DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Zvedla hlavu - nečekaně vytržena z hlubokého rozjímání - ale syn tam nebyl. Vylekaně vstala. Snad čeká venku. Pospíšila z chrámu a ponořila se do moře neznámých tváří. Její modlitby jako by se v hlučných ulicích vytrácely. Cosi ji hnalo k moři a najednou věděla jistě, že vzdalující se loď ho odváží pryč.
„Tak to vidíš, matko Boží, také jsem ztratila syna,“ povzdechla si zhluboka k nebi, „až na to, že ten můj na mě nečeká v chrámě.“
Hleděla za odplouvající lodí se strachem, ale současně v ní rostla jistota, že i kdyby ona stokrát selhala, Mariin syn jednou jejího Augustina najde.

Když tenkrát ve čtyřiadevadesátém na štáb přivedli tu rozcuchanou bosorku s divokýma očima a drápy ostrými jako břitva, ani na moment jsem nezapochyboval o totožnosti matky. Bylo jasné, že mi po sobě Kara zanechala víc než jen památku v podobě jizvy přes půlku krku.
Rok nato jsem v sutinách rodinného domku na kraji Wiltshiru nalezl asi tříleté děvče. Bledé jako okvětní lístky kopretiny, s očima černýma jako smola a vlasy barvy rezavé vody. Netušil jsem, koho mám před sebou, dokud jsem pod troskami zborcené střechy neobjevil Charitu.
Nakonec Hermiona vaše maminky vychovala s láskou. Třebaže to občas bylo zatraceně těžké.

Více dětí, statek a další aktivity znamenají lehce přetížený software v hlavě farmářky. A když se to sejde a všechny děti onemocní, musí si v kuchyni na linku vyvěsit rozpis dětí, léků, času podání a množství léčiva. Na konci nechybí poznámka o tom, že maminka a tatínek mají pravidelně užívat slivovici.
Jednou před Vánoci měly všechny děti antibiotika a různé sirupy a kapičky. Maminka natáhla správné množství léků a šup s nimi do pusy nejbližšího dítěte. To neprotestovalo. Nejstarší syn se optal, proč má nejmladší bratr stejné léky.
Matka zbledla a zavolala na toxikologii. Uklidnili ji, maximálně bude alergická reakce.

„Kterým koncem se to má dávat do lidí?“
„Tím špičatým.“
„A nebude je to bolet?“

Seržant Kýbl Jáhel slyšel všechno, co si noví rekruti povídají, jen to nedával najevo. Vzpomínal a usmíval se.

„Tak slečinky!“ zařval na ně.

Většina z vojáků se po něm poplašeně podívala a pak rychle kontrolovala oblečení. Některým dokonce naběhl ruměnec.
„Teď mi předvedete přehlídkovou formaci!“ zavelel a překryl jejich rozpaky.

Říkalo se, že většinu Borogravských synů si vzala válka a těch, kteří zůstali, si matky cenily natolik, že by se samy přihlásily namísto nich.

A tak tu stály, s nalepenými kníry a ponožkami v nohavicích.

"Rikam ti, ze v tom mam system, nevim, co na tom nechapes. Vsechno je usporadany tak, jak ma byt. Zadnej chaos. Tady nahore jsou ty nejmensi. Dolu a doleva se zvetsujou. Ruzny materialy, ale stejne veliky, jsou u sebe. Takze kdyz budes potrebovat matku velikost 8 v mosazi, je to druha radka od shora, krabice zhruba uprostred. Takovy ty traktorovy jsou tady dole. Jak proc? Protoze jsou nejtezsi. Takhle sem si to usporadal, jestli si to nepochopila, tak si uplne mimo."

"Dyt to mas jak tetris. A co kdyz jednu krabicku vytahnes?"

"Tak to jsem jeste nikdy nezkusil. Vopovaz se!"

Zástupy žen, které tlačí svá vozítka, tím rychleji, čím víc hluku se z nich ozývá. Nejkrásnější období v životě ženy a přitom scény, pořád nějaký scény. Může za všechna ta my hluboká spánková deprivace, nebo šok z toho, že část jejich těla se odpojila a začala žít vlastním životem, který si ovšem nárokuje i život jejich, od rána do rána, ačkoliv co je to ráno, když noc neproběhla, nemohla přeci utéct tak rychle a netečně k věcem spánku a lásky. Bio příkrm, bio lampa, bio illusion, kolik to stojí a stojí to za to? Iluze života věčného jsou omamně krásné.

„Čtrnáctka!“
„Hovno, šestnáctka.“
„Čtrnáctka říkám!“
„Neřečni a podej šestnáctku!“
„Zkus, uvidíš, že bude padat.“
„Nojo, čoveče! Dej sem tu čtrnáctku... Je malá, co sem ti řikal?“
„Ty vole, vona je to patnáctka!“
„To se vyrábí? Počkej...“
(hledá)
„Hele! Já tady mám všechno. A šup tam s ní.“
„Furt tam nejde.“
„Kurňa, vždyť je to levotočivej šroub!“
„Tak tu matku vobrať, ne?“
„Si blbej jak troky. Když jí votočím, tak bude furt pravotočivá.“
„Tak patnáctku levotočivou, to už chceš moc. Prdíme na to, já pro ní příští tejden dojedu na dílnu.“
Tím akce „traktůrek“ skončila. Motor leží rozebraný v garáži dodnes.

"Vypadá jako Olivka, ale nevoní tak," přemítala zoufale mladá maminka. "Přece se nemohla takhle změnit, vždyť jsem byla pryč jenom půl dne."

Olivka pokojně ležela na boku, trochu se třásla z toho velkého zážitku. Ten velký neznámý pán k ní přišel a chvilku ji hladil. Pak znovu zmizel v křovinách, odkud se tak náhle objevil.

"Ona doopravdy smrdí, to už moje dítě nebude!" rozhodla se maminka, otočila se od zkoprnělé Olivky a odběhla zpátky do lesa. Přitom starostlivě "tu svou" Olivku volala, aby se jí okamžitě ozvala.

Olivka zůstala sama. Ještě to nevěděla, ale srnčí maminka se jí už nevrátí.

„Ahoj mami, hlásím návrat do vlasti.“
„To jsi ty! Já jsem tak strašně ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem obrovský strach, že se vám něco stalo,“ valí se na mě z telefonu.
„Ale proč?“ ptám se udiveně.
„Neodpověděla jsi mi na tři zprávy. Zkoušela jsem ti volat, ale hlásilo mi to, že se s volaným číslem nelze spojit.“
„Vždyť jsem ti psala mail, že mám zablokovaný telefon a ať si neděláš starosti.“
„Mail?“
„Ty sis vůbec nezapnula počítač, viď?“
„To mě nenapadlo…“

No, moje mamka je hodná, ale počítačově nepříliš zdatná. Mělo mi to dojít. Naštěstí všechno dobře dopadlo.

Jako malý svou matku znal. Kojila ho, starala se o něj. Otce neznal.
Najednou přišel On a všechno se změnilo. Staral se o něj, vychovával ho (úplně jinak), ale jeho matkou nebyl. Možná otcem, ale prý ne tak úplně.
Pak přišli Oni a odvedli ho. Nebyli jeho rodiče, ale slibovali mu, že najdou otce.
Najednou mu ukázali toho správného otce. Dokonce i matku. Matka vypadala spíš jako otec, ale to dělala asi jen ta druhá srst, co měla na sobě.
Chtěla, aby šel k ní, ale pořád odcházela.
Tak si prohlédl otce. A to jím tak otřáslo, že konečně promluvil.