpřed.
Muž narazil do konstrukce blízkého stánku, sádrokartonový roh povolil, zloděje však zastavit dokázal.
"Mám tě, zmetku, tohle vysvětlíš policii."

Kapky těžce padaly a tříštily se o svěže zelené listy.

Vrásčitá ruka se těšila, jak konev dodávala blahodárnou vláhu. Brýle spod bílých vlasů zkontrolovaly, že je všechno v pořádku.

Květináč byl stále stejný, ale kytka se měnila. Občas vykvetla rudou barvou, to dělala největší radost.

Jestli bylo venku slunce nebo na okno bubnoval déšť, hladila ji milá slova monologů, hlavně večer, když samota klepala na dveře vzpomínek.

Den co den se dělili o dobré ráno a dobrou noc.

Až jednou zelenou protnula výstražná žlutá. Ani přesazení nepomohlo. Hrdá koruna sklonila hlavu a už se neprobrala.

Zůstala jen samota, němé mlčení.

Ona byla druidka a on obyčejný muž. Pro druidy bylo zvykem vázat se poutem silnějším, než byl samotný osud. Svatba znamenala posvátný svazek, který nemohl být porušen do konce bytí.
Vzali se tajně pod mohutnou korunou pestrobarevného dubu v příslibu luny. Vojenská jednotka však vtrhla na území druidů a všechny vyhubili. Ona jediná přežila, protože se mu povedlo ji ukrýt. Sám byl však odveden.
***
Každý den zpívala pestrobarevnému dubu. V tónech se nesla pochmurná, avšak něžná vzpomínka na jejího milého. Ve zpěvu druidky se nesl jako tichý společník, který byl pořád s ní, přestože ho již přes 50 let nespatřila.

Jsi mým tichým společníkem. Vložil jsi do mne své naděje. Podílíš se na mých ztrátách. Rok od roku znásobuješ můj zisk. A je to terno, že tě mám.
Osud se mezi námi proplétá. Škodolibost si mne ruce. Už dávno můžeme přes hranice státu ale ne svých snů. A přesto někde hluboko v nás sídlí úžas.
Znám tě příliš dobře, dokonce i tvou třináctou komnatu. Ale čtrnáctá dvířka tvého srdce jsou pevně zavřená. A já jsem ráda, že jsem za nimi, že jsem uvnitř, že od nich třímám klíč.

Tvoříme tiché společenství a ne proto, že bychom si neměli co říct.

Některé věci se nemění. Bohužel.
Ale jiné ano. Bohudík.
Rány se hojí pomalu, ale ve tvém objetí je to jako doma.
Mám za sebou bolavý rok. Občas si dovolím zapomenout a jen vnímat, že mě má někdo rád.
Ulamuješ si z nabízené čokolády rožek a já se směju, protože si prostě nemůžeš dát normálně jeden čtvereček, že?
(Vzpomínám, jak jsem ti dovolila ukousnout si přímo z obrovské kostky balkánského sýra.)
Je vysokoprocentní, hořkosladká jako naše společná cesta.
Každý máme své démony. Oba bojujeme. Vylézáme ze svých pokojíčků a už zase, aspoň někdy, tomu všemu čelíme spolu.
Odpouštím ti.
A děkuju.

Na vyvýšeném pahorku v záblescích paprsků zapadajícího slunce lidé pozorně sledovali, jak kat plnil svou povinnost. Pomalu, skoro až s něžnou laskavostí, obvinul provaz kolem krku malé dívenky. Už stačilo jen zatáhnout za páku a bude o jednu čarodějnici míň. Inkvizitor vystoupil ze stínu a začal pronášet připravený projev.
Bla, bla, bla. "...z čarodějnictví... byla odsouzena... pověšením."
"Proč neřeknete pravdu, pane Rémy, že jsem byla chytřejší než vy a vy jste to prostě neunesl. A neumíte psát! Roh fraktury písmene Z se píše nejprve doprava a ne obráceně. Měl byste raději pást krysy."
"Vidíte, je jí 6 a umí číst!"

„Tak bando, doufám, že jste si výlet užili“ – to by nám děda obvykle řekl, než by nás vyklopil před domem.
My bychom odsouhlasili, že jo, super, až na to zvracení.
Tentokrát by se ale spíš hodilo: „Páni, nemůžu uvěřit, že jsme přežili.“
Ještě bych se neradovala.
Dědova stará škodovka poskočila na výmolu.
Slyšela jsem jak dědův ruksak hopsá v kufru a v něm drkotají naše trofeje – termoska s polomrtvou vodou, která je prý výborná na klouby, a roh mravence býčího.
Podrbala jsem si ruku, ale jenom jsem si rozškrabala pupence. Stopy kusadel rudly a otékaly.
Žaludek se mi nebezpečně zhoupl.

“Určitě mě zabije!” křičel jako smyslů zbavený.
“No tak, uklidni se! Nikdo tě nechce zabít, všechno je v pořádku,” snažila se mu domluvit.
“Ten starý býk s jedním rohem!” zmítal sebou na posteli.
“To je horečka, něco se ti zdá, žádné zvíře tu není...” měla slzy v očích.
Chvíli se ještě neklidně převaloval a něco nesrozumitelně mumlal, pak konečně usnul.

V noci uslyšela, jak někdo běží po chodbě, pak strašný výkřik, rachot a praskání. Vyděšená vyběhla na chodbu a rozsvítila.
Ležel mrtvý na podlaze, kam ho přimáčkla ze zdi spadlá trofej. Hlava obrovského zubra, které se pádem ulomil jeden roh.