DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

Malý zapadlý aktikvariát s učebnicemi. Moje poslední naděje.
„Dobrý den. Prosím vás, já hledám Odmaturuj ze ZSV, to novější vydání.“
„Koukněte támhle, ale asi už máme jen to staré,“ nasměruje mě majitel.
Není tam.
Ach jo.
Obchůdek je prázdný, jen dva kluci postávají u okna.
„Hledáš tohle?“ zeptá se jeden z nich, v ruce poslední výtisk novějšího vydání.
Přikývnu.
„Tak si ji vem. Já ji nepotřebuju, jen mě zrovna zaujala.“

Byla to jen kniha. Ale taky to byl dar - od cizince, kluka, jehož jméno ani neznám.
Možná si jen stavím vzdušné zámky.
Ale já věřím, pevně věřím, že andělé existují.

Doktor si lámal hlavu nad využitím artefaktu.
Tomo byl entusiastický pokusný králík, na vše se ptal. Doktor zjistil, že vysvětlit vědecké termíny někomu, kdo se za třiatřicet let života zmohl jen naučit se řídit a střílet, bylo nad jeho síly.
Teorie byla jednoduchá – čtečka myšlenek, která bude ovládat další zařízení. Jenže čtečka myšlenek nenapsala ani jedinou čárku. Na Toma reagovala, ale bezvýsledně.
„Jen si tady stavíme vzdušné zámky,“ dal si doktor hlavu do dlaní.
„Zkusíme to znova,“ navrhnul optimisticky Tomo.
Doktor ani nevzhlédl. „Zmiz. Nech mě.“
Čtečka se umoudřila hned další den. Doktor s tím už ale nemohl nic dělat.

"Tohle je mimo záznam. Jinak nás všechny z toho případu stáhnou," převzal jsem slovo od Nely. "Zadržený se při výslechu rozpovídal o nelegálních zápasech kožoměnců."

Filip hodil po Tomášovi ironický pohled jako by mu říkal - Vidíš! Náš zdroj nekecal!

"Zápasy jsou prý na život a na smrt," pokračoval jsem. "Nejlepším bojovníkem je černý vlk s bílými fleky připomínajícími brýle."

Vyděšené pohledy všech dávaly jasně najevo, že pochopili.
Ten vlk byl Jirka.

Pozoroval jsem Tomáše. Jeho tvář vystřídalo mnoho emocí.
Šok.
Strach.
Hrůza.

Ale nakonec, jako poslední, se objevila naděje. Naděje, že Jiřího zachráníme. Naděje, že bude zase všechno v pořádku.

Když byl ještě Jindřichem, měl svůj život naplánovaný do posledního detailu – lukrativní práce s pohodovým kolektivem, dokonalá rodina, domov plný lásky. Vzdušný zámek, o který se sám připravil, když se stal Vypravěčem. A který mu překvapivě ani trochu nescházel.

Kdyby byl stále Jindřichem, asi by se v této situaci zhroutil. Schoval by se do svého pokoje a předstíral by, že se nenarodil. Nyní však byl Vypravěčem a učinit vážné rozhodnutí pro něj bylo stejně přirozené jako dýchat.

Otevřel bránu do minulosti. Otočil se k Čestislavovi a Zuzaně, aby se rozloučil. Poté vstoupil do brány, která jej dovedla do roku 1741.

Obyčejná ulice. Lidé chvátají na oběd, děti úprkem opouští školu. Mladík s pugétem růží nervózně sleduje hodiny. Agent StB v civilu si zapálí cigaretu. Vdechne kouř a představí si, co všechno by mohl získat. Možností je téměř nekonečné množství, vždyť ten chlap zrazuje svou socialistickou vlast...
Jo, zrazuje, vrátí se agent s nádechem do reality, jenže pěkně prohnaně. Dokázat se mu nedá naprosto nic. A je mezi lidmi příliš známý, než aby se ho mohli zbavit pěkně tiše.
No tak, člověče, snaží se agent o telepatii, udělej chybu. Já tě chytnu a budu moct vzít ženu a děti k moři...

