DMD č. 24. pro 24. 4. 2019. Téma: Zmatek matek

Stáli a hleděli na náhrobek.
„Severusi, myslíš, že byla ráda, že mě měla?“
„Byla a moc. Navštívil jsem ji v den, kdy ses narodil. Některé matky bývají zmatené vypětím a námahou, ale ona ne. Měla jasný pohled a bystrou mysl a milovala tě víc než cokoli na světě. Požádala mě, abych tě chránil.“
„A…“ začal mladík nejistě, „nejsi se mnou pouze kvůli tomu?“
„Pottere, nebuď směšný. Jsem s tebou, protože chci. Kolikrát jsi mě viděl dělat něco jen z dobroty srdce?“ zeptal se skepticky Snape.
„Mnonokrát,“ odpověděl rozhodně Harry. „I když…“ trochu zaváhal, „musím přiznat, že obvyble to dobře skrýváš.“

“Jak to myslíš, že čekáme další dítě?”
“Jak to říkám... Může dostat Viliho pokoj.”
“A kam dáš Viliho?”
“Je mu dvanáct. Ať se rozhodne sám, ale nejspíš si vybere námořnictvo.”
“Ty máš odpověď na všechno, že, drahá.”
“Je tu jedna věc...”
“Nech mě hádat. Zase tě nenapadá jméno.”
“Drahý, nezapomeň, že jsi to byl ty, kdo nechal našeho nejmladšího pokřtít August. A to jsem jasně říkala, že Augusta už máme.”
“Tak máme Augusty dva a Augustu k tomu. Navíc, náš nejmladší je Adolf. Jako bychom byli jediní. U Habsburků se všechny dcery jmenují Marie...”
“Počkej! My Marii ještě nemáme, že?”

Vzduchem zapleskala křídla.
Ještě než Kwimbe dosedla na okraj jeskyně a vklouzla dovnitř, poznala, že je něco špatně.
Sklonila hlavu, teď i tehdy. Zavětřila a nasála nozdrami pach vetřelců.
Vloupali se do jejího obydlí - cizí muži, zloději a podvodníci. Sebrali něco, co je její.
Dračice se s narůstající úzkostí rozhlédla po jeskyni. Její strach se mísil se spravedlivým hněvem; ten bílý muž byl pryč.
Se zvláštním pocitem odtrženosti a nereálna dloubla drápem do střípku vaječné skořápky. Zdráhala se uvěřit tomu, co jí napovídaly oči.
Zloději.
Vrazi.
Kwimbe otočila hlavu k ústí jeskyně.
Svět utichl, když do něj vykřičela svůj vztek.

Dany prožila už leccos, včetně doby, která silně zaváněla koncem světa, ale teď těžko hledala slova.
Hleděla na vejce, kolem nichž Rhaegal obcházel… tedy, obcházela, jako by se jimi napůl chtěla pochlubit a napůl by utrhla hlavu komukoli, kdo by se k nim nebezpečně přiblížil.
Drogon očividně nechtěl zůstat pozadu a začal si stavět hnízdo z větví a kostí, které tentokrát naštěstí nevypadaly lidsky. Ehm, nechtěla a začala.
„Kdo to mohl tušit?“ Dany našla konečně slova a podívala se na Viseriona, který vše sledoval s rozpačitým zájmem. „Kromě tebe,“ zabručela.
Takže teď z ní ještě ke všemu bude „babička draků“.

V hodině šestnácté vejde Daniel von Drak rovnou o vířícího oblaku drobných kovových předmětů. Jeden z nich ho praští do hlavy. Další rány do celého těla následují.
Rozbolavělý pedagog se pokusí oblaku uniknout, ale ten ho pronásleduje na každém kroku. V tom si uvědomí, že mezi zpíváním kovových dílů slyší vřeštění.

"Zmatek matek! Zmatek matééék! Zmatek z matek! Z matek zmatééék! Zmatek matek! Zmetééék!" vřeští hlas.

"Poplašňáku!" zařve Daniel naštvaně. Matky ustrnou ve vzduchu. Potom spadnou na zem. Ozve se nezaměnitelný zvuk tříštícího se skla. Správce sbírek sevře rty. Jeho vztek se změní v rezignaci. "Ukliď to tu nebo...," nedopoví.

