Moje články

„Naprosto vám rozumím.“
Profesorce McGonnagalové vířila v hlavě změť naléhavých otázek.
Jak sem ta mudlovská ženská dojela normálním autem?
Zabere na ni Obliviate?
Vážně si chce nechat wyverna jako mazlíčka?
Je nějak příbuzná s Hagridem?
Kde je vůbec Hagrid?
Vážně kolem ní mám skákat a řešit wyverní průjem?
Neměla by být spíš vyděšená, zmatená a pokorná?
To musím kromě Weasleyových a Smrtijedů řešit i tohle?
Co třeba Avada Kedavra? Ale co pak s tím zatraceným wyvernem?
Co wyverni žerou?
A kde je Brumbál, když ho potřebuju?
Zatvářila se nekompromisně a sebejistě.
„Asi se u nás budete muset nějakou chvíli zdržet.“

Dovedu ji do sborovny, usoudila profesorka McGonnagalová. Spadá to pod studia mudlů nebo pod péči o kouzelné tvory. Proč bych se zrovna já měla starat o takovou protivnou megeru. Hagrid se bude tvářit, že tu vůbec není. Nebo že to není on… támhle za tím rohem… a asi se mu to nepovede.

Bradavický hajný měl oči určitě toužebně upřené na krabici s wyvernem, jenom to nebylo vidět. Jeho nouzové maskování za moc nestálo.
„To jste vy!“ vykřikla návštěvnice a vrhla se jeho směrem. „Okamžitě pojďte sem! A nemyslete si, že vás nepoznám jen proto, že si přes obličej dáte vlasy.“

„Zkrať mi vlasy vepředu, potím se pod helmicí jako kůň,“ instruoval Chozaburó lazebníka a zívnul. Člověk celý den bojuje s nepřítelem a se svěděním zároveň.
Ten začal váhavě zkracovat hřívu mladého samuraje.
„Přidej, jen se neboj, Máme éru Tenšó, období změn!“ Je děsně ustrašený, pomyslel si Chozaburó.
„Ještě,“ zabručel z poloviční dřímoty. Už se ani nenamáhal otevřít oči. „Pořádně, ať je to znát.“
Mužík se do svého poslání úplně položil.
***
„No,“ šmátral si probuzený bojovník po hladké lebce. Holič nad svým strachem zjevně zvítězil. Samuraj má být především ostražitý, připomněl si Chozaburó trpce.
„Co to vzadu stáhnout do culíčku, pane?“

Haló?
Ahoj miláčku. Jo, jsme ještě doma, ale už vyrážíme.
Baruško, honem dopij kakao a utři si pusu.
PPL, teď? Uvědomuješ si, že školka v osm zamyká a musela bych ji vzít s sebou do práce?
Ne do rukávu! Sundej si tričko, vezmeš si to s žirafkou.
Fakt nemůžu čekat na nějaký pitomý balíček.
Protože tohle je špinavé! Tady máš žirafku. Slon je v prádle.
Tak ho odpoledne vyzvedneš v ParcelShopu. Co má být?
Nezouvej si boty, obleč si tričko.
To opravdu není můj problém!!
Kde máš plyšáčka na spaní?
Přijede během patnácti minut? Jo, tak to tady ještě budem.

Z chodby sledovali, jak na nádvoří profesorka McGonagallová čelí velmi rázně a velmi mudlovsky vyhlížející ženě, svírající lepenkovou krabici.
„Jak jsem se sem dostala? Teď jsem vstoupila z auta! Chci mluvit s chlapem, co dal v Tescu našemu Erniemu 'mazlíčka'! Velmi nezodpovědný přístup!“
Krabice výhružně zasyčela a z otvorů na bocích se vyvalil namodralý dým.
„Wyvern,“ podotkla Střelenka, „Jsou malí, ale strašně vzteklí.“
„Samozřejmě ho převezmeme a škody…“ začala smířlivě profesorka McGonagallová.
„Převezmete? Já chci vědět, čím mám mazat suché šupiny a co zabírá na průjem!“ mudlovská dáma si odfrkla. „Přece si nemyslíte, že nechám Bublinku na takovémhle divném místě!“

„Je smutné, že tak přátelští lidé dosud nepoznali slovo Boží. “ Otec Patrick se s námahou odvrátil od tanečnic, kroužících boky v rytmu hula-hula, ke svému společníku.
„Pletete se, padre. K těmhle pohanům přišel Bůh jako první. Měli od něj všechny zákony dávno před Mojžíšem. Jenže na co si je mohli napsat, co myslíte? Leda na banánové listy! Takže se Bůh za pár týdnů vrátil – a všechno v háji. Napodruhé šel tam, kde se dá psát leda tak šutrem na šutr. To chvíli vydrží. Kdepak,“ konzul pozdvihl sklenici daiquiri a přátelsky se na misionáře usmál, „Banány vyžadují úplně jiný životní styl!“

"Japonští piráti? Nejzákeřnější zmetci, co kdy nosila země. Člověk netušil dne ani hodiny. Na druhou stranu jich bylo míň než Rudých turbanů - úplná krvavá záplava. Ale pořád lepší, než voda na ostrově Wihwa při tažení na Liaodong. Mokro, hlad, úplavice a zničené luky. Smrt nám hrozila každý den."

