DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

Erestor procházel do hloubi Elrondových zahrad. Stíny soumraku mu poskytly plášť. Když dospěl na místo, kam doléhal pouze zvuk řeky, pozdravil a mírně se uklonil. Odpověděla šeptem. Přisedl k ní, bázlivě se jí dotkl, a když souhlasila, opřel si o ni bolavé čelo. Vlídně ho hladila po vlasech.
Hovořil. Mluvil o bolesti, o pocitu velkého prázdna, o obavách z vlastní zbytečnosti. Měl strach, že není dost dobrý, děsil se selhání. Plakal. Ztratil se na cestě, na níž hledal smysl, a která se dříve zdála tak rovná.
Konejšila ho zpěvem.
„Děkuji,“ řekl při loučení.
A stará smuteční vrba zaševelila v odpověď.

Vedle kanceláře vedoucího SOSP byla malá, tmavá místnůstka s pohodlnými bidýlky. Kurýři se do ní uchylovali, když únavou padali na zobák.
„Křídla už skoro necítím, oči mě pálí,“ hořekovalo sovátko. „Ti lidé snad vůbec nespí!“
Vedoucí konejšivě zahoukal.
„To je tím černým hořkým, co do sebe pořád lejou!“
„Kolik toho vypiješ ty, sovátko?“
„Jenom pět hrnků za den,“ špitlo sovátko, „a vždycky si do toho dávám myš.“
„Co ještě?“
„Když je zjeveno Téma, někteří… říkají taková slova.“
„Neslušná?“
„Ano!“
„A potom?“
„Napíšou krásné příběhy,“ zatetelilo se sovátko potěšeně.
„Takže toho nechceš nechat?“
„Kdepak,“ řeklo sovátko. „Ani nápad!“
A letělo dál.

"Co tak smutně mistře?" otázala se řeholnice kata sedícího na obrubníku.
"Raději jděte dál," odbyl ji Jaroš nevrle.
"Samozřejmě můžu jít, ale taky mi můžete říct o vašem soužení," nedala se jeptiška
"To můj zpovědník. Řekl, že když už nejsem řádný člověk, nebude mne zpovídat."
"A nechtěl byste se vyzpovídat mně?" nadhodila jeptiška.
"Víte líp než já, že to církev nedovoluje," zahučel kat Jaroš.
"Myslím, že v případě nás dvou, by mohla udělat výjimku. Cožpak vy si na mne po tak krátké době už nevzpomínáte?" podivila se jeptiška, vyhrnula si rukáv a odhalila bělostné předloktí a na něm vypálený cejch.

Když sní, slyší dětský smích, v nočních můrách ho trápí zoufalý pláč. Ráno se probouzí velmi opatrně, aby nevzbudil tu, která vedle něj už nikdy usínat nebude.
Pokusil se vysvětlit to svým rodným. Mluvili o tradici, o cti starobylého rodu, o dodržování prastarých řádů. Nepochopili.
Vyprávěl to svým služebníkům. Jen němě zírali. Neodpověděli.
Svěřoval se dokonce i svým vězňům. Šeptali o vlastních křivdách, o svém utrpení, o žaláři duší. Neposlouchali.
Rád by to řekl třeba i lidem, ale ti se jeho panství zdaleka vyhýbali. Nepřišli.
Na topole nad jezerem zpíval vodník podvečerem. Do písně vplétal smutné tóny, studené jako smrt.

Sedím v kadibudce uprostřed jahodových polí, dělám to, co se obyčejně v takových kadibudkách dělá a kvůli čemu jsem sem na poslední chvíli doběhla, a do mysli se mi kradou vzpomínky. Na prázdniny u babičky, na podobnou budku, klaustrofobické přítmí. Na hlas, který se z malé vyděšené holky snaží dolovat hříchy, pravda mu nestačí, nene, musím si vymýšlet, abych pak mohla vyfasovat dvacet zdrávasů a otčenášů, a časem oplatku. Reality se prolínají a mezi úpěním potichu spouštím: „Milé vnitřnosti, vyslechněte mou zpověď. Zhřešila jsem, vím, byla to blbost zapíjet ty jahody pivem.“ Kdyby tak chtěly tentokrát zabrat zdrávasy a otčenáše.

