DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2016.

Jsou na tajné misi a Tony ztrácí nervy.
Steve má tu drzost vypadat neuvěřitelně dobře, takže si Tony během snídaně málem zabodne vidličku do ruky, zakopne o židli a nakonec se opaří kávou.
“Co se to s tebou děje, Tony?” Steve na něj podezřívavě hledí.
“Nic, nic!” zapře Tony podezřele vysokým hlasem. Hlavně to nesmí prasknout! Pomyslí si.
“Co nesmí prasknout?”
Tonymu dojde, že to vyslovil nahlas.
“Nic! Omluv mě, půjdu si zaběhat.” Plácne první hloupost, která ho napadne.
“Počkej, Tony,” Steve ho zarazí. “Máš máslo na obličeji.”
“Cože? Kde?”
“Přesně tady,” Steve přistoupí blíž a políbí ho na rty.

Mám hlavu plnou příšer a náruč plnou tebe. Sleduješ mě hladovýma očima, ale ten pohled je jako instagramový filtr. Zkresluje realitu, aby odpovídala normám krásy.
Čekám, kdy zamrkáš a filtr zmizí. Kdy si uvědomíš, koho sis pustil k tělu. Protože já nejsem princezna, kterou bys mohl zachránit. Nedrží mě pod zámkem tatíček ani tříhlavá saň. Sama zamykám netvora do vězení své lebky.
Když jsi mě včera svázal, jako bys mu hodil klíč. Pustil jsi mého netvora z klece.
Brečela jsem ti do trička netvoří slzy, dokud se sám nevrátil pod zámek. A tys mě držel a na nic ses neptal.

Velký mozek si poradí se vším.
Ale přeřízni jeho společenské vazby, nitě, které ho poutají ke království, pavučiny jeho myšlenek a seber mu polovinu mozku, polovinu duše a celou lásku a pohoď ho venku. Ze vznešené mysli nezůstane téměř nic.
On sám se zavrtá do slámy a roztomilé hlouposti.
Velké srdce z člověka nevymlátíš.
Ale připrav jej o ženu, syna, svobodu a nech ho den za dnem čelit té ztrátě. V přímém přenosu. To velké srdce vybledne, pak vyhasne a nakonec se rozdrobí na kousíčky jako zuhelnatělé dřevo.
On sám se oděje do oceli, vezme zbraň a nevěří už nikomu.

"Obranné postavení," vykřikl Joe. Jeho muži se rozložili do kruhu na okraji lese. On se skrčil za vyvrácený kořen stromu a vytáhl tablet. Vedle něj si klekl vrchní seržant O'Brian. Doběhl k nim Zlobr, sundal batoh a z boční kapsy vyndal velký pytel plný malých sáčků s gumovými medvídky.
"Rozdejte je chlapům, seržante," podal ho O'Brianovi.
"Tohle patří do bojové výbavy?" zamračil se na něj seržant.
"Sladkost je potěší."
"Běžte bránit perimetr," vybídl ho Joe.
"Rozkaz!" Zlobr odběhl.
"Má velké srdce."
"Velké srdce, ale malý mozek."
"Jsem rád, že ho máme.
"Aj, Aj, kapitáne. Jdu zkontrolovat chlapy a rozdat medvídky."

Měla toho plné zuby.
Každý den stejná cesta, stejní lidé a stejné události. Už dříve jí to lezlo krkem, ale doufala, že až vyroste, všechno se změní. Blbost. Bylo to stokrát horší.
Šla a boty ji hrozně tlačily, z malých šatů jí lezlo kdeco včetně špeků a hlava se jí mocně točila.
Byla ráda, když si při nejbližší příležitosti sedla a vypila láhev vína na ex. Už mohla.
Zanedlouho dostala hlad a snědla všechno, co s sebou nesla. Natruc.
Když konečně dorazila do chaloupky a viděla vlkův prosebně vyděšený pohled upírající se na jeji obrovskou postavu, sežrala ho raději sama.

