DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

Vyzývavě ležela na dosah ruky, napůl vysvlečená. Mycroft už poosmé četl jediné proklaté číslo v rubrice financí, jeho pozornost se však odmítala třebas jen zatoulat směrem ke kurzu libry. Takhle to dál nešlo.
S povzdechem složil noviny a zadíval se na poslední pralinku na talířku. Tam, kde byl alobal poodhrnutý, z ní opadalo kakao, a svůdné čokoládové vůni se nedalo odolat. Mycroft už cítil, jak se mu bonbon rozplývá na jazyku… Procházka vlhkým lesem. Pražené mango. Chilli a hořká hlína.
Odněkud přilétla zkrvavená mrtvola prasete a rozvalila talířek i s jeho obsahem.
Tehdy si musel Sherlock začít shánět nové bydlení.

Totalitní nejvyšší státní obviňovatel se zhluboka nadechl a začal přednášet:
„Za zločin reptání proti nejmilostivější Diktátoře, za zločin hanění fialové barvy, za zločin stýskání si na deštivé počasí před nejmilostivějším Garym, za zločin týrání brontosaurů, za zločin stát podrývajícího sušení ponožek, za krádež toaletního papíru a v neposlední řadě za strašlivý čin rozptylování Zářné Vzory při psaní odsuzuje se k smrti.“
Odsouzenec zoufale svěsil hlavu.
„Máš jenom provaz,“ šťouchl do odsouzeného povzbudivě žalářník. „Tuhle jednoho za zneuznání díla Vzorný Zářivky upálili. A navíc vod tý doby, co nejmilostivější Diktátora místo posledních mouder rozdává bonbony, nejsou popravy už zdaleka tak strašný.“

Najednou si to uvědomil. Umíral. V teprve osmačtyřiceti letech ho dohnaly jeho hříchy. Infarkt. Vzpomínal na své rodiče a kamarády. Na ženu, která ho opustila. A na svůj poslední bonbónek.
Pořád ho cítil na jazyku. Tuhou čokoládovou krustu na povrchu, do které nedočkavě zabořil zuby. Pak vrstvu krému, jemného, karamelového. Hladil ho po jazyku tak láskyplně, že pociťoval přímo fyzickou rozkoš. A nakonec oříšek. Ta malá tvrdá kulička, mírně nasáklá chutí krému. Rozžvýkal ho a polkl. Rozhlédl se okolo po prázdných obalech od bonboniér. Srdce mu bilo vzrušením. Bylo to tak nádherné.
Z očí mu vyklouzly slzy. Ještě nechtěl umírat.

Existuje jed, nejsilnější ze všech. Neodhalí ho v žádné laboratoři, ale zabíjí do tří sekund. Říká se mu shinigamí esence. Vyrábí se z krve shinigamiho a z jeho slz.
„Dáš si?“ zeptal se L, když otevřel obří bonboniéru.
„Ne, díky,“ odmítl Raito. Po očku L pozoroval.
„Škoda,“ zamumlal L a nacpal si plnou pusu bonbonů. Hlasitě si pomlaskával.
Uplynulo několik minut. Zdálo se, že jed neúčinkuje.
Odhalili ho a čokoládu vyměnili?
„Vážně si nedáš?“ V krabici ležel poslední bonbon.
Jsem v pasti. Nevezmu si - obviní mě, že jsem Kira. Vezmu si - možná zemřu.
Rozhodl se to risknout.
Byla to chyba.

Špičkami prstů jsem svírala malou červenou pilulku. Tak malá a tak mocná. Polknutí a...
Zatřepala jsem hlavou a vyhlédla jsem ven na záplavu domů mezi kterými se propéltaly asfaltky. Vyrůstala jsem tam, ale pořádně jsem znala jen lidi z paneláku. Nikdo z těch lidí ale neznal mě. Já byla vždycky ten závoj vlasů, co proletěl kolem. Ani si nevšimnou, když to teď udělám... Když...
Naposled jsem pohlédla na pilulku. Připomínala mi bonbonky u tety, kterými jsem se vždycky málem zadusila. Přivolávaly smrt. Zvláštní náhoda...
„Poslední bonbonek.“ konstatovala jsem a vsunula si prášek do úst.
Konec.
Blízko.
Až moc.
Přímo... tady.

