DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

Chlapeček nebyl k utišení. Plakal a plakal. Horké slzy kapaly na trosky dřevěného houpacího koníka.
Táta se marně snažil synka uklidnit.
„Nebreč, Rubíku, nemůžeš za to. Přeci si to neudělal naschvál. Von byl ten kůň hrozně starej, dyť se na něm houpával už můj tatík.
Vem si kapesník a utři si nos, nudle ti tečou až na podlahu.
Je mně líto, ale dovopravdy to nepude vopravit. Koukni, von to tadyhle dočista prožral červotoč.
Koupit novýho koníka? Děcko nešťastný, měj rozum. Dyť by to dopadlo stejně. Zase bys ho rozsed. Máš teprve sedum roků, ale už si velkej jak dospělej chlap!“

Kopou, vrtají, hloubí a těžknou, ach, tak těžknou, železem a betonem těhotná tíha tlačí na mé prokutané tělo, až se jednou jako chřtán otevřu a polknu je dovnitř, celé ocelové město.

Stůl se zakymácí, voda z vázy vyšplíchne.
„Co to bylo, mami?“
„Propadá se země!“
Z oken sněží sklo.

„Ještě tě uzvednu!“
„Ale nech toho, sotva popadáš dech! Ztloustla jsem!“
„Ne, drahá, to já jsem zeslábl.“

„Chceš si zase ve mně číst? Ty seš praštěnej.“
„Ne, starej. Na písmenka už nevidím.“
Leží nahá na břiše a on se dotýká jejích vrásek, jak slepec čte romány o vášni, boji a smíření.

„Víte,“ zašeptá pan Podloudný, „já jsem chodil do kostela v Nejsouticích, když tam ještě sloužil páter Patera!“
„Ale!,“ vyhýbá se náklaďáku Jeroným, „a pročpak jste přestal?“
„Víte, byl tam dlouho a na stará kolena nějak zestárl…“
„Stává se.“
„Víte, on se na lidi hrozně zlobil. Hlavně na ty, co nechodí do kostela, ale seřval za to vždycky nás!“
„Sloužil tu padesát let, nedivte se únavě materiálu. Stavte se někdy za mnou!“
„Víte, já už si taky zvykl – nechodit! Do hospody je to blíž a všechno podstatný se tam taky dovím!“
„Dobrý nápad,“ přitaká Jeroným, „měl bych někdy sestoupit do Egypta!“

Aby měli sourozenci klid, Dominius slíbil, že bude buď v pokoji, nebo v atriu. Longina se potom s Caesoniem odebrala do knihovny, kam původně mířila, aby si nějaký místní svazek vypůjčila.
Překvapilo ji, jak dobře je Egnatiin palác udržován. Nikde jakoby se nedokázal zakousnout zub času, žádná únava materiálu, vrzání pantů… nic.
Severní křídlo věnované mužům, jižní křídlo věnované ženám, východní společné prostory, prostorné atrium, altánek, stáje, obvodové zdi i samotná brána, to vše jakoby bylo vystřiženo z obrazu ze dne, kdy jej lidé prince Tertoria dostavili a princezna Egnatie do něj poprvé vkročila.
Vážně se musíme zasnoubit právě tady?

První den
Mlčí, jako ti před ním, jako ti za ním. Každý den jedno kolo.

Druhý den:
Přemítá: K čemu to je dobré?

Třetí den
Slyší jen šoupání nohou.

Čtvrtý den
Místo šípů pohledy nepřátel.

Pátý den.
Z hradeb se na ticho snáší posměch.

Šestý den
Zástup jako had obtáčí město. Mlčení je zlověstné.

Sedmý den
Pochodují sedmkrát.
Ticho se šíří jako mor.
Sedmý okruh. Křik dostává amnestii. Jako gejzír vytryskne hurónský řev.
Při troubení rohů naskakuje husí kůže.
Jekot rozechvívá vzduch.
Zdi bombardované randálem padly. Evidentně ne ledabylou prací nebo únavou materiálu.
Padly zázrakem a jemu padla brada údivem.

