DMD č. 12 pro 12. 4. 2019. Téma: Vzdušné zámky

Nepatříš sem.

Malé holčičky si mají hrát s panenkami, ty velké s dětmi, ne se rvát se zaťatými zuby s gravitací.

Je to jen zbožné přání naivních bojovníků proti realitě.

Nepatříš sem.

Holčičky mají krvácet jen jednou za měsíc, ne na bitevním poli s puškou v ruce, v boji proti nepříteli, který nebyl tak zlý, jak bychom si přály.

Je to jen manipulace neschopných.

Nepatříš sem.

Holčičky se mají smát a předvádět se, ne v uniformě zapnuté až po krk bojovat stejně jako kluci.

To by byla lež.

Měla si selhat.

Ale vzdušné zámky jsou mnohem blíž, když dokážeš létat.

Tá-da tá-dýý... vyhrával na rynku starý Vodička na akordeon a lidé, co šli kolem, se zastavovali a zpívali. Smáli se a objímali, plácali se po zádech, pak se někdo dal do tance a další se přidali, šířilo se to jako lavina, až tančilo celé náměstí. Také tenkrát tančila. Poprvé v životě. Jeden mladý Amík ji vzal do kola, cítila, jak jí hoří tváře a srdce se jí přestěhovalo do krku. Smála se a brečela, opilá štěstím. Pak jí dal pusu na tvář, žvýkačky a nylonky, a ona ho už nikdy znovu neviděla.

Jak se tenkrát budoucnost zdála úžasná, plná příslibů!

Abduláh byl snílek, ovšem v jeho snech byla sličná princezna vždy nadohled a byla zcela unesena jeho šarmem.
Kvítek noci se však ztratila ve světě a unesena byla nanejvýš zlomyslnými silami.
Abduláh zvedl v ruce lahev. „Safíre mezi nadpřirozenými,“ spustil na džina, „krutě jsi mě oklamal. Nechal jsi mě vyšplhat na tento utěšený kopec s tím, že Kvítek noci je necelou míli odtud. Můj ubohý zrak ji nikde nevidí. Pokud se neskrývá za jednou ze zdejších ovcí.“
Džin zvedl oči k nebi.
„Máš pro mě jen posměšky…“ pokračoval Abduláh.
Džin zvedl prst.
Abduláh konečně vzhlédl. K mraku s mlžnými věžičkami.

Toho dne postaví pan Grenadin vzdušný zámek. Sám sebe změní v most, půvabným obloukem se klene mezi zemí a podnebím. Nemá již stehna, hruď, břicho, obličej, přesto cítí váhavé kroky. První přeběhne zvědavá kočka, pan Grenadin si vzpomene na Mínu. Pak hlouček školáků, smíchem si navzájem dodávají odvahy. Dvě staré dámy a jejich staří psi přejdou pomalu a důstojně, neboť na místo, kterému se blíží, již nepotřebují spěchat. Poslední, v půlnoci, mladí milenci, ani k zámku nedojdou, touha je přemůže uprostřed mostu.
Ráno jde pan Grenadin domů, ramena ho bolí, ale usmívá se.
Na jeho těle byl počat nový život.

Na prostranství mezi farou a kostelem se poutníci setkali nejen s místním duchovním správcem a majitelem již zmíněného psa, ale i se zdejším regenschorim ve vzrušené debatě.
„Stejně si myslím, že jsou to vzdušné zámky,“ říkal právě regenschori. Farář přisvědčil. Vtom si všiml příchozích.
„Dobrý den,“ pozdravil je. Nebyli mu zcela neznámí, neboť některé z nich vídal o nedělích v chrámě, ostatní mu Ministrant představil.
„Mohl byste nám udělat kratší prohlídku, prosím?“ požádal Kněz varhaníka.

Věděl, že má všechnu otcovu lásku, ale od dětství marně plnil jeho představy o povinnostech budoucího krále.
Nebyl hloupý, rád a dobře se vzdělával, ale vize o budoucím království měl trochu jiné než jeho slavný otec. Chtěl navázat na jeho činnost, podporovat víru a množit obchod, ale také zastavit zadlužování. Chtěl být člověkem a pak teprve králem, ne ikonou z oltáře. Chtěl mít čas i na sebe, snil o honu a o skolení dvanácteráka. Často rád a hodně snil.
Bylo mu patnáct, když mu hlavu zatížila říšská koruna. A její tíže zbortila vše, co si Václav dosud v představách budoval.

The first time Yuzuru proclaims he wants Olympic gold, Javi chuckles. Kid is building castles in the air.

"Oh-kay," says Brian. "Let's see what's possible."

"I will win," Yuzuru repeats with such conviction that Javi almost believes him.

*

The second time Yuzu lays claim to Olympic gold, it's three months until PyeongChang and Yuzu can't walk. Javi loves him, but wonders if Yuzu might be delusional.

*

The third time, Javi doesn't doubt. When Yuzu looks at him in Saitama and says, "I will win in Beijing," Javi just embraces him in trepidation. He can hear the unsaid ‘or die trying’.

Bodyguard venku chystal pasti. Setmělo se, a on pořád nosil sluneční brýle. Blbeček.
„Nemyslím si, že budeme schopni určit, která rasa to zařízení dokáže ovládat,“ mračila se Beri na počítač.
„Musíme.“
„Neotestujeme celou galaxii. Stavíte vzdušné zámky.“
Vešel Raiuken, opřel se o stůl. „Jak to jde?“
Doktor vyštěkl, ať se nestará. Zarazil se. Zařízení začalo vykazovat aktivitu. Proč?
Došlo mu to dřív, než se podíval: Raiuken se dotkl artefaktu.
Správné geny mu celou dobu běhaly pod nosem.
Ale…
„Podle našich výpočtů to člověk nespustí,“ protestovala Beri.
Raiuken si sundal černé brýle. „Nejsem člověk.“ Zíral na ně černýma očima bez bělma.

Brad a Janet se potáceli mlhou. Rozpitý make-up a rozmazaná řasenka jim z obličejů vytvářely karikatury. Ale v jejich tvářích byl přesný obraz toho, co se jim oběma odehrávalo v mysli. Ještě ráno byli šťastným a dokonalým párem. On fešák z univerzitní bundou, ona slušné děvče.
Proklatý déšť, který je svedl k tomu příšernému strašidelnému zámku. Odporná travestie, které byli vystaveni, však odhalila i něco strašného v nich. On fešák se zájmem o jiné fešáky, ona roztoužená rajda.
Leželi nazí na studené trávě a zámek, který jim otevřel oči a zničil jejich duše, se vracel na svou domovskou planetu - Transsexual.

První generace Metra snila o věcech, které ztratila.
O modrém nebi a slunci nad hlavou, o vůni chleba i čerstvě posečené trávy. O květech a stromech, na kterých zpívají ptáci.
Snila potají, protože věděla, že už se nikdy nevrátí na zamořený povrch.
O svých snech nemluvila, aby nepřišla o rozum.

Současná generace sní o věcech, které nikdy nepoznala, neviděla, necítila, neprožila.
O modrém nebi, kde místo zářivek svítí slunce a měsíc a hvězdy. O světě neomezeném na tunely, nástupiště, podzemí.
Sní potají, protože ví, že snít nahlas se ve světě kleriků nesmí.
O svých snech nemluví, aby nepřišla o život.