"To muselo být strašné, pane," vydechl tajemník se směsicí hrůzy a obdivu.

"Vlastně to byly docela příjemné časy," pomyslel si ministr Lee Ji Ran a vrátil se k pročítání pozměňovacího návrhu k návrhu znění doplňku královského výnosu o způsobu stanovování užitné plochy stálých obchodů v hlavním městě za účelem výměry obchodní daně.

Armáda generála Lee se vyrovnávala s přílivem nováčků svým vlastním způsobem. "Začínáme ranním cvičením," vyjmenovával velitel, "následuje dopolední trénink, odpolední trénink a - pro změnu - večerní cvičení."
Moo Hyul se usmál tlumenému reptání, které slyšel kolem. Tak dávno, už před celými pěti týdny, se při svém přijetí pokoušel vyjednat si lepší zacházení. Měl na to právo, vždyť zachránil život mladému pánovi - ne jednou, ale dvakrát!
Young-Gyu ho rychle vyvedl z omylu. Teď využíval Moo Hyul jediného bonusu, který mu laskavý hyung nabídl - nočního cvičení.
Od chvíle, kdy viděl šermovat Lee Bang Jiho, hořívala lampa na dvorku ještě dlouho po hodině psa.

Žili jsme tiše v ústraní, můj pán, lord Jeong Chang Goon a já, Yoon Rang, jeho tanečnice a konkubína. Pečovat o něj a tančit mu bylo všechno, co jsem si přála.

Pak do našeho domu vstoupila politika. Pokrevní linie, závazky rodu, intriky a boj o moc. Tajný útěk zmařila otrávená šipka. Všechno se zamotalo, ocitli jsme se tak blízko smrti.

Nedokázala jsem dopustit, aby můj milovaný muž zemřel, toužila jsem, aby byl se mnou. Dokázala jsem udělat všechno, aby vypil protijed. Jen nevím, jestli jsem uspěla. Žijeme životy, které jsme si nepřáli. Vládce Goryeo a děsivá bojovnice Cheok Sa Gwang.

„Tření?“
„Hlad?“
„Jídlo?“
„Tření?“
Rozhodně se nepovažoval za znalce lidských výrazů, konec konců během svého lososího života žádného člověka ani nespatřil. Tím spíš mu tahle posmrtná brigáda připadala divná. Ležet v tunelu a hádat, na co myslí někdo na obrázku, podle toho, jak má nakrčené nozdry a skřele – taky vám to přijde divné?
Ale byl to svědomitý losos, odhodlaný přispět do pokladnice vzdělání, seč mu bude mozek stačit. Jednou si ho vybrali, tak bude hádat. Jako živý nemohl, tak mrtvý musí. Lososstvo na něj bude hrdé.
Kdyby věděl, jak s jeho snahou naloží, dal by přednost rozporcování do kvalitního suši.

Nebeské Rozhledy získaly exkluzivní informaci o chystané akvizici do našeho týmu a na detaily ze ptají přímo Syna.
Je to další rybář?
Ne, farizej.
Křesťany vyhledal sám, nebo jej oslovili?
Aktivně je vyhledává sám. Abych řekl pravdu, snaží se je vyhubit.
Obrátí se, až se dozví o mučednické Štěpánově smrti?
Ne, on o ní ví. Hlídal pronásledovatelům pláště, aby byl užitečný.
Aha. A plánuje se teď již ve svém srdci obrátit?
Vlastně si vyžádal svolení, aby mohl přivést křesťany z Damašku do Jeruzaléma v poutech.
Připadá Vám jako vhodná posila?
Rozhodně. Vkládám do něj velké naděje.
Děkujeme za povzbudivý rozhovor.

Dva muži zamyšleně pozorovali neúspěšně se pachtící rybáře. Svítalo a byla lezavá zima.
„Musím se jim už ukázat,“ řekl ten, který vypadal starší a unavenější.
Druhý pohotově vytáhl tabulku a rydlo.
„Tak to bychom měli jedno zjeveníčko. S ohýnkem? Velmi oblíbené u Vašeho pana Otce,“ zaševelil ochotně. „Ne? Tak – Hlas Boží?“ zarazil se. Metatrona nabízel po určitých zkušenostech velmi nerad.
„Ryby.“
„Déšť rybiček? To by bylo velmi neobvyklé!“
Unavený zavrtěl hlavou.
„Víš, na co se chytá rybář, Gabrieli? Přece na úlovek. Ale musí být kapitální, rozumíš? Kapitální!“ zavolal přes rameno.
. . .
„Děti, nemáte něco k jídlu?“
Pro začátek jich chytil sedm.