O jedenácté denní hodině rozhovor o kataklysmatech stále pokračuje.
„To pravděpodobně jsou. Nikdo neví, ze kterého času je ústředí povolalo. I jejich označení za ghúly je v podstatě pouze pracovní,“ odpoví Markovi správce.
„Vraspír je další taková katastrofa,“ zabručí Jaroslav, ale Daniel ho dobře slyší. Povzdechne si.
„Zachránil nám život, opakovaně,“ podotkne.
„Ale taky nás do té situace párkrát dostal,“ nedá se Jaroslav.
„Ne můžeš ho vinit ze všeho. Za zhroucení tunelů Vraspír nemohl.“ Ani tato připomínka však s Jaroslavem nepohne. Daniel se začíná smiřovat s tím, že snáze postaví zámek ze vzduchu, než jeho kolega vezme Vraspíra na milost.

"Tildo! Tildo! "
Dívenka se pod školní brašnou skoro ztrácí, ale poskakuje jak míček na gumičce.
"To je Péťa," vyhrkne Tilda a zmizí.
"Vy jste maminka Tildy?" Drobná žena svou dceru podobou nezapře.
"Já jsem Válková. Od Petrušky," představuje se. "Máte skvělou dceru. Díky ní se Petruška přestala bát školy."
Zadívá se na rej před budovou.
"Plánovali jsme s mužem spoustu dětí," povzdechne. "Jsme zvyklí na velkou rodinu. Vzdušné zámky, bohužel. Tak tak jsem donosila Petrušku. Jsme rádi, že máme alespoň ji, ale občas je doma smutno."
"Někdy vám půjčím svoje vlčata. Ještě budete ráda za klid," usměje se Rebeka přátelsky.

Myslel si, že tu bestii dokáže porazit.
Bylo to samozřejmě absurdní. Ten drak zabil jeho muže. Pro domorodce byl démonem i modlou. Tak co přimělo Hopewella vydat se do lesa? Pomsta, doufání? Prostý fakt, že neměl na výběr?
Pomalu sklonil pušku.
Všechna naděje byla jen vzdušným zámkem, falešným ve své bláhové kráse. Teď, když hleděl do tváře z kovově modrých šupin, když čelil úsměvu z ostrých zubů a byl posměšně vyzýván ohnivě oranžovýma očima, to všechno pochopil. Vítězství nikdy nebylo jednou z možností. Klidně opětoval drakův pohled.
Myslel si...
Vzdušné zámky. Naděje a sny.
Hopewell upustil zbraň a natáhl ruku.

Hostina v domě guvernéra se vlekla. Mísy přetékaly masem. Vábily všudypřítomné mouchy. Pan Clifton udržoval živý rozhovor se skupinou místních pohlavárů. Bezduché tlachání se slévalo v jednolitý šum. Frances měla pocit, že v dusné místnosti sedí už celé hodiny. O důvodu jejich plavby zatím nepadla ani zmínka. Nedělala si plané naděje, že by se jednání odbyla rychle. Počítala s průtahy. Ale přesto se nedokázala zbavit vtíravého pocitu ohrožení. Snad to bylo něco ve tváři jejich průvodce, co nedovolilo ospalosti aby udolala její ostražitost. Cosi skrytého pod hedvábným baldachýnem. Faleš zahalená do pohárů laciného vína. Jed odkapávající se smějících se rtů.

Většina dívek měla sen, že bude bydlet na zámku s krásným princem. Ona na to byla příliš praktická.
Samozřejmě, protože osud si dělá z lidí legraci, skončila s vlastním zámek v oblacích. V pohádkách ale nikdy nezmiňují, kolik je s nimi práce.
"Týden jsem byla pryč na návštěvě u sestry a k čemu se vrátím?" durdila se. "Jak vůbec může pár lidí udělat takový nepořádek?"
"Kdyby tady byl pořádek, myslela by sis, že nás někdo unesl..." Howl jí dal pusu na tvář.
Po zámku v dětství netoužila, ale teď by ho i s jeho obyvateli za nic na světě nevyměnila.