Tak už tam zase někdo sedí. Chodí jich sem teď tolik. A někteří z nich každý den. Pravda, jejich hříchy nejsou smrtelné, ale oni jsou z nich pokaždé tak upřímně nešťastní…
„Zhřešil jsem, otče.“
„Ublížila jsem, otče.“
„Bojím, se, otče. Nic mě nenapadá, dneska to nedokážu.“
Trvalo to pokaždé jen několik týdnů. Pak byl celý rok klid, a kostel osiřel. V tu dobu si bolestně uvědomoval, jak moc mu to všechno chybí…
Vešel do zpovědnice a odsunul okénko.
...
Nakonec padla nevyhnutelná otázka: „Jaké mi dáte rozhřešení, otče?“
„Čtyřicetkrát Zdrávas,“ snažil se udržet vážnou tvář. „Takové věci se nedělají, ani květinám.“

Svět spodních pater.
Ošuntělé bistro s osleplým neonem.
O barový pult se opírala zrzavá barmanka.
Naslouchala obrovitému černému válečníkovi s maskou.
„A co jsi mu řekl?“
„Že jsem jeho otec,“ zahučel černý rytíř.
„A co na to on?“
„Nevěří.“
Zapálila si cigáro. Vypustila obláček modrého kouře.
Rozhlédla se prázdným bistrem: „Ví o tom Palpatin?“
„Ví.“
„A?“
„Chce, abych mu ho přivedl.“
„Uděláš to?“
Odpovědí jí byly sípavé nádechy a výdechy.
„Uděláš to?!“ přitvrdila.
Pokrčil rameny. Možná, kdo ví...
„Takže zase poslechneš,“ shrnula věcně.
„Musím jít,“ vydechl ponuře.
Obrátil se k odchodu.
Nerozloučili se. Věděla, že za měsíc bude zase tady.

"Otče, vím, že jsem tu každý den, ale musím se vyzpovídat. Byla jsem tu včera, ale když jsem odcházela, potkala jsem starou Wilsonovou. Já vím, já vím, co si asi myslíte, ale to nejsou klepy, jenže já vám to musím říct."
Starší téměř slepá babča o holi ze sebe chrlí slova a neumí zastavit.
"Mluvila se Smithovou, víte, co se teď přistěhovala. Nechtěla jsem poslouchat, ale ony byly tak blízko..."
Najednou se před ní zpovědnice otevře a v modrých dveřích nad kterými stojí nápis Police box, stojí štíhlý muž v hnědém kabátu:
"Jste si úplně jistá, že tu jste správně?"

Když se u ní objevil Obi-Wan a beze slova se rozvalil na pohovku, věděla, že to zase bude jeden z TĚCH dní. Následoval klasický monolog na téma "Anakin", "válka", "nikdo mě nechápe", "chápeš mě?" a "co mám dělat?".
Poté se přišoural Anakin s tragickým výrazem. Monolog byl "Padmé", "Obi-Wan", "Ahsoka", "válka" a dál to jelo jako u Bena.
To by tak ještě zvládla.
Pak jí na dveře zaklepala Ahsoka s "Musíte pomoct Mistrovi, nikdo ho nechápe!" a "Co mám dělat, když mě vytáčí?".
Gwen už doufala, že to skončilo, když písknul komlink.
"Ano?"
"Tady Padmé. Potřebuju si s někým promluvit."

„Mluvila jsem dopoledne s vaší babičkou,“ vyhrkla na nás paní Abrámová v jednotě. „To je tak moudrá žena, jste určitě šťastné, že ji máte!“
„Říkala jsem jí, jak to mám těžké s rodinou a teď to zdraví,“ chtěla nám svůj výlev zopakovat. Nenápadně jsme couvaly ke dveřím. „A ona mě tak chápavě a mile vyslechla! Tak lidsky reagovala!“
Podle babi byla Abrámová ufňukaná sebelítostivá bréca. Že by babička dokázala vyslechnout její stesky? Chápavě? Dostala jsem strach.
„Myslíš, že je v pořádku?“ zeptala jsem se mámy v autě.
Máma mávla rukou.
„V klidu. Ta babka si určitě jen někam založila naslouchátko!“