„Stýskalo se mi,“ usmála se na něj. „Je skvělé, že jsme zase spolu.“
„To ano. Proč jsi nepřišla dřív? Snažil jsem se ti to vysvětlit.“
„To tedy ne. Vždyť on nás okrádal! A zabil mě! Zákeřně mě zabil! Přece jsem to tak nemohla nechat!“
„Určitě by si s ním poradili i bez tebe. Na tvém místě bych to nechal na živých.“
„Nemohla jsem ho nechat jen tak běžet. Víš jak to je. Živý může, mrtvý musí,“ pronesla s hlubokým přesvědčením.
Morris Livingstone se usmál. Smrt Maeve vůbec nezměnila. Nemělo smysl jí vykládat, že to její rčení je ve skutečnosti obráceně.

„V Hlídce si může splnit svý sny každej. I ty, a to jsi fakt divnej policajt.“
Pan E. A. Pesimisl, pro přátele Ejí, ponechal stranou, že výskyt Nac Mac Fígla, vychovávaného skřítky, je v policejní jednotce nejspíš ještě větší rarita, než účetní, a kývl.
„Víš, o čem sním já? O lítání!“ pokračoval Pošuk Lulu Artur zasněně. „Měl jsi někdy lítací sny?“
Ejí přikývnul podruhé. Ano, možná by to do něj nikdo neřekl, ale sny o létání se mu zdály. Divoké, nebezpečné, plné nečekaných zvratů, ráno se budil s rozbušeným srdcem. Převážně se týkaly hodnocení směrnic letového provozu z hlediska bezpečnosti.

Kartářka se zamračila a potřásla hlavou.
„Z takových karet se budoucnost nehádá,“ prohlásila tiše, „to nemůžu.“ Natáhla ruku, že balíček zase složí.
Nakonec ji přesvědčil. Vydal se k ní spíš z legrace a teď by ani neměl co vykládat známým.
„Vidím tu nemoc, ztrátu zaměstnání, málo peněz, spory v rodině,“ začala neochotně. „Deset let smůly a neštěstí,“ otočila další kartu, „deset let budete trpět jako Jób. Den co den.“
„Dobře,“ věštba ho zaskočila, ale byl zvyklý hledat na věcech tu lepší stránku. „To je deset let. A co bude potom? Zlepší se to? Přestanu trpět?“
„No, pak už si zvyknete.“

„To mi teda řekni, proč by si nepůjčila můj svetr, vždyť tam je zima!“
„Vona nechce,“ odtušil Zbyšek, přizvaný jako překladatel a vyjednavač k diskusi mezi svou německou manželkou a českou maminkou.
„Vona nechce,“ podpořila manžela Silke čerstvě získanou slovní zásobou. Během pobytu u tchyně obrat ještě několikrát použila. Mile, leč neústupně. Jako návštěvě a cizince jí bylo odpuštěno.
„Proč by sis nemohla vzít takový pěkný šaty?!“
„Vona nechce,“ prohlásila rezolutně vnučka a servala ze sebe dederonovou příšernost.
„Ještě sběračku polívky, vždyť se jinak zkazí!“
„Vona nechce!“ využil i vnuk neprůstřelnou odpověď své tetičky.
Trůn Matky Rodu se začínal drolit.

Asi jsem rozhovor těch dvou – pro salon nevhodně důvěrný dle mého názoru – sledoval až příliš okatě.
„Což naplat, my jsme jen druzi literární, tady někdo jiný papal máček,“ ozvalo se za mnou tiše. Kdo takto mluví o ženě, ten není hoden zvát se mužem, a to jsem ho měl za přítele!
„Nevzdávej se, jen vlastenectví tuž, vímeť dobře, že paní oficiálová má pro nás národovce cit všeobecný. Doneslo se mi to z Domažlic. Buď jist, když vytrváš, i tobě nasype,“ zvlnil rty, ale byl to úsměv neveselý. Vždyť včera o ní ještě horoval.
„Jen budeš-li chtít, od takové otevřené makovice.“

Jak dlouho trvá oprava kotle ve školce?
Musíte se obrátit na zřizovatele. Zřizovatel si vyžádá cenovou nabídku. Tu projedná zastupitelstvo. Pak uvolní peníze z rozpočtu. Potom zašle objednávku…
Mezitím je ve třídě pětadvacet eskymáčků a dva učitelské rampouchy. Dokud nepřijde na zástup paní učitelka Maruška. Děti vede z procházky jinudy – a úplně jinam.
„My se k vám jdeme ohřát,“ oznámí paní učitelka mile panu starostovi a nažene do zasedačky štěbetající hejno.
Druhý den je kotel opravený.
Doma jí se smíchem vyčtou, že používat lidské štíty je nehumánní. Ale paní učitelka Maruška ví, že i urgence musí mít správnou formu. Názornou.