Kdyby se před celou každé ráno neobjevil příděl řídké šlichty, myslel by, že na něj už zapoměli.
Bon-boni bojovali proti Chrámu tak dávno. Bojovali a byli poraženi. Jen šest přežilo a bylo zajato. V úzkých věžních celách postupně chřadli a umírali. On byl poslední. On věřil.
Přijímal ponížení, protože věřil, že se musí udržet při síle.
Věřil, že bude ještě jednou povolán do svatého boje.
Ten den nastal!
Bon-bonský měsíční bůh vyrazil do útoku.
Poslední Bon-bon provázel jeho postup vroucnou modlitbou. Když nastala tma, myslel na vítězství. Ale měsíc pokračoval v cestě. Zatmění odeznělo.
Ráno poté zůstal bon-bonův příděl nedotčen.

Poznámka: Navazuje na Hitler vs. Churchill.
Minerva si sedla k večeři. Matka poslala Jonase umýt si ruce. Potřetí.
Otec pronesl modlitbu. Minerva sklopila zrak, ostatní děkovali Bohu. Cítila tichý otcův nesouhlas.
Matčina kuchyně se změnila, byla střídmější, nesplácala velké množství surovin, jak měla dříve ve zvyku.
Po jídle šla do kuchyně. Na kredenci v porcelánové dóze pro karamelky paní Carterová. O prázdninách si po večeři každý den brala jednu. Těšila se na ně, sladkosti z Prasinek se jim nemohlo vyrovnat.
V dóze byla poslední.
„Mami, už nemáme karamelky, zítra je půjdu koupit?“
Matka se smutně podívala, Thomas se rozesmál.
„Holka, ty jsi vážně hodně mimo, co?“

Poznámka: BJB
Chová se divně.
Divněji než obvykle.
Přestal nosit svou modrou šálu.
Koupil si novou.
Delší.
Dlouhou.
Hodně dlouhou.
Opravdu hodně dlouhou.
Barevnou.
Pruhovanou.
V neděli se prostě sebral a na týden odjel.
Když se vrátil, na sobě měl podivnou vestu.
Barevnou.
Vypadala jako, když ji nějaký amatér utkal z nevyužitých přízí.
V pátek dorazil do Frankieho baru, na hlavě měl naražený stetson a široce se usmíval.
„Tak dost!“ vyštěkl jsem. „Vysyp kapsy! A do poslední hašlerky nebo co to bereš!“
Sherlock sáhl do kabátu a položil přede mě sáček.
„Gumoví medvídci?!“
Mírně zčervenal.
„Přihlásil jsem nás na soutěž v cosplay.“

Doktor a Donna otevřeli dveře podezřelé cukrárny a Doktor okamžitě zamířil do kuchyně. To nejzásadnější se přece VŽDY odehrává v kuchyni.
Donna zkoprněla: "Pane bože, pane bože! Kam zase běžíš?! Já se z toho picnu!"
*pic*
Na Doktora zaútočil mimořádně zákeřný čokoládový bonbon. Zezadu. Něco lepkavého sladce zaklaplo dveře.
"Donno!"
"Doktore, tady mají na pultě pralinky! Pravé, nefalšované! Kde zase jsi? Pořád mě někam taháš, tohle jsou Dalekové, témhleto roboti, kdo ví co ještě..."
Donna se olízla: "Tafleta je napfofto úfafná! Fuj, v téhle je chilli!"
*flus*
Čokoládová hmota v hrnci na plotně se uchechtla a karamelová karamela si krkla.

Nad Lothlórienon sa zmrákalo.
Elfovia spievali.
Čas plynul pomaly.
A vládcovia sa dohadovali.
„Naposledy... prisahám!“ dušoval sa Celeborn.
„To si hovoril aj pred troma tisíckami rokov,“ Galadriel sa mierne zamračila.
„Teraz to už bude skutočne posledný raz.“
„Celeborn! Mal by si sa ukázať aj bez bonbónikov!“
„Nejem ich až tak často!“
„To je možno pravda. Najprv si chcel bonbónik raz za sto rokov, neskôr ti stačil raz za päťsto rokov.“
„No a teraz mi stačí raz za tisíc rokov.“
„Tak dobre,“ povzdychla si Galadriel. „Ale ukáž mi, aký veľký si elf...“
A strčila mu do ruky „posledný“ modrý bonbónik... Viagru.