„Zabil bych je všechny,“ zavrčel Snape. To byl ten problém s posmrtným životem. Pochopili jste, co jste. A zjistili jste, jaká se o vás píše fan fiction.
„Závidíš, že ty moje jsou víc cool,“ zašklebil se Sirius.
„To tedy ne!“
„To tedy jo!“
„Nechte toho,“ ozval se Remus. „Podle mě jsou daň za to, že se o nás vůbec píše.“
„Mluv za sebe,“ ušklíbl se James.
„Já bych se bez nich obešel,“ nakrčil nos Snape.
„Já ne,“ ozval se Peter.
Všech pět jich náhle ztichlo. I fiktivní postavy touží po vykoupení. A někdy jim ho dokáže poskytnout jen fan fiction.

"Toto maso," nakrčila nos Tauriel, "evidentně nebylo řádně prouzeno. Je to patrné z jeho vzhledu i ...ehm... vůně."
"Zmlkniž!" utrhl se Legolas. "Jíme ho třetí týden a ještě nám nic nebylo."
"Ale..."
"Víš co? Já ho vyzkouším a když mi do zítřka nic nebude, můžeš... ne, to nejde. Zítra bude zase o čtyřiadvacet hodin starší a museli bychom to opakovat znova."
"Jak vtipné. Nechceš radši lembas?"
"Ten jím, až když není nic jinýho."
Nějakou chvíli bylo ticho rušeno pouze Legolasovým žvýkáním a zvuky Tauriel, přehrabující se v tlumoku.
"Legolasi..."
"Co zas?"
"Lembas už všechen došel. Nezbyl ti kousek toho masa?"

V půli podzimu se Evžen už zas pilně otáčel v obchodě. Díky Xéniině vytrvalé péči se uzdravil, jen s obsidiánem ještě musel zacházet velice opatrně.
Drahoš včera ohlásil, že se zastaví na den doma a přivede návštěvu. A tak Xénie kmitala v kuchyni, zatímco Evžen přemýšlel o tom, že Drahošovi zápřah prvního ročníku univerzity dost prospěl. Profesorka Stella si ho nemohla vynachválit. Ani lektvar na spaní prý už nepotřebuje.
Cinkl zvonek, Drahoš stál na prahu a s ním hnědovláska v kratičké sukni.
„Tati, to je Slávka,“ oznámil Drahoš obřadně.
Dívka měla jasné a veselé oči.
Evžen se usmál: „Vítám tě.“

Je toho dostatek pro všechny, netlačte se.
Slizká podlouhlá bezpáteřní těla se převalovala jedno přes druhé, ve snaze pozřít mrtvé tělo, rozkládající se pod nimi.
Mráz zalézal pod nehty a spaloval pokožku. Ledový vichr pronikal skrze zabedněná okna. Děti se tulily k rodičům. Mrzly.
Poslední zbytky masa rozdělili dětem do misek. Půda byla neúrodná a v lese už nic nežilo. Museli je něčím nakrmit. Lhali jim, že se Ťapka zaběhla.
Bohatě prostřený stůl lákal k hostině. Všem zúčastněným se už sbíhaly sliny, při pohledu na všechny ty kulinářské speciality. Ledvinky, játra, mozeček, srdce. Hannibal Lecter se totiž na vnitřnosti specializoval.

Poslouchali Stinga.
„Tohle by byla dokonalá písnička na první polibek,“ konstatoval.
(Nedalo se to rozporovat.)
*
O tři týdny později jí hrál tu samou na kytaru. Přesně v ten moment se všechny původně zamýšlené argumenty, proč by to nešlo, nějak rozplynuly. (Natrvalo.)
*
(Tvrdil, že až ji požádá o ruku, bude u toho hrát Sting. Nejlépe naživo.)
*
Od rána působil nervózně. Aby stihli vlak, aby stihli přednášku večer.
Zničehonic odpoledne musel zajet do práce.
Jenže na nějaká podezření byla moc unavená.
*
Mihotavé světlo svíčky ji nezarazilo.
Dokonce ani tóny Fields of Gold.
Došlo jí to vážně až v momentě, kdy si klekl.