DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

Švec Zubr je veselý chlapík. Lidé k němu chodí rádi, boty spravuje pěkně a ještě je počastuje vtipem. Některým je ho líto: takový poctivý, spořádaný mužský a žije sám. Někteří si špitají: prý byl ženatý, ta nevěrná rajda od něj utekla. Chudák Zubr!
Švec ovšem nežije sám. Má v dílně zrcadlo, v němž vidí opici. S tou si povídá. Nikdy není sám!
Když si nová učitelka z dívčí měšťanky přijde nechat spravit střevíce, okamžitě vycítí, že tady není něco v pořádku. Pak si všimne zrcadla. Opice na ni šibalsky pomrkává.
Cosette Krásová strne.
Že toho tvora viděla, však ševci neřekne.

Pochybnosti do určitých povolání nepatří. K čemu je zdráhání střelci a soucit katovi? Kdyby snad zapochybovala o tom, zda je na svém místě, stačilo jí projít se vesnicí a zaposlouchat se. Hudba všedního dne změnila svůj rytmus i melodii. Provázely jí zrychlené kroky, zavírání dveří a bouchání okenic. Štěkot a kňučení psů, znejistěných vlastní odvahou. Šepot a křik, věční spojenci mimořádnosti. Kradmé pohledy, zakrývané oči dětí, rozšířené zorničky zrcadlící strach. To všechno jasně vyznačovalo hranice jejího života, jedinou cestu, kterou se může vydat, kterou si bude muset sama prošlapat. Je dobré znát hranice vlastního stínu. I když zrovna zašlo slunce.

Připomínalo mu to fialového hada. Hada, který se vinul mnohokrát zakroucený kolem bachratého těla a končil u tlustých prstů porostlých zrzavými chlupy. Prsty znásilňovaly struny a hudbu vůbec.
Mladíček dorovnával purpurovou tógu na Neronově těle.
"Jak vypadám?" zeptal se kašpar s imperiem.
"Nádherně."
"Dechberoucně"
"Oslnivě."
"Jako oduševnělý Herkules, který sní sny bohů a trpí bolestí. Bolestí, která je vlastní učencům, která je vlastní mudrcům a která je vlastní těm nejlepším, umělcům," pronesl Petronius se sprezzaturou sobě vlastní.
Nero zaklonil hlavu, rozostřil očka a povolil čelist v nápodobě dojetí: "Ty, Petronie, jen ty máš oči, jen ty dokážeš docenit mou bytost."

Běžný ruch galské vesničky protne srdceryvný výkřik.
Asterix, jen čekající na to, jaká lapálie se zase snese na jeho hlavu, doběhne k bardovu domku jako první.
„Co se děje, Trubadixi?“
„Je pryč!“ vrhá se mu kolem krku rozcuchaný Gal. „Můj jediný přítel! Vyslechl každou píseň do konce! A teď ho někdo unesl!“
„Snad nebude tak zle,“ chlácholí rozrušeného barda Asterix. „Jak vypadá?“
„Skoro jako já, jen je vyšší a má krásně zdobený rám…“
Asterix zmateně naslouchá: „Toho neznám… Jak se jmenuje?“
„Jméno? To on nemá...“
„Co jsi to přesně ztratil, barde?“ oboří se na něj Asterix netrpělivě.
„Přece moje zrcadlo!“

Od zamazaných tváří k čistým očím, to byla cesta mého druha, který se narodil s prvními paprsky slunce na lesním mechu do studené ranní rosy. Lehával na louce a pozoroval motýly, nebo jako ještěrka běhal po kamenech.
Poznal jsem ho, když jsem procházel tím krajem, ráchal si nohy v písčité strouze a byl tuze upřímný, protože neměl nikoho, kdo by ho naučil lhát. Jednou si zarazil třísku a stal se bezmocným jako divoké zvíře, začal kulhat. Našel jsem ho plačícího.
"Můžu ti pomoct," řekl jsem, "nemusíš plakat!"
On vstal a osušil si tváře, ve vlasech ulpělé květiny, nastavoval mi zrcadlo.

