DMD č. 3. pro 3. 4. 2019. Téma: Můj nejlepší přítel zrcadlo

Dny plynuly v ocelové šedi umírající zimy. Rozčepýřené ovzduší klimbalo v odbíjení lodního zvonu. Poridž. Hrách. Solené hovězí. Příděl rumu. Hartusení bocmana. Jistota řádu.

Poznej své muže. Takřka zapomenutá rada vrytá pod kůží. Pozorovala. Tváře byly zrcadlem zkušeností. Oči duší. Umět v nich číst bylo nejlepším přítelem na cestě k poznání.

Bocman Ludlow. Přibylo mu šedin i šrámů. Správný chlap. Věděla, že v ní pořád trochu vidí nedorostlé štěně.
První důstojník pan Keith. Spolehlivý námořník. Neměl štěstí na známosti. Vždy zdvořilý. Mistr nezávazné konverzace a přece zamčená truhlice.
Suchozemskou nabubřelost pana Cliftona zkřísla mořská nemoc. Nutné zlo z rozkazu admirála.

„Profesore Pottere, Albus Brumbál Zrcadlo z Erisedu schoval, než zemřel. Proč jej chcete?“ zeptala se ředitelka.
Kruhy pod očima, vrásky kolem úst a absence jiskry v očích vyprávěly o dlouhém zármutku.
„To zrcadlo ukazuje nejhlubší touhy srdce, ale co když samo také po něčem touží?“
„Zajímavá myšlenka… Co navrhujete?“

...

Zrcadlo z Erisedu stálo v prostorné místnosti.
„Držte mi palce,“ vydechl Harry a trhnutím za prostěradlo odhalil druhé zrcadlo. Jemným tlakem je natočil proti sobě.
„Ano! Vidím jen sebe! Dali jsme mu, to, po čem nejvíce toužilo.“
„Což bylo?“
Harry přešel k Minervě, vzal ji za ruku a pevně stiskl.
„Přítele.“

Drahá Dezinvektilo,

přestaň už se ve svých dopisech zaobírat, jakou pacientce dohodit nejlepší kamarádku. Jistě, kamarádi jsou užiteční. Kamarádi dokážou pacienta pokoušet lépe než horda ďáblů. K čemu by se člověk nikdy nesnížil kvůli sobě, to ochotně udělá pro kamaráda. A ještě na sebe bude pyšný. I takovou odpornou vlastnost, jako je altruismus, dokážeme obrátit ve svůj prospěch.
Nebezpečí ovšem spočívá v tom, že to funguje i opačně. Přátelé nám nejednoho pacienta sebrali pod nosem. Nejlepší proto bude, když Tvá pacientka žádnou nejlepší kamarádku mít nebude.
Sama ale nezapomeň: Skutečného přítele vidíš, když hledíš do zrcadla.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Velmistr Aerrissaylla byl enchanter specialista. Jeho specializací nebyl typ očarování, ale předmět.
Zrcadlo.
Nedělal žádnou sériovku.
Co kus, to originál.
Byl to výzkumník a umělec.
Jeden z jeho výtvorů dokázal uvěznit toho, kdo se do něj podíval. Vždy však pojmulo jen jednu duši naráz.
Jiný dokázal tvořit dvojníky téměř nerozpoznatelné od originálu.
Poslední, na čem pracoval, měl být portál, kterým by šlo projít do jakéhokoli zrcadla na Odrii.
Jednoho dne zjistili, že Aerrissaylla je už nějakou dobu dvojník.
Skutečný nebyl nikdy nalezen.
Od těch dob se stává, že při pohledu do zrcadla spatříte neznámou postavu.
Mrknete.
A vše je OK.

Nebyl krásný. Zrcadlo mu jen ukazovalo to cizí ošklivé tělo. Nenávidí sebe a své jméno.
-
Nebyla krásná. Nebyla božská. Už ale konečně věděla, kdo vlastně je.
-
Elektra Abundence je krásná, Elektra je božská. Šaty, tělo, tvář, šperky, vogue a pózovat. Když byla oblečená, tak jí nikdo nemohl konkurovat. Svou nahotu v zrcadle ale pořád nenáviděla. Prsa jsou úžasná, prsa jsou božská, ale pohled vždy chtě nechtě sklouzne pod pás. Některé věci je tak obtížné schovat.
-
Elektra Abundance je krásná, Elektra je božská. Oblečená či nahá, je dokonalá sebevědomá žena. Bez některých věcí se konečně cítí kompletní. Zrcadlo je jejím přítelem.

