DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

„Poznat do hloubky svou farnost je bohulibé,“ dí povzbudivě biskup, „ale proč se kvůli tomu stávat řidičem autobusu?!“
„Ruší u nás jednu spojovací linku,“ vysvětluje kněz, „nejsou lidi a za ty peníze nikdo řídit nechce… Jezdí se po ránu a večer po šichtě. Napadlo mě to zkusit.“
Mne bradu Nehněba.
Vrtí sebou Jeroným.
„Víte co,“ vstane představený, „zeptáme se nejlepšího přítele!“
Povstane a přivede Jeronýma před velké starožitné zrcadlo.
„Vidíte tam autobusáka?“
„Ne,“ sklopí hlavu oslovený.
„Výborně,“ usměje se biskup, „povolení dám! Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a málokdy vedou tam, kde se sami vidíme… Já chtěl být v mládí fotbalistou!“

Světničkou neslo se matčino broukání. Spi synáčku, spi. Co jsem se natrápila, co se naplakala, šest dětí jsem pohřbila. Spi, synáčku, spi. Bylinky trhala, v škapulíř vázala, by vůně chránila. Spi, synáčku, spi. Rolničky koupila, na šňůrce nosila, cink cink, by nemoci plašily. Spi, synáčku, spi. První si voda vzala, druhé nemoc udusila, třetí se v lese ztratilo, čtvrté si hlavu srazilo, páté snad vzal si strašlivý duch, z šestého hrobečku odporný puch. Spi, synáčku, spi. Tebe si smrtka nevezme, jsi moje dítko líbezné. Tobě jsem stříbra leštila, tobě do kolébky vložila. Zrcátko hlídej, zlé duchy odrážej. Spi, synáčku, spi.

Když ji vytáhl z hořícího domu – s mokrým hadrem na puse, aby nekřičela a nenadýchala se kouře – jen vzlykala. Pak byla ticho, až nepřirozeně.
Jakmile se přesvědčil, že jí kromě ohořelých vlasů nic není, odvezl ji z města. Požár nevypukl náhodou…
Dva dny vůbec nemluvila.
Nenutil ji.
Třetího rána mu z vaku vypadlo zrcátko. Sebrala ho, obrátila v dlani. „Na co to máš?“ tázala se podezřívavě.
Myslela snad, že se fintí? Ukázal jí, jak se lze s pomocí zrcátka nenápadně dívat dozadu.
A pak, ani nevěděl, jak se to stalo, mu plakala na rameni a šeptala, že rodiče jsou mrtví.

Jemně a pečlivě otírala vyřezávaný starý rám.
Stejně zaujatě leštila skleněnou plochu.
Nakonec si prohlédla výsledek své práce. Všechno se zdálo být v pořádku. Jemně pohladila rám a zašeptala: „Tak zase zítra.“
Kroky na chodbě krasavici donutily schovat se za závěs. Královna ihned po příchodu do komnaty spustila svou obvyklou tirádu zakončenou obligátní otázkou, kdo je na světě nejkrásnější.
Zrcadlo nesouhlasně zavrzalo rámem, ale nakonec odpovědělo „Přece ty, královno.“
Dívka za závěsem se potutelně usmála. Když máte zlou macechu, je nezbytné být zadobře s jejími kouzelnými předměty. Kdyby to byla věděla ta naivní prateta Sněhurka, mohla si ušetřit spoustu nepříjemností.

„Od včil se budem svolavať morzeovku,“ navrhl Jožka. „jen jestli to holky zvladnu.“
Andula se nafoukla.
„Mi jde skvěle a Libušce líp než Alešovi.“
„Ten je na to tupy,“ připustil Jožka.
Teď se naštval Aleš. „Stejně nemáme telegraf.“
„Budem to robiť zrcatkama,“ rozhodl Jožka.

Po jeho zprávě BUDEM U SKLUSKI se holky a Aleš potkali u klouzačky v mateřské školce. Jožka s Rudou se zatím nudili za plotem místního zelináře, který právě hulákal na neznámého mladíka.
„Co tu děláte?“ zeptala se Andula, když se konečně sešli.
„Co by,“ podivil se Ruda. „Dyť sme vysilali PUDEM NA LUSKI.“
Inovace byla zrušena.