Kreslí si. Soustředěně a s nesprávným úchopem pastelky.
Hlava, tělo, tlapky. Divoká lesní šelma je tu.
„Ještě ouška,“ radím. „Víš, jaká mají medvědi ouška.“
Přibydou dva trojúhelníky. No nic.
Oči, tlama, čenich. A jde se vybarvovat.
Na tlapkách se objevují… ponožky? Boty?
„Nebude mu zima,“ konverzuji statečně dál. Rodiče by měli s dítětem trávit co nejvíc času a živě se zajímat o to, co dělá.
„Hele, Ani, ale medvědi přece takový ocásek nemají,“ vítězí má racionální část nad příručkovou matkou.
„To je liška!“ vykřikne dítě zhrzeně a s velmi vypasenou a velmi hnědou liškou v náručí oddusá do svého pokoje.

Boba zašili, protože chtěl vydělat pořádný prachy a pořídit novorozeneckou výbavičku. Bohužel od pokusu vydělat pořádný prachy a odjet do Karibiku svůj dealerský plán zas tak výrazně nezlepšil.
Jaye chytila, jak stříhá cigaretové papírky a balí „…minišpíčky, protože pořádný brko by se Mu přece do pusinky nevešlo… nebo jo?“ jak jí logicky vysvětlil.
Kdo přitáhl domů přenosný oltář, ledabyle natřený modrou miminkovskou barvou, skrz kterou prosvítal pentagram, se radši neptala. Ani na to, kdo k vršku přitloukl ohrádku pro miminko.
Blížící se porod Bethany nijak zvlášť neřešila. Jako daleko větší zázrak jí připadalo, že zatím ani jednoho z proroků nezabila.

Před zábranou zabrzdilo černé Cayenne a ztopořil se z něj perspektivní mladý muž.
„Tomu se chtít couvat nebude,“ pomyslel si nadstrážmistr Dbalý a spustil svou mantru o uzavírce a naléhavé opravě silnice co nejautoritativněji.
„Kvůli té díře u Jednoty? To projedu po druhé straně,“ začal řidič smlouvat.
Debata nabírala na obrátkách.
Trochu se zarazil, když se z díry v chodníku nevynořil údržbář s hasákem, ale jeskyňář, kompletně vybavený a kompletně pokrytý vrstvou bahna.
„Nejhlubší suchá propast v Čechách, volové!“ zařval nadšeně. Volové propukli v jásot.
Zbledlého mladíka, který po špičkách odhupkal k vozu, zlehka zařadil a zmizel, sledoval pouze nadstrážmistr.

Předloni byla jenom smutná a já nevěděl proč. To jsme spolu teprv začínali.
Loni brečela. Sorry, hele, já fakt nevěřil, že takovou ptákovinu někdo normálně slaví. Bral jsem to za šmejdovskej trik, jako s těma hrncema a tak.
Letos už jsem zjistil, co a jak, a dovalil jsem bonbóny. Jenom malý, samo, když furt drží línii. Ale pěkný, drahý jak prase. A zase se jí to nelíbilo. Ví někdo, co ty ženský vlastně chtěj?
V kavárně, o tři ulice dál.
„...a když to hodil na stůl a říká „Nesu ti varlata, abys měla vlastní,“ tak jsem věděla, že je konec...“

Kabelka – malé dámské zavazadlo určené na všechny nezbytné propriety (malé, nezbytné – viz Protimluv), nošené zpravidla přes rameno (viz Bolesti zad). Většina z nich v sebeobraně získala schopnost být zevnitř větší než zvenku (viz TARDIS). Vložené předměty vydává kabelka na základě vlastní úvahy. Vše, co hledáte, je až úplně na dně.
Podle etikety muž nikdy partnerce kabelku nenosí, aby nezjistil, co je ženská schopná utáhnout. Průměrná kabelka váží 2,5 kg (viz Úchylné výzkumy). Co vše ze zkoumaných kabelek ženy před vážením vyndaly, není známo. Status kabelky může získat na základě prohlášení své nositelky i jiné libovolné zavazadlo do 20 kg.

Předpokládal, že odmítnou. Podcenil lidskou bláznivost.
Pak čekal, že bude plakat a kvílet a on nabídne její výměnu za něco... praktičtějšího.