Kamenná křtitelnice v boční lodi kostela má otlučené a olámané hrany. Ani sokl, na kterém stojí, není již původní. Může za to pohnutý příběh kamenné nádoby. Příběh o ztrátě a nálezu v hlubinách země.
Pečlivě zrestaurovaná kamenná krása pochází ze čtrnáctého století. Kdyby mohla mluvit, jistě by vyprávěla příběhy těch, kdo se v ní narodili po Krista a pro nebe, a nikdy by se neunavila, protože to kámen neumí.

Třináctá hodina denní je probuzena rázným klapotem podpatků ředitelky školy. Rozhořčena tou drzostí odmítá vládkyni ústavu vstup do nitra sbírek. Ctihodné pedagožce Josefě N. nezbývá nic jiného než použít zvonek visící vedle dveří a očekávat příchod správce depozitáře.
Z kabinetu je to jistě k místu, kde supící ředitelka stojí, daleko. Po chvíli dlouhé stěží desetinu sekundy si Josefa dupne. Toto nevydrží jeden podpatek. Josefa zanadává.
„Dobrý den, má milá nadřízená. Jaká radost vidět vás opět v mém království,“ přivítá ji Daniel von Drak dvorně.
Josefa beze slova ukáže kramflíček.
„Únava materiálu,“ usoudí biolog. „Bohužel zde nemám ducha ševce. Postačí žvýkačka?“

Khrrg není chytrý.
Khrrg silný.
Mám práci.
Pán dobře platí.
Mám víno.
Pán staví podzemí.
Tma se mi nelíbí.
Mám kořalku.
Pán chodí na krchovy.
Kopu mrtvoly.
Práce je práce.
Mám víc kořalky.
Pán čaruje.
Mrtvoly chodí.
Spím méně.
Pán chodí po kraji.
Zabíjí pocestné.
Více čerstvých mrtvol.
Není dost kořalky.
Těžko se spí.
Sny jsou zlé.
Pán něco chystá.
Velký plán.
Jdeme k vesnici.
Táhnu těžký sud.
Mám podpálit všechny domy.
Hodně lidí.
Ženy i děti.
Spí.
Jdu za pánem.
Práci nechci.
Směje se.
Mrtvoly udělají místo mne.
Khrrg už nemůže.
Khrrg silný.
Trhá pánovi hlavu.
Výbuch.
Khrrg mrtvý.

„Kolem a kolem,“ nenechá Linkva zahájit Theu, „jsme už trochu únavní.“
„Myslíš unavení,“ vzdychne Filcin, „mátožně se nám motá i jazyk…“
„Nemyslím,“ odvětí dcera.
„Stále stejná šablona, co?“ rozumí sestře Thea, „Zamilovaný tatínek, rozkošná Viktorka?“
Viktorka nevoní.
„Já spím,“ hlásí Sikar, „vypadávám z děje!“
Apolo nespí.
„Můžeme hromadně spáchat sebevraždu a pak na patnáct dílů roztáhnout pohřeb…“ pokračuje spící Sikar.
„Zamítá se,“ zavrtí hlavou Thea, „nepravděpodobné. Já mám život ráda!“
„Nebo se ze mě má stát vlasatý liberál,“ rozhodí ruce patriarcha, „aby byla změna?“
„Pro čtenáře se musí něco obětovat,“ přikývne Taura, „pro začátek by stačilo, kdybys šel přebalit malou…“

Že bicáček každý večer marně vřeští do noci, mně dělá škodolibou radost.
Že mi sežere před nosem nejtučnějšího pavouka v Budči, to už je moc.
Elegantně jsem se protáhl vletem pro dámy, když byly dámy zrovna na lovu a netoužily po mé společnosti. Vlítl jsem do jeho nuzného příbytku jako uragán.
Zákeřně jsem ho kousl do spodní části zad, popadl ho za krkem a obloukem letěl na stěnu.
Pak se ozvalo křupnutí. Bejvák i s námi sletěl k zemi.
Asi únava materiálu.
Zatímco bicáček nadával, já předl a nechával se ošetřit, nakrmit a podrbat a neporadil mu, jak na lidi.