DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

Běžím ke stolu, trhám nedočkavě papir, igelit a z maleho pytliku vytahuji obdélníkové sklo.
Uz jsem se nemohla dočkat, jelikož písmena na mobilu přes tolik skrábanců už téměř bebyla vidět a vzhledem k tomu, že mé nenechavé děti ho mají stále v práci, musí být přece ochráněn.
Vytahuji hadřík jedna a myji obrazovku. Pak druhý a sem tam dýchnu a zamlžím displej. Opět přetřu, abych vše řádně vysušila.
Opatrně, abych nepoťapkala sklo, ho beru do ruky a přikládám k telefonu. Jemně tisknu plochy k sobě a.....
Rup! Ochrana je na kousky.
Drbu se nechápavě v hlavě.
Že by únava materiálu?

Toho drobného kamínku si všiml už dávno. Ať zvolil jakoukoli cestu, byl tam, nevyhnutelný. První drobnou prasklinu vítal. Jenže pak...
Za ta léta splynuli v jedinou duši, nekonečným vláčením zbavenou všech sobeckých hrbolků i úskočných výmolů, čistou a hladkou jak broušené sklo. Sdíleli puchýře, žízeň, únavu i bolest; nenávist se koncentrovala do jediného místa a hrozila rozbíjet skály, jenže on neměl sílu bohů, a tak se časem obrušovala, až zbylo jen smíření a nakonec snad i láska. On a jeho společník.
Puklina rostla.
A kámen pukl.
Sisyfos, král korinthský, stál s prázdnýma rukama a cítil, jak v něm něco zemřelo.

Den první

„Podívej, co jsem ti přinesla. To je liška.“
Tak ta je parádní!
Černorezatá čmouha. Dusot jezevčičích tlapek. Štěknutí. Esence radosti v drátěném kožíšku.

Den druhý

To nemyslíš vážně, že půjdeme ven!?
„Nedělej fóry. Sluníčko svítí, kytky kvetou, pyly dráždí sliznici...“
Dneska nikam nejdu.
Gordický uzel na čtyřech tlapkách.
„Neříkej, že to potáhneme s sebou...“
Bez lišky nikam nejdu!

Den třetí

Koberec zdobí chomáče zrzavých chlupů. Liščí hlava se válí v koutě. Uprostřed obrazu zkázy trůní černý ďábel s andělským výrazem.
„To si z mě děláš legraci!?“
Já to nebyl.
V očích nevinnost sama.
Vážně. To asi únava materiálu.

„Neměl bys prudce vstávat, tvoje tělo je vyčerpané,“ varoval ho, když chlapec náhle přehodil nohy přes kraj postele.
„Neboj, jsem v pohodě, ležení už jsem měl dost.“
„Nechytím tě,“ dodal anděl.
„Co tím...?“ nedořekl, nohy mu vypověděly službu a rozplácl se na podlahu.
„Hej!“ ohradil se dotčeně, když se s bolestným heknutím pomalu posadil, „nejsi tu náhodou právě od toho?!“
„To si asi pleteš, já tě mám chránit, ne rozmazlit. Kdybych tě včera nezachytil, nepřežil bys to. Kdybych tě dnes chytil, ušetřil bych tě drobné bolesti, ale vůbec by ses nepoučil. Varoval jsem tě přece.“
„No nazdar, mám anděla vychovatele.“

Stáli nad náhrobkem Ignotuse Peverella s výrazy napjatého soustředění.
„YAJALBRY – RAIFBAZIHJP – ALFBAMH… Sakra, to absolutně vůbec nic neznamená!“ zavrčel Gellert, hledě na runové zápisy na okrajích kamene.
Albus přiklekl k hrobu, setřel nános hlíny a zetlelého listí a odhalil další nápis.
„FCHJL,“ zadeklamoval otráveně Gellert. „To jsme si pomohli.“
„Počkej,“ uvažoval Albus. „Runy jsou víc než písmena. Tohle je Fehu – bohatství. Kaunas – oheň. Hagalaz – vzduch. Jera – země. Laguz…“
„Voda!“ vykřikl Gellert. „U Merlinových fousů, to dává smysl!“
„Jo,“ přikývl Albus. „Ale třetina z nich je nečitelná.“
„Co čekat od šest set let starýho šutru,“ vzdychl Gellert. „Reparo!“
Nestalo se nic.

