DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Blood frozen in veins, I watch the TV. John – my technically brother-in-law – is begging terrorists to return his wife unharmed, and offering an exorbitant sum.
I was disinherited; I would jump off a skyscraper before I went back to my family, but you don’t fuck with someone’s little sister. You just don’t.
And I know I won’t stop at justice; I’ll go for vengeance. Rivers of blood will flow.
I need to not implicate either of my identities.
“Hey, Mith’!” I call out.
“What?!”
“I’m taking a couple days off!”
A close-up clearly shows John’s desperation.
I might like him.

Idril o své matce nemluvila. Neměla na ni mnoho vzpomínek. Turgon ovdověl, když byla děvčátko.
Toužil jsem zvědět, proč Gondolin nemá královnu a zvědavost mě přiměla jít za králem.
„Elenwë byla krásná,“ zašeptal. „Idril má její zlaté vlasy.“
„Jak zemřela?“ zeptal jsem se.
„Fëanor spálil lodě. Museli jsme přes Helcaraxë.“
Hlavou mi bleskl neurčitý obraz ledové krajiny.
„Byl tam takový mráz, že jsme si cpali do bot slámu, co jsme měli pro koně,“ vzdychl. „Když se prolomil led, po mé ženě zbyla jenom stébla na hladině.“
„Je mi to líto,“ řekl jsem.
„Lítost si nech,“ vyštěkl. „Vůbec jsi ji neznal...“

Nohy mu těžkly s každým krokem blíž k bráně. Projít skrz? Nepředstavitelné! Brána mu ji neuvěřitelně připomínala. Vzpomínal, jak pro to, aby ji spatřil překonával vzdálenost miliard světelných let. Jak pro to, aby mohl být chvilku s ní, cestoval přes půlku galaxie. A ona teď není. Připadal si tak zbytečný jako rozpadlý slaměný panák v poli tuřínů. A připadal si úplně stejně rozpadle. Rozbitě. Mrtvě. Nejradši by si to s ní vyměnil. Chtěl by být mrtvý, jen aby ona mohla zase žít.
"Sha're, má drahá ženo, chybíš mi."
"Danieli, jste v pořádku? Potřebujeme vás. Musíme už jít." řekla tiše Carterová.

Záchranná služba přijela, posbírala zraněné a zase odjela.
Odmítli mě vzít sebou.
Prý nemohou.
Pohřební služba přijela, posbírala mrtvé a zase odjela.
Nezvali mě sebou.
Prý jsem pro ně moc živá.
Policie přijela, chtěla posbírat podezřelé, ale neměla koho.
Chtěli odvést mě, ale nemohli.
Já byla obětí, ne útočníkem.
Osamělá.
Nechtěná.
Prázdná.
Najednou bez pocitů, které by mě mohly sžírat.
Najednou bez lidí kolem sebe, kteří by na mě mohli soucitně hledět.
Byla jsem jak ten slaměný vdovec, kterého na pár dní opustila žena s rodinou.
Ale v tomhle případě se už nikdo neměl vrátit.
Byla jsem na vše sama.

Nejdřív polevil tlak, po prudkém škubnutí a v záplavě pocitů.
Hlavně svoboda, nebýt tak sešroubovaný.
Vydala za všechno.
Jen něco chybělo.
Trošku.
Po dlouhých letech potkal sobě podobné.
Konečně čistý, zase k světu.
Užíval si, ač bylo trochu těsno.
A už trochu víc, něco chybělo.
Trošku.
Možná se namazal, víc, než kdy mu bylo milé.
Nic divného, po dlouhých, suchých letech.
Řekněte, kdo troufl by si soudit?
On sám se ovšem soudil.
Už víc než jenom trošku.
A potom.
Vrátila se!
Bez fanfár, s tichým zazvoněním.
Zas byli spolu...
***
"Poslední matička je na místě, jen to dotáhnu a můžete startovat!"

