Originální

Peříčka bílostříbrná odráží se od hladiny
Starostlivě dívá se na hodiny
Čeká se zamlženou hlavou
Zamlženou jako okolí
Ať už je po všem, ať srdce nebolí
Volavku pozoruje v oparu měkkém
Pod topolem zarostlým věkem
Volavka po břehu před ním kráčí
Kolikrát mohl si vyplakat oči
Když tu stál a nikdo nepřišel
Hlas, na který čeká, neslyšel
I zlaté slunce na nebi drží se sotva
Žaludek ztěžknul mu jako spuštěná kotva
Stále přece, i když jen stěží
Jeho nitro ještě věří
Že mrkne a bude tam stát
A jako děti budou si hrát
Smát se a pobíhat
A společně vzpomínat

Měla ukrutnej vztek. Tohle jí ten zmetek neměl dělat! Zahnout a navíc s tou čůzou odnaproti, to bylo přespříliš.
Měla přímo fyzickou potřebu něco roztřískat. Ale přece si nebude demolovat zařízení vlastního bytu. Žádná uvolňovací technika nezabírala. Vztek naopak po každém pokusu o potlačení narostl ještě víc.
„Já půjdu, šéfe,“ řekla náčelníkovi na poradě. „Nemůžete toho úchyla lákat na převlečenýho chlapa, to by poznal.“
Náčelníkovi se nechtělo poslat do ulic jako návnadu na brutálního vraha tak jemnou ženu, ale přesvědčila ho.
Úchyl měl toho večera vážně smůlu. V base ho budou dlouho krmit lžičkou. A něžná policistka se zbavila vzteku.

Rybník je lehce rozčeřený a zlověstně tmavý. Sedím na břehu. Nerybařím. Jen se dívám. Slunce ještě nenabralo sílu, jen mžourá mezi mraky. Chlad roztřásl tělo i myšlenky. Pocity smutku skomírají. Tíkání ptáka rozhrnulo ticho. Do nitra se snáší klid.
Co to trčí z vody na protější straně rybníka? Je to větev nebo kus ztrouchnivělého pařezu? Kdepak. To je volavka, naprosto nehybný strážce hladiny. Nehýří barvami jako páv. Je nenápadná. Trpělivě vyčkává. Zatím neloví, jen nehnutě číhá, podobně jako kočka poblíž myší díry.
Asociace se daly na pochod. Trpělivost růže přináší. Trpělivost, jedna vlastnost z ovoce ducha. A mně tolik chybí.

Tíseň ji sešněrovala coby svěrací kazajka. Srdce bilo na poplach. Celou jí prostoupil strach. Nohy měla ztěžklé. Každý krok stál nesmírné úsilí.
Barvy stromů a keřů pohltila tma. Děsil ji každý šramot. Sama v náruči noci. Bála se, že se octne v náruči někoho jiného, masového vraha. Oči těkaly ze strany na stranu, snažily se odhalit, kde se skrývá.
„Já husa pitomá, proč jsem na to jen přistoupila? Co když tohle jsou moje poslední chvilky. Slibovali, že jakmile se ten chlap objeví, zasáhnou. Ale kde jsou? Nikoho nevidím.“ Nadávky určené jí samotné se hromadily a uvízly v krku.
„Uáááááááá. Pomó…….“

Kdyby se zvěř mohla křížit napříč všemi druhy,
jepicoželv žil by dlouho, kořínek měl tuhý.
Plemennost už není problém ani pro vola,
volavka mu, svaloušovi, těžko odolá.
Myšošneka s rodokmenem AI stvořila,
a zákony přírody tak směle zbořila.
Najednou je možné všecko,
vysvětluje drze děcko.
AI fakta překrucuje, realitu mění,
a teď dokaž, učitelko, že to zvíře není.
Proč by nemoh existovat i prasodlak z pohádky?
V jistém smyslu existuje, zastávaj se Hromádky.
Tohle byste měla uznat, taxonomy sedí,
dvacet párů bystrých očí vyčkávavě hledí.
Fajn, tak potom na stupnici dávám bájných šest,
Hromádka byl kteativní, za to všechna čest.

