DMD č. 5. pro 5. 4. 2012. Téma: Poslední bonbónek

„Miloval sladké. Čokoládové žabky, sirupové košíčky, lékořicové hůlky, ananasové lupínky. Ze všeho nejvíc ale zbožňoval Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Něco tak vulgárního, tak dětinského! Každý týden jsem musela chodit do Medového ráje. Já, aristokratka jsem tomu dědkovi musela posluhovat jen proto, že to byl můj manžel! Skřítky posílat nechtěl, že prý vždycky přinesou něco špatně. Nakonec jsem těm fazolkám dala ještě jednu příchuť. On se cpal a pořád nic. Až jednou vyvalil oči, u úst měl pěnu a dusil se. To je příchuť hořkých mandlí, řekla jsem mu,“ vyprávěla paní Blacková starému domácímu skřítkovi, když utíral prach z jejího portrétu.
A/N: Nemám tušení, jak je to v kánonu:)

Ležel tam poslední kousek. Věděla moc dobře, že je s kousky karamelu na povrchu a tiramisu náplní. Milovala tuhle kombinaci a chtěla si ho vzít hned teď a tady, ale nemohla. Musela se ovládnout. Nechtěla, aby věděli o jejím vztahu k čokoládě a čokoládovým bonbonům.
Opět byla před pár dny v tom proklatém obchodě plném úžasných a neodolatelných čokoládiček. Vonělo to tam kakaovými boby, vanilkou, skořicí i oříšky. Měli tam tentokrát i srdíčka s mandlovou náplní. Její druhé nejoblíbenější.
Koupila si tehdy malou krabičku a s lehkým pocitem provinění si ji odnesla domů.
...
Sáhla do šuplíku a zakousla se.
...
Podlehla.

Stalo se něco nečekaného. Dneska byly v jídelně bonbony. Pro každého jeden. Bill si po dlouhé době všiml existence svých slinných žláz.
Fronta pomalu postupovala a Bill si s hrůzou uvědomil, že bonbonů nebude dost pro všechny. Úpěnlivým pohledem hypnotizoval přídělový tác a horečně počítal. Mělo by to vyjít. Těsně.
Konečně!
Přišel na řadu a natáhl ruku... Do kotníků mu narazila špička cizího bagančete. Když se snažil udržet rovnováhu, dorazil ho ten bídák židlí.
Z podlahy Bill bezmocně sledoval, jak je překročen a ruka cizího grobiána se natahuje po posledním bonbonu.
“Fuj!” grobián flusl bonbon přesně do drtiče odpadků. “Jahodovej!”

Uprostřed stolu ležel poslední bonbon.
Scorch a Tess se měřili pohledy. Žádný z nich se ho nehodlal vzdát. Tess byla příliš velký mlsoun a Scorch vyrůstal na pečlivě kontrolované stravě, která sice prospívala organismu, ale o nějaké chuti se nedalo mluvit.
Opřeli se lokty o stůl a zaklesli se do sebe rukama. Dlouho se výhoda nepřikláněla na žádnou stranu.
Potom Tess kopla Scorche pod stolem do holeně. Sjela mu ruka a udeřila hřbetem o stůl. Než se vzpamatoval, Tess už uchvátila bonbon a vyrazila pryč.
„To neplatí! Podvod!“ zaprotestoval Scorch.
„Pašeráci nehrajou fér,“ houkla na něj Tess prchající s kořistí.

59 kg, 0 skleniček alkoholu, 62 cigaret, počet kalorií: nepočítaně. Snězených bonboniér: mnoho.
Dnes jsem viděla Marka Darcyho s pěknou hubenou blondýnou. Byla na něm přilepená jako toaleťák na botě a změřila si mě znechuceným pohledem, když mě pozdravil. Vypadal, jako by mu ani nevadilo, že se k němu tak vine a tvářil se spokojeně. Vědomí, že i takový příšerný suchar má svou drahou polovičku, mi přivodilo těžkou depresi.
Skončila jsem doma v posteli se všemi bonboniérami, co jsem našla, a všechny je snědla. A když jsem spořádala úplně poslední pralinku plněnou marcipánem, bylo to ještě horší.
Nenávidím Marka Darcyho!