Guvernantka se na děvčátko dívala částečně lítostivě, částečně pobaveně. Dívka stála uprostřed pokoje, na tváři měla naplácanou vrstvu bílé barvy, pudr ve vlasech. K tomu neúměrné množství růže.
"Claudio, zlatíčko moje," zahlaholila a vykročila směrem k tomu neštěstí. Holčička se tvářila utrápeně, když ji slečna začala upravovat. "Tohle se nehodí pro malé dívky, Claudio."
Malá dupla. "Nejsem holčička. Chci být žena." A na důkaz svých slov se nedětsky usmála.
"V tom případě, mladá dámo, nejlepší přítel ženy je zrcátko." Vytáhla z taštičky své kapesní zrcátko a ztuhla.
"Nejlepší přítel ženy je krev," zazubila se Claudia a vysála svou čtvrtou opatrovnici.

Lister málem vrazil do kocoura, který byl příliš zahleděn do malého zrcátka, než aby se rozhlížel kolem.

"Kdo je tu fešák?" kocour se na chvilku odmlčel. "Já, jsem to já!"

"Jak do sebe můžeš bejt tak zahleděnej?"

"Protože, opičáku, na téhle lodi není žádný jiný takhle dokonalý obličej. Jo, možná, kdybys sehnal kočku, tak bych se snad dokázal od sebe odtrhnout!"

Lister ho radši nechal jít a pokračoval z cestě, než zaslechl hlasy.

"Dobré jitro, Arny!"

"I tobě, Arny!"

"Budíček ve tři ráno a už jsme uběhli deset kilometrů!"

"Jsme jednička, Arny!"

Lister protočil oči. Kocour nakonec nebyl tak špatný.

Opláchol si tvár a zdvihol oči k zrkadlu. Charizmatický mladý muž, oči iskriace, starostlivo upravený, má pomerne drahé sako.

To by videli v zrkadle ostatní.

V skutočnosti tam stál prízrak.

Hranice jeho bytia boli tam, kde sa pod neviditeľnou kožou krútili prstence dymu.
Jeho tvár nemala črty, neexistovala, a iba ako náznak hlava, trup, končatiny s dlhými, elegantnými prstami umelca. Napriek tomu sa nepohasínajúci oheň sústredil tam, kde oči mali byť - jeho pohľad jasný ako horúci plameň. Runy, ktoré ho spútavali, sa vinuli v dyme ako cejchy.

Ale to, čo zrkadlo vidí, nikomu neprezradí.

Zvesil hlavu medzi plecia a vzdychol.

Věčně zachmuřený Pier Paolo seděl v kavárně U Matouše. Zamyšleně listoval evangeliem. Cítil se nejistý jedině před ženami, zato levičák byl neoblomný.
Vito položil na stolek fotoaparát, který si přinesl z nedalekého vetešnictví.
„Leica?“ zamručel Pier Paolo, aniž by zvedl huňaté obočí od knihy.
„Ano, zrcadlovka,“ přitakal Vito.
„Dobře děláš, bratře. Krásný přístroj. Na ty křupany je ho možná škoda…“
Vito jen pokrčil rameny.
„Nejdřív světlo a stín, clona, čas,“ deklamoval Pier Paolo nad vystydlým kapučínem, „pak teprve přijde na řadu třídní boj… Ale proč já se namáhám? Nevydržíš mezi těmi burany dýl než sto dvacet dní. To ti povídám.“

Když se mimčo na svět dere,
neskutečně vás to bere.
Zavřete oči a za nimi děcko,
v detailu vnímáte naprosto všecko.
On a vy, ta stejná gesta,
druhý tovar z téhož těsta.
Každý pohyb jako váš,
důvěrně to všechno znáš.
Jsi jak ono - ještě dítě,
jak zvládneš to malé skřítě?
Do péče ti dáno bude na milost a nemilost,
boří hradby tvého světa, s nimi dětskou nevinnost.
Duši matky po porodu mučí strach a temnota,
které střídá zodpovědnost k smyslu tvého života.
Vidíš se v něm, jeho kouzlo do spárů tě popadlo,
on je tím, co chybělo ti - dokonalé zrcadlo.