Tělo ženy se náhle rozplynulo, vlilo do mléčné mlhy.

Medvěd nervózně zařičel a vrhnul se za pastýřem, který už mezitím udělal několik pomalých kroků.

Krvežíznivec popoběhl, a když byl ve stejné úrovni s pastýřem skočil. V půlce skoku se ale sesunul na zem jakoby sražen neviditelnou stěnou. Zklamáním zařval.

Až nyní se pastýř na moment zastavil a bohorovně pohlédl do chřtánu lemovanému ostrými zuby.

„Tyto léčky už znám,“ problesklo mu hlavou. Chytré! Takto manipulovat s lidskými city, které by chtěly pomoct člověku v nesnázích.

Pokračoval po lesní cestě, když za pozvolným ohybem zavrčel jezevec. Vynořil se odnikud na dosah ruky.

Čím dále Linus Barker pobýval na ostrově Marsyas, tím víc si uvědomoval jak Město svou šedí a neustálým deštěm pohlcovalo jeho duši a zabíjelo jeho sny. Jen zašlý reklamní obrázek na podložce pod myš, modré moře s písčitou pláží, mu dodával naději, že někde existuje místo, kde by mohl být sám sebou.

Až na Marsyasu se jeho sny prodraly na povrch a daly vyniknout celé jeho osobnosti, jeho odvaze postavit se nenávisti vesničanů, jeho empatii a vstřícnost magické drobotiny, ať už šlo o trpaslici Tálii, nebo měňavce Sala. Na ostrově našel i lásku svého života, posledního žijícího fénix Arthura Parnasse.

Otočila list své knihy. Ruce už nejsou prosebně sepnuté, aby slova ze sebe vydaly nevyřčené cáry duše. Čerstvý vzduch okysličuje plíce pod širákem. Modrá jako úleva po náročném dnu, jen tento den trval dlouho. Tak dlouho, že už nevěděla, jaké to je lehkotěžce zase skutečně žít.

Kroky se potulují bezcílně po žluté ulici, jak lampy míjejí její cestu mlhavým paprskem minulosti. Pěsti sepnuté v rozhodnosti bolí úlevou – nemusí už klepat na dveře jiných, nyní si odemkly vrata samy.

Na nebi volavka, šedá jako vzpomínky, rozetne svými křídly oblohu.

Červené šaty, kampak jdou? Vlnka vlasů rozechvívá struny vlastní naděje, strach odhozen.

Sešli se ve velké zasedačce. Byli tam snad úplně všichni. Každý napjatě čekal, co se bude dít.

Kapitán mávl rukou a po ztišení pronesl:

„Zlatý mravenec.“

„Slyšeli jste někdy, někdo tento výraz? Ne, nedivím se. Jde o přísně tajnou informaci. Vrazi vytvářejí síť, informační síť, kde se navzájem informují o svých činech. Zdá se vám to příliš fantastické, příliš praštěné a nemožné. Mně taky. Ale nadřízení z centrály rozhodli jinak. Podle nich, k nim náš rozčtvrcovací vrahoun patřil. Musíme být maximálně ve střehu. Podle jejich prognózy hrozí další exploatace násilí. Zlatý mravenec nikdy nekouše sám. Nikdy."

Ellie se potichu rozesmála.

Už jsou to dva týdny, co utekl na sever před zákonem. Ambarino nabízelo solidní únik nejen před šerifem, ale i před jeho vlastní vinnou. Všichni členové gangu byli zabiti - Bonnie, Porter, Lucky, Annie i Cat. Kdyby tehdy zmáčkl spoušť a pro jednou v životě se nerozhodl udělat něco správně, všichni by byli naživu.
Zavřel oči. Cítil mráz pod kožichem a v dáli zaslechl vlčí vytí. Přes zasněžené větve prosvítaly paprsky zapadajícího slunce. Klekl k hrobům svých dávných společníků. Mírně stáhl kloubouk k vyjádření respektu. Za ohořelou ohradou si všiml volavky. V jejích očích se mihl odraz jeho pokání. Volavka odletěla.