DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

“What would you like to bring into the light, son?” the priest says after his prayer.
“That’s right. I am your son,” the sinner replies.
There is a pause. “What do you mean, son?”
“I said, I am your son,” the sinner repeats, his voice intense. “From when you came into my mother’s house the evening of her brother’s death to offer solace . From when you raped her and warned her God would punish her if she ever told anybody.”
There is silence in the confessional.
“I am your son. I confess that I am going to kill my father.”

Bylo to zajímavé, ale ačkoliv se vždy snažila tvářit nepřístupně, stejně jí lidé vykládali o svých strastech. Kamkoli se hnula, vždycky se objevil někdo, kdo prostě potřeboval vyjevit svá tajemství.
"Co s váma je, lidi? Která moje část říká 'Jsem chodící zpovědnice, podělte se o svoje problémy'?" zvolala pak jednou naštvaně, když už to nemohla vydržet.
"No, když vy vypadáte, jako byste ty problémy mohla vyřešit, víte..."
Chvíli o tom přemýšlela. S blasterem uměla zacházet dobře a ve světě se vyznala. Mohla by na tom trhnout.
"Když mi za to vyřešení dáte kredity..."
Začala to pak dělat na plný úvazek.

Leonarda probudil hlas přicházející z koupelny. Pomalu se přikradl ke dveřím a naslouchal.
„… potom na to místo dal nový stůl, velký, kde se prý vejdeme všichni.“
„Nebo minulý pátek, když domů přinesl to indické jídlo, i když ví, že v pátek míváme čínu, je to stále horší…“
Leonard už to nevydržel a bez zaklepání vtrhl dovnitř. Sheldon seděl na sklopeném prkénku a promlouval ke zdi.
„Co tady proboha děláš ve tři ráno?“
Zcela vážně se na něj podíval. „Našel jsem pavouka, bál jsem se, ale nakonec jsme si úžasně popovídali, je skvělý posluchač.“ Rozloučil se s pavoukem a šel spát.

Zpovědnice z jabloňového dřeva.
Klekátko, lesklé dlouhým užíváním.
Mřížka, ohlazená dechem.
Závěs černý, zatažený, občas se zachvěje.
Otče, zhřešila jsem.
Ano, dcero.
Zhřešila jsem. Vraždou.
Proto jsi tu, dcero.
Poklekni a kaj se.
Poklekni a otevři svá ústa, ať ucítím tvůj vroucný dech, tvou snahu dosáhnout odpuštění.
RYCHLE! Jinak skončíš v propasti pekelné!
Tohle, ano - tohle je tvé pokání.
Skloň se před ním.
Vzývej ho.
Uctívej ho.
Pojmi ho.
Třikrát za otčenáš, třikrát za zdrávas.
Tak pojď.
Kaj se!
Zdráávas -
-Mari - aaaah!
Přišla se zpovídat.
Ale není žádné pokání pro tu, která zabila své nenarozené dítě.
Jeho duše hoří.
Maria!!!

"Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."
"Amen."
"Jdi v pokoji."
"Děkuji vám, otče."
"Ale né, to já děkuji. Nikdy jsem nevěděl, že zpovídat v lese je tak krásné. Je tu takové tajemné ticho a ještě více tu cítím přítomnost Boha."
"Máte pravdu. Tak přece je ten zákaz k něčemu dobrý. Půjdeme?"
"Ano, neměli bychom se zdržovat."
-
"Bratři a sestry, dnes jsme se zde sešli, abychom oslavili slavnost seslání Ducha Svatého. Jsem rád, že jsme se i přes nová opatření režimu sešli v tak hojném... "
"Ticho! Státní bezpečnost. Půjdete s námi."
Les zřejmě nebyl dobrá zpovědnice...

Milé děti, víte, co se stává takovým, co zlobí a nechodí k pravidelné zpovědi? Přijde na ně zpovědnice.
Co že to je? Taková velice zlá a ošklivá babizna. Ne, nechodí v poledne, ani o klekání. Zpovědnice se může objevit kdykoli. Ale nejčastěji o velikonočním čase, tehdy, když mají jít všichni ke zpovědi. Zpovědnice obchází kolem lidských příbytků a přitahují ji zvlášť velcí hříšníci. Když nějakého potká, zahledí se mu pevně do očí a přečte si celé jeho svědomí. A pak se změní ve vichřici. Letí a všechna jeho tajemství vykřičí do světa.
A tak se ten ubožák vyzpovídá celému lidstvu.

Musel uposlechnout hlas, který jej volal k sobě, i když chtěl zůstat a nezpůsobit žal. Bolest ustávala, vidění se rozostřilo, hluk utichl. Necítil již ani své tělo. Zůstalo tam zoufale objímané. Nebylo mu dáno dodržet, co slíbil.
V hluboké prázdnotě naříkal: „Vždyť jsem nic zlého neudělal, snažil jsem se, aby vše bylo zachráněno. Možná jsem někdy neměl dostatečně bystré oči, ale každý se může mýlit.“
„Nemusíš se zpovídat,“ ozval se hlas uvnitř něj. „Vím všechno, co se stalo. Vím i to, co se stane. Po dlouhou dobu nebudeš mít úlohu mezi živými,“ promluvil k němu Vala Námo, vládce síní Mandosu.

Můj milý deníčku,
hází tu se mnou jako na kolotoči. To je samé: Jsi moje pravá ruka, Severusi, ale buď pravá ruka i Temného Pána. Už mě docela vytáčí. Vedle něj vypadám jako největší parchant světa. A to po mně ještě chce, abych ho zabil. Neříkám, udělám to s radostí, ale zase budu vypadat ještě hůř. Ach jo. Mám tolik starostí, že si ani vlasy nestíhám umýt. Já nevím, kde to ty lidi napadá, že mám ještě čas na to, sbírat někde kopretiny. Při měsíčku. To je spíš Lupinův obor. Ještě, že mám něco, kde se mohu vyzpovídat.
Tvůj Snape.

Tohle jsem asi neměl dělat. Ale znáte to, doporučené postupy shora, papírování... Někam chodit musíme.
No, řeknu to radši rychle. Vzal jsem je do kostela, že se jim jako třeba uleví, když se vyzpovídají z těch věcí, co provedli.
Čekal jsem, že budou remcat. Voldemort jako vždycky syčel nějaké nadávky. Ježibaba si stoupla před zpovědnici a začala řvát, že vona nikdy nic špatnýho neudělala, že těm malejm chudákům akorát dala trochu perníku (což si nejspíš kněz špatně vyložil, protože jí začal kázat o drogách).
Když jsme odcházeli, z okousané zpovědnice právě ministranti vynášeli kněze. Chudák na nás není zvyklý, no.

Když vstoupil do kaple, ozývalo se ze zpovědnice vzývání Nejvyššího.
"Bože, ano," nesl se tichem hlas mládencův.
"Můžeš mi říkat Veličenstvo," mrouskal jeho královský majestát Václav.
Zpovědník se chystal nenápadně odejít, ale srazil svícen a jeho rána oba milence vyrušila.
Král chtě zjistit, kdo brání mu v jeho hrátkách s milcem, spatřil oči zpovědníka své manželky. Zbledl.
"Snad zachováš zpovědní tajemství, Johánku."
"Ne všechny akty, jež se odehrávají za plachetkou, jsou tajemstvím," odtušil ten a chvatně utekl.
"Co budeme dělat?" Pana Ondřeje jímal strach.
"To, co viděl, si nechá pro sebe. I kdybych ho měl hodit do Vltavy," rozhodl král.