DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2015. Téma: Deset deka salámu to bylo salámu!

Kruege byl vytočený. Nejen, že měl pátý den službu s cucákama, oni mu navíc ukradli pivo, které mu na hlídku propašovali kamarádi.
"Takže hovada. Že už mladý nemaj úctu k mazákům, to jsem zvyklej. Že mi rovnou tykáte, taky přejdu. I tu sežranou svačinu oželím. Ale zmrd, co mi vylokal pivo, dostane na držku!"
Začalo tiché patrání. Měl dva favority. Jeden měl furt žízeň a druhý neustále obíhal s pískem. Oba si moc dobře uvědomovali, že jsou v hledáčku.
Přes hubu nakonec dostalo takové vyžle.
"Když vyhraješ sázku, tak netahej prachy na hlídku. Pak na tebe nikdo nepřijde," dodal klidně.

„Prý pět uncí!“ rozčiloval se Planchet nad kouskem šunky, dobrým tak pro jednoho na oblíznutí. „To za mýho mládí -“
„Planchete!“ Hlas jeho pána zněl podrážděně. „Kde mám druhou botu!“
„Vyleštěnou přede dveřmi jako vždycky -“
„Tupče! To bych se přece neptal!“
„No jo, pane, nejni tu. Ale já ji vypátrám. Vzpomínám si, jak komisař Desgrez povídal, že nejdůležitější je nepřehlédnout žádné stopy.“
S nosem u podlahy Planchet sledoval řádku blátivých ťapek.
„Jestli se nemejlím, odneslo ji to hospodského psisko.“ Planchet vrhl bleskový pohled zpátky na stůl. „Horší ovšem je, že stihlo zblajznout i tu šunku, co jsem vám chystal k večeři…“
***

Nahoře na lince něco krásně voníííí. Co to jen může být? Rozhlídnu se, nikdo nekouká, nenápadně se odrazím, vyskočím nahoru a... Salám. Šunkový. V papíru balený.
Papír jsem nechal, salám uloupil a v koutě si pochutnával.
„Same!“ ozval se paniččin křik.
„Copak?“
„Kde je ten salám? Bylo ho tady nejmíň deset deka a teď je fuč. Dobře víš, že to, co je na lince, se nežere.“
Rychle polykám poslední kousek a olizuju si fousky.
„To Kája,“ huhlám.
„Neplácej, sežral jsi ho ty. Jen počkej, vypráším ti kožich.“
„Co mě prozradilo? Že by mastná brada?“
„Ale houby, Kája na linku nevyskočí.“

„Důvod setkání je prostý, krádež deseti deka mého salámu.“
„Proč bychom ti kradli salám, Doctore?“
„Dobrá otázka, Rose.“
„Motiv zloděje je jasný.“
„Hlad?“
„Ne, Mickey.“
„Motivem nebyl hlad, ale perverznost.“
„Perverznost?“
„Dost lží, Jacku. Dej ho sem.“
„Nemám ho.“
„Nelži! Vidím, jak ti čouhá ze zadku.“
„Nejsem salámofil a rengenové čočky zakazuje zákon.“
„V TARDIS ne. Přiznej se!“
„Dobře. Vzal ho, Mickey. Byl z něj cítit při líbání.“
„Ty a Mickey?!“
„Ano, Rose, promiň.“
„Chci rozchod?“
„A já zase svůj salám.“
„Vem si ho a udav se s ním. No co měla jsem hlad a jsem těhotná. Nečumte tak blbě!"

Všichni byli zvědaví na novinku pana Jaroslava Nejezchleba z České republiky, kterou měl zahájit s číslem vycvičených prasat.
,,Už to bude!“ šuškali si gurmáni.
,,… noo a pak jsem omylem drcnul do téj otevřené slivovičky a umlela se i se všemi salámy dohromady.“ popisoval Jaroslav svůj objev.
Když personál odkryl tácy, žádné slivolámy na nich nebyly.
V sále zašumělo.
Tu noc se ztratilo 50kg skvostného salámu.
,,Klíííííd lidičky, nic se neděje! Ještě mi zbylo deset deka salámu ze sváči!“ uklidňoval publikum Jarda.
Policie našla v zákulisí několik spolupachatelů.
Byla to opilá prasátka, která drahocenné pochutiny sežrala.
To bylo salámu konec…