Everyone loved camp at first. It was clean and spacious. We got food, tastier than we had ever had. After dinner, a few kids received red candies.
I was envious. Then I realized that those with candies were missing the following day. Soon I saw guardians force candy into screaming mouths.
Tomi and I were the last… He got the candy. I held him until he fell asleep and promised to rejoin him soon. By morning he was gone.
When the regime fell, I was freed. I felt cheated. I never got my candy. I would never see Tomi again.

Takové jedno bradavické BJB (bodík je bodík).
To byl zas den. Lektvar jí nešel, Snape se dneska úplně překonával, v přeměňování brali tak složité kouzlo, že se jí nedařilo ani omylem, profesorka Trelawneyová jí předpověděla smrt, a úkolů a učení jim všichni naložili, že nevěděla, kde jí hlava stojí.
Honem do ložnice. Čokoláda už je Merlinužel pryč, ale ještě má ty výborné plněné bonbóny.
„Dej mi taky,“ škemrala kamarádka.
Hrábla do pytlíku pro další.
„A sakra.“
„Co je?“
„To je poslední.“
Melancholicky se zahleděla na ten zbývající. „Kdy půjdeme do Prasinek?“
„Příští sobotu – nebo až tu další?“
Nešťastně na sebe pohlédly. Jak to do té doby přežijí?

"Hašlerku? Mám poslední.“
Robert ji vleže rozbalil (papírek odhodil do příkopu), půlku ukousl a druhou mu vrátil.
„No co, říkal jsi, že je poslední,“ pokrčil rameny, když se po něm společník udiveně podíval. „Užij si taky.“ A nadlehčil se, aby ho železo netlačilo do boku.
„Humus,“ ušklíbl se Thomas.
„Na něco chcípnout musíme.“
„Optimisto. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, je teplo, hezky si tu ležíme, nic se neděje...“
„Občas sem přiletí takový malý kovový bonbónek,“ doplnil suše Robert. „Koukni, támhle zrovna jeden –“
Vzhlédli.
Podívali se na sebe.
Úsměv.
Nevyskočili.
Šedorudý granát zazářil za zákopovým obzorem.
Řeka Somma zemřela, ústa plná větru.

„Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš“ řekl Forrest a s prostinkým výrazem natáhl ruku k vedle sedící ženě. „Poslední, lískooříškový.“ Ženu přepadly rozpaky. Jak nabízenou cukrovinku slušně odmítnout?! Od té doby, co přestala kouřit, vytvořila si závislost na cucavých bonbonech. Odvykačka ji stála hodně sil a tenhle jediný bonbón by celé snažení mohl pokazit. Váhavě natáhla ruku a rychle bonbon polkla. Už teď měla výčitky svědomí.
Po chvíli se výraz jejích očí změnil, zesinala a...
Forest se spokojeně usmál a přešel k jiné lavičce… je dobré mít tak věrné posluchače, že si jeho příběh dobrovolně vezmou do hrobu.

Doctor tušil, že nejen on má slabost pro zrzavé vlasy. Třeba tahle rasa Boblatairů. Jak Donnu uviděli, ustanovili ji svou bohyní. Teď seděla na trůně a cpala se bonbóny. Na rozdíl od něj. Byl přivázaný ke kůlu s pocitem, že dnes bude k večeři timelordí stehýnko.
„Donno, to fakt není vtipný.“
„Ale no tak, Doctore, kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství.“
Rád by jí odpověděl kam přesně, ale v tu chvíli Bolblatairové popadli kůl a nesli ho k ohništi.
„Donno!“
„Nepišti, dám si poslední bonbón a zachráním tě.“
Svému slibu nakonec dostála, ale ne dokud neměl ohořelou část kabátu.