Čarodějnice v pracovní černi připomínající uhelnou sloj, na které není vidět vůbec nic nebo naopak úplně všechno, zejména když jde o chlupy stařenina kocoura, jak ta byla pyšná, že se nikdy nenechala polapit mezi zrcadla.

Sestry se rozeběhly po střepech...

Něco tu hlasitě chrápe, patrně kocour, ten starý chudák, poznamená stařena se svraštělou tváří dobrácky, než ho nakopne. Nebo to byla ta druhá? Třetí...? Už se nepamatuju, vidím zářivé čáry rozbíhající se od mého drahého druhého zrcadla. Je trochu natočené, abych mohla sledovat nakloněnou rovinu nekonečna a tahat za nitky, aby věci došly dobrého konce, protože já jsem Ta hodná.

Blednu. Ztrácím se z očí. Nepřišla bych na to; když mě míjeli revizoři a žebráci nechtěli drobný, nepřikládala jsem tomu důležitost. Divnější bylo potkat někoho známého - všichni projdou netečně kolem, pakliže je sama neoslovím; a i tak chvíli zaostřují nebo se rozhlíží, i když stojím přímo před nimi. Potom vypadají zmateně a omluvně, říkají, promiň, vůbec jsem tě neviděl..., až jeden měl odvahu mi říct, víš, než jsi na mě promluvila, bylas jako průhledná, rozostřená a jako z mlhy nebo co... nemyslíš si teď, že jsem blázen, viď že ne?
Jo, v zrcadle se vidím normálně. Ale na tom nezáleží.

Zástupci Denního věštce a dalších kouzelnických médií se shromáždili, aby si vyslechli nejnovější informace o krizové situaci na ministerstvu. Atentát, pro Merlina!
„Prosím o trpělivost, pan mluvčí se zdržel na místě činu. Zúčastnil se vyšetřování, hovořil s lékouzelníky a svědky. Jen se upraví,“ uklidňuje šedivý úředník nažhavené bleskobrky i jejich majitele.
„Zlatík stráví před zrcadlem víc času než já,“ špitne výrazně nalíčená reportérka fotografovi.

Lockhart ještě jednou zkontroluje svůj dokonalý vzhled v zrcadle, s povzdechem vytáhne hůlku a podle pokynů si upraví paměť. Jeho tvář rozzáří úsměv. Je připraven.
„Ministr kouzel je v naprostém pořádku. Náš bezpečnostní systém pracuje bezchybně.“

Země se chvěje.
Zelená tráva černá vsátou temnotou.
Zaklínadlo vyhlodává trhlinku v realitě.
Cosi se prodere do tohoto světa.
Hladově natáhne pařáty po nejbližší kořisti.
Směšní malí tvorečkové. Křičí? Utíkají? Nevadí, sní si je později.
Ředitelka ve své kanceláři zděšeně vyskočí: „Co se to venku strhlo? Děti jsou ještě na zahradě?“
Rozrazí okno právě v okamžiku, kdy oslnivé blesky rozčísnou temná oblaka.
Jedovaté světlo se odrazí od tabulky skla. Vyšlehne bílý plamen, proplete se s bleskem.
Cosi uvázne lapené v přízračné smyčce.
Na pískovišti leží zapomenuté dětské zrcátko. Sklíčko rovněž plane magickým ohněm.
Jenže je tam prasklinka.
Cosi našlo úkryt.

Pozoruji svůj odraz v jediném zrcadle na celém Voyageru 512. Čím dál více začínám odcizovat lidské podobě. Už si vůbec nejsem podobná. Mé oči jsou studené a zapadlé hluboko v ostře řezané tváři. Je to jediný skutečný obličej, jakÿ jsem za poslední půlrok viděla.

"Jsi smutná?" uslyším z reproduktoru.

"Ano."

"Proč?"

Povzdechnu si. Nemyslím, že tohle vůbec může chápat. "Schazejí mi lidé, víš, lásko."

"Aha." Chvíli se nic neozývá. Zpracovává mou odpověď. "Já nejsem člověk."

Znělo to skoro ublíženě. "Ne, to nejsi, je mi to líto."

Dlouho potom mlčela. Nevím, jestli byla naštvaná, nebo jenom přemýšlela. Obě varianty byly dobré.