Eva se ráno natáčela před zrcadlem. Milovala tetino obrovské zrcadlo už jako dítě. Kostýmek, nebo radši šaty? Složité rozhodování.
Včera jí nakonec paní továrníková umluvila, aby vzala zástup za tetu. Což o to, stejně momentálně hledala práci. A jelikož u Pilnáčků bývala v létě na brigádách, tak spoustu věcí znala. Jenže to tehdy ještě řediteloval starý pán. To nějaké oblečení řešit nemusela.
Po dohodě s tetou tedy Eva nakonec souhlasila – zvlášť když věděla, že stihne tetu dovézt na ozařování a zpátky.
Jejda, to je hodin!
Natáhla rifle, naposledy na sebe mrkla do zrcadla a utíkala, aby to s tetou stihly.

Rukávem pláště láskyplně pohladil obličej svého nejlepšího přítele.To on mu dával sílu a moc, pomáhal odhalovat úklady a intriky.

Jak tak leštil plochu zrcadla, nedopatřením do něho pohlédl. Vyděsil se pomalu k nepříčetnosti. Místo lesklé plochy viděl zlobu, hustou, hlubokou, všepohlcující jako bažina. Nevraživost s pomstychtivostí mu chtěly svými pařáty vysápat oči.

„Tfuj, to jsem se lekl!“ vyjekl. Honem na tu hrůzu hodil deku, jako kdyby hasil požár.

Místnost se otřásala řevem, který přerýval škodolibý chechot. „Zapomněl jsi, hlupáku, že místo vizáže ukazuju, jaký je kdo uvnitř?“

Čaroděj se celý roztřásl.

„Dávej pozor, nemehlo, nebo ze mne budou střepy!“

Čekal by, že tu bude ticho, ale není. Rozléhá se tu podivný šum, chvílemi se zdá jako sténání, ale když se snaží rozpoznat slova, vše se změní opět na nezřetelné ševelení.

Projde okolo skupiny skal. Vypadají až zrůdně lidsky. Namlouvá si, že se mu to jen zdá, ale v hloubi duše dobře ví, jaká je skutečnost.

Pomalu se blíží ke svému cíli. V duchu si opakuje, že nad ním drží ochrannou ruku bohové, ale je to málo platné, srdce má až v krku.

Nastala ta pravá chvíle. Sevře pevněji meč, a naposledy opatrně pohlédne do vnitřku štítu, vyleštěného jako zrcadlo.

Včera nám do chaloupky dorazilo starožitný zrcadlo. Mou prvotní myšlenku - konečně delirium! - záhy uťal zvuk trhanýho papíru.
Letáček jsme poslepovali, Santera poslali za trest zdobit perníčky a odhalili novou revoluční metodu od Asociace.
Teorie je, že se záporák zahledí sám sobě do očí, odvypráví si všechny svý hříchy a zkrotne.
Praxe je, že ježibaba si u toho čechrá bradavice, Vlk si dlouze a útrpně prohlíží jizvu a Voldemort nahlas uvažuje o plastice nosu. Otesánek pak ve slabý chvilce zrcadlo sežral.
"Nás rohlíkem neopijou, šéfe," zavrčel Santer.
Tak jsem si řek, proč ne. Máčím je ve vodce a jde to skvěle.

Pozorovala svůj odraz v zrcadle a nepoznávala se. Ohnivé vlasy si razily cestičku chlupatým límcem pláště a volně splívaly k pasu. Jemná linie rtů, pravidelné obočí...
Ta dívka naproti ní byla velmi krásná. Jen v očích bylo cosi, co tam být nemělo. Bolest, utrpení, smutek, nenávist, odhodlanost...
Byla ještě malá, když jí to zrcadlo otec přinesl. Pozorovala se v něm, když jí chůva česala, občas taky matka...
Jak ráda se v něm pozorovala a představovala si nádhernou budoucnost.
Tolik se toho stalo.
...
Váza stála příhodně po ruce a střepy lživého obrazu skončily na špinavé zemi.
Už nikdy do něj nepohlédne.