DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

Kaplička mečířů se krčila úplně vzadu a moc lidí ji nenavštěvovalo, jenom o svátcích v ní seděl celý staroměstský zbrojířský cech. Vždycky seděli tiše. Modlili se ve svém mlčení vědomi si toho, že pod jejich rukama rostou nástroje porušující páté přikázání. Ke zpovědi se dostavoval málokterý z mistrů i tovaryšů cechu, učňové však čas od času Na Louži dorazili. To se potom od stěn odrážely šepoty. Sykavé, naléhavé, smířlivé. Někdy byla slova odříkávána ze zvyku, bez hloubky, jindy naopak v jejich tichém mumlání zazníval hluboký prožitek. Šeptali o krásné šenkýřce od Labutě. O hněvu proti mistrovi. O strachu. O životě.

Vykoupala se, navoněla, jak jí tchyně řekla, ale když se ubírala soumrakem k mlatu, srdce jí prudce tlouklo. Přilehnout ve tmě k muži, s nímž mluvila jedinkrát v životě? Co si o ní pomyslí?
Jenomže následovala Noemi, protože věřila její lásce a moudrosti, ne proto, aby pohrdala radami!
Když se Boáz probudil, ležela vedle něj.
„Kdo jsi?“ lekl se.
„Rút.“
„Rút,“ upamatoval se. „Proč jsi přišla?“
Přetáhl plášť přes jejich hlavy, a v tom útulném úkrytu, tak náhle blízko jeden druhému, mu vyprávěla svůj příběh.
Tiše naslouchal.
Když svítalo, už pro něj nebyla cizinkou.
Vzali se o pár dní později.