Na lavičce před dnem Pytle seděl pan Bungo Pytlík. Nohy natažené před sebe, v rukou dýmku a tvář nastavenou letnímu slunci.
"Takový klid," povzdechl si slastně. A vskutku, v okolí nebylo slyšet nic kromě švitoření ptáků, šumění listů a vzdáleného halasu běžného hobitího dne dole pod Kopcem.
Žádné rozbíjené nádobí, žádné dupání po celé noře, žádné křičení, žádné stížnosti od sousedů.
"Prostě ráj," zhodnotil Bungo sám pro sebe.
A takový ráj si měl užívat ještě celý měsíc. Beladona s Bilbem odjeli k jejím příbuzným a jemu se z té návštěvu podařilo vymluvit.
"Jednoduše krása," uzavřel to Bungo spokojeně. Zlatí příbuzní!

Jméno: Hagrid
Příjmení: Rubeus
(Eh… vlastně naopak.)
Pohlaví:
(Co? Na to jim vodpovídat nebudu!)
Bydliště: Hrad Bradavice
(Vo hájovně přeci nic psát nemusim.)
Bydliště rodičů:
(Hmm… táta už je na pravdě Merlinově, vo mámě nic nevim.)
Rodinný stav:
(Olympa povidala, že sem perma… pernamen… no, nafurt slaměnej vdovec, dyž vona se nechce přestěhovat ke mně. No ne, tadle kolonka na tom lejstru neni?)
Nejvyšší ukončené vzdělání:
(…?)
Zaměstnání: Šafář, hajnej, klíčník a pár roků eště taky profesor
(Ale to je divný, furt za jeden plat…)
Vlastnosti hůlky: Vystřelovací, barva růžová, dobrá dyž leje
(No já nevim, to sem asi neměl řikat.)

Ve chvíli, kdy úpějícího Bartoše přitáhli do kovářčiny světnice na prkně, bylo Stáze jasné, že kolem řádí škodná. Sedlák byl sice vdovec s dvěma dětmi, ale nebylo mu ani čtyřicet, urostlý byl jak sosna a nemoci ho obcházely obloukem. Teď se nemohl ani pohnout. Tohle nebyl žádný hexnšús, ale regulérní uřknutí.
Stačilo sledovat cestičku zatuchlé magie od sedlákova těla až k jeho statku, do čeledníku. Když děvečce vytáhla zpod štrózoku slaměného panáčka, holka se rozbrečela. Huhlala něco o kouzlu lásky a že mu nechtěla ublížit. Stáza jí dala strašlivou facku. Teprve pak začala mozolnatými prsty opatrně vyjímat jehličky ze zad.

„Opravdu jsou všechny pryč?“
„Ano,“ odpověděl vezír. „Některým se moc nechtělo, tak jsem Nebtah přibalil hromadu těch dobrých fíkových zákusků, Mut jsem slíbil troje nové šaty, Chaně, že propustíme její lid ze zajetí, Maathornefrure mír s říší jejího otce a Ipet první tři noci po příjezdu u Vašeho Veličenstva.“
„Ach, to poslední bude kruté … ale co se dá dělat, ten týden mi za to stojí. Děti jsou taky pryč?“
„Ano. Tvoji dávní přátelé Imhotep a Džedkare čekají v atriu.“
Faraon se spokojeně uvelebil na lehátku uprostřed nezvykle ztichlých zahrad. „Tak na co čekáš? Přiveď je sem, natoč pivo, připrav kostky …“

Měl manželku, čekali dítě. Oral, sel, sklízel, lopotil se na kamenitých políčkách, pro ně, pro rodinu. Měl malou chaloupku, strakatou kravku, slepice a kozu a cítil se jako boháč.
Už nemá ženu. Ani dítě nemá. Je vdovec, a přece si tak vůbec nepřipadá.
Jedna žena z Litohoště utopila svoje dítě. Když si svůj čin uvědomila, sama se zabila. Od té doby je na břehu litohošťského rybníka slyšet dětský pláč. Bílá postava na druhé straně se snaží přejít hladinu a dostat se k svému dítěti, aby jej utišila. Nikdy se jí to nepodaří.
Někdy se na ně v noci chodí dívat.