Někdy je to voják s pochodní, jindy rozvášněný dav příznivců nového boha.
Někdy stačí několik naštvaných jezuitů, jindy jeden naštvaný císař.
Zapadlejší středověké kláštery měly své specifické problémy. “Pošlete nám, prosím, k opsání listy sv. Augustina. Náš exemplář nedopatřením sežral medvěd.“
Knihy umírají různě. Změnou světonázoru, boha, vládce, nosného média, velikosti příbytků, vkusu.
Často je ovšem na vině jen únava materiálu. Svitek, namáhaný převíjením, se trhá, písmo bledne. Židé vysloužilé knihy pohřbívali do zvláštní místnosti v synagóze. S texty, v nichž je zaznamenáno jméno Boží, třeba jednat s úctou. A kdo ví, za mnoho let možná ještě někomu udělají radost.

„To se přece stává,“ podotkla Cosette. „Věci se opotřebovávají a odejdou.“
„Odejdou? Úžasné, když si tu někdo plete klíč a rýč, a pak to svádí na únavu materiálu,“ zavrčela Doramo klečící před kredencí. „Leda to vypáčit…“
Paulína Krásová, matka obou, nesouhlasně sykla. „Zajdi pro domovníka…“
Doramo se ani neohlédla. „Myslíte, mamičko, toho domovníka, proti němuž jsme svědčily u Mimořádného lidového soudu?“
„Mám nového kolegu, za války se prý přiučil od různých řemesel,“ nadhodila Cosette. „Poprosím ho, jestli by nepřišel.“

Vilém Poděbradský přišel ochotně. Nemohl přece nechat v nesnázích kolegyni. I když těmi nesnázemi byl jen zalomený klíč ve dvířkách kredence.

Prostředků na moji stavbu bylo málo. Však si to umíte představit, po válce. Všechny materiály drahé, natož nějaké železo. Původně jsem měl být jenom malinká lávka, ale nakonec mě protlačili jako důležitou spojnici vltavských břehů. Dostal jsem kabátek, který se mi líbil. Takový správě hranatý, a ty krásné lampy nikdo jiný neměl. Když mě slavnostně otevřeli, slibovali mi, že budu sloužit dvacet let. Inu, to není špatná služba.
Dnes se nemůžu zbavit dojmu, že se na mě zapomnělo. Drolím se, reznu, každou chvíli mě někdo zavírá. Jsem poněkud unaven, ale přiznávám, že ten pohled na východ slunce si užívám pořád.

Některé průšvihy způsobuje lidský faktor. U našeho průseru se jednalo o naprosto ukázkovou "nešťastnou shodu okolností". Klepou se mi nohy, a upřímně, teď mám pocit, že až do konce života nebudu chtít opustit svoji postel. Ale přežil jsem. Všichni jsme to zvládli, natěsnaní jako sardinky v malé plechovce lunárního modulu. John sice přišel o svoje stylové obočí, ale přežili jsme. Na ten zatracený Měsíc se možná už nikdy nepodívám, přiznávám, že teď už se mi tam ani nechce.
Věřili byste tomu? Tolik bezpečnostních protokolů a stejně nám vybouchla kyslíková nádrž. Možná jsme neměli mít tu, co sloužila už Apollu 10.

Bol starý. Kožu mal popraskanú a zvráskavenú, hrubú, s mnohými jazvami.
A bol vysoký. Kedysi pyšná koruna však teraz bola priťažká. Kmeň pod jej váhou stonal. Dlho už nevydrží. Padne.
Ale to nevadí. V preteku o slnečné lúče natiahol sa od zeme do svojej súčasnej výšky. Videl les okolo seba rásť.
Jeho listy pokrývali zem a kŕmili milióny drobných bytostí pod ňou.A aj on sa zanedlho stane potravou pre ne a ďalšiu geenráciu.
Keď už nebude tieniť maldým, ktoré doteraz chránil, jeden z nich zaujme jeho miesto, konečne nasýtený slnkom a s nedočkavosťou, akú si ešte pamätal.
Drevo zapraskalo.