“To za mejch mladejch let by se s tímdle žádnej dedektýf necrcal. Mrtvej papoušek, no toto.”
“Je to vzácný pták. V ceně osmdesát tisíc.”
“A ty hejblata všecky, světýlka a kdovíco. Za mejch mladejch let se houklo a vono už vyplavalo, že to byl zahradník.”
“Proč zahradník?”
“Voni se nikdy nevopovážili vraždit lidi, ale takovýdle srabárničky, to je jejich. A tady je to jasný, ne? Mladá to táhla se zahradníkem, ten její na to káp, vyhodil ho a von se mstí. Na papouškovi.”
****
“Nejraději bych Vám dal pusu.”
“Tady? To za mejch mladejch let sme dycky chodili do výstrojního skladu.”

Už od příchodu k jednotce Alžbětu trápila nezodpovězená otázka: Co proti mně má ta kuchařka?
Zrzavá Olga Nikolajevna ji od začátku pozorovala nenávistně. Alžbětina ranní stogramová porce uzeného byla prokazatelně o dost menší než všech ostatních. Josefova zase větší.
Rozpaky doktora Webera, když nadšeně vyprávěla, jak pro manžela přešla Sibiř. Nepřesvědčivé: „To musí být rád.“
Smích, když po boji vyndavala kulku. Při ohlédnutí viděla, jak Olga Josefovi koketně upravuje límec. Zakrvavenou rukou si odhrnula vlasy a operovala dál.
Natašino lítostivé „Ej, Bětko, chlapi jsou psi!“ když se raněná sháněla po manželovi.
Stál za stromem, vedle něj záblesk zrzavých vlasů. Aha.

„Seš teda vyhublý, čéče! Tebe kdyby si vzal do parády řezník, nadělá tak deset deka salámu a to bude hodně! I s kostičkama!“
„Nechci o tom mluvit…“
„Žena ti nevaří!“
„Jaks to poznal?!“
„Cos proved?“
„Nic. Jen potřebuje dost času na bodykér, manikúru a šoping! Víš, nějaká onadnesková propaganda. Doma jsme pro sebe.“
„A to si neumíš uvařit sám?“
„To mě vlastně ani nenapadlo.“
Pozval jsem ho na parádní večeři – připravil jsem své oblíbené srdce na smetaně s domácími knedlíčky – a pak u pivka důrazně domluvil, že vaření cti netratí.
Půlka viny potrestána.
Proti chobotnici jsem ale nešel. Nejsem sebevrah.

"Worfe, nerozčiluj se kvůli salámu," uklidňovala ho Deanna.
"Byla to klingonská mortadela! Štangle! To bylo salámu!" hřímal na celou Přední desítku. "Sehnat ve Federaci jen deset deka je neskutečný úkol!"
Data u vedlejšího stolu sledoval jejich rozhovor. Rozhodl se záhadu vyšetřit. Večer sezval důstojníky k sobě.
"Jak víte, poručíkovi se ztratila klingonská mortadela," přecházel po místnosti. "Pachatel je zde mezi námi. Geordi, předevčírem jsi mi byl nakrmit Flíčka."
"Ano."
"Uniklo ti však, že Flíček po tvém odchodu v místnosti není."
"Cože?"
"Utekl z kajuty a dostal se do Jeffriesova průlezu. Pachatelem salámové loupeže je tedy on."
"Nadělám z něj salám!"

Na stole jí přistála složka s nápisem X-7869. „Máme případ,“ řekl Mulder, ale nevypadal moc nadšeně.
„Co to je?“ zeptala se Scullyová.
„V Oregonu zabili dva muže.“
„Ale podle spisu to vypadá na obyčejný případ.“
„Jo. Bydleli v penzionu, ale včas nezaplatili za ubytování, tak je majitel ubodal. Ve spánku.“
Scullyová udiveně nadzvedla obočí. „A co na tom máme řešit?“
„Najít vraha. Nuda,“ odfrkl si Mulder. „Jo, Scullyová, už to není co bývalo. Jako by se všechny paranormální jevy spikly a zmizely. Občas si říkám, že by nebylo špatný se nechat unést. Víš, aby naše práce zas za něco stála.“