Ceirdil a jeho mladší sestra seděli u krbu a usrkávali horké mléko s medem pod matčiným vyčítavým dohledem. Už si vyslechli "necestujte na zimní slunovrat - mohli jste zmrznout!", "co takhle přijet častěji než jednou za pět let" i "dobře, že už neděláte ty meče".
Ustaraně si povzdechla směrem ke své dceři. "Celeamin. Proč myslíš, že trpaslíci jsou lakomí obchodníci?"
"To jsem neříkala."
"Prosím. Přece si pamatuji, co jsi říkala... Tvůj nápadník se už vyslovil, doufám?"
"Mami?!"
"Nemluvilas o prstenech?"
"Že se je učím!"
Matka se zachichotala jako malé děvčátko. "Ach, jistě."
Tak zase nejdřív za pět let, pomyslel si Ceirdil.

Děsivé nařízení! Nemohu tomu uvěřit. Je mi špatně.
Je neslýchané, co po nás chce. Přeci máme pomáhat maličkým na svět a ne je zbavovat života.
Taková nehoráznost! Je přesvědčený, že je všemohoucí.
Bodá mě u srdce to hořekování, zmatek a zoufalství nastávajících matek.
Třeba by se ustrnul, kdyby slyšel jejich pláč a kvílení.
Nic ho neoblomí, je krutý.
Co budeme dělat? Poslechneme?
To nedokážu.
Mám strach z faraonova trestu, nezná soucit.
Taky se bojím, ale víc Boha. Smrt novorozeňat si nevezmu na svědomí. Doslova jim pomůžu k životu.
A co když to zjistí?
Hm... Řekneme: Izraelitky porodí dřív, než přijdeme.

Miláčku,
děti začínají chodit tak v roce. Náš syn je v pořádku.

Miláčku,
pošťák ti nic neudělá. Nestřílej po něm.

Miláčku,
tohle je konzerva pro kočky. Dětské jídlo je v těch skleničkách.

Miláčku,
koupil jsem kousátko. Zkus malému vysvětlit, ať nechá nábytek na pokoji.

Miláčku,
tvoji dýku jsem zatím schoval na skříň. Keith si s ní už zase hrál.

Miláčku!
Prosím, ani poslíček s pizzou ti nic neudělá.

Miláčku,
přišla ti nějaká zpráva z velení.

Miláčku,
už zase snědl ještěrku. Je to v pohodě?

Miláčku,
neboj se. Nějak už to zvládneme.

Miláčku,
prosím, vrať se.

Miláčku…
Snad si v pořádku

Pan Clifton odešel. Zatrpklý vývojem událostí. Pan Keith si dolil z karafy.
„Vy tu loď znáte. I jejího kapitána.“
Oči lucerny se leskly na stěnách poháru.
„Kapitán Harris si na ní málem vylámal zuby. Štěstí při něm stálo.“
Při ní také. Jeden výstřel. Upila ze svého poháru. Ať je válka hodně krvavá!
„Otce ten střet stál život. Když se vyhnu konfrontaci, budou mě soudit za zbabělost a nesplnění rozkazu. A vy budete svědčit proti mně. Když ne...“
Kolik žen přijde o muže. Kolik matek o syny. Vržené do zmatku zběsilého světa. A kolik z nich získá šanci na lepší živobytí...

Zmizely šroubky v černé díře,
jen matky po nich zůstaly,
k díře se přišouraly každé ráno
a šroubky svoje hledaly

Černá díra šroubky jen tak nevydá,
snad za hodnotný věcný dar,
ten ale matky nemají,
proto na ně padá chmura, zmar

V závitech mají otazníky a chaos,
bez šroubků cenu nemá jejich bytí,
celému světu jsou k smíchu jen,
patří pouze do starého smetí

Záblesk naděje se pro ně ale objevil,
nakrmí díru velikonočním mazancem,
žádná z nich se už nebude
na tomhle světě cítit psancem

Závěrem poučení zbývá:
by matka neměla v závitech svých zmatek,
potřebuje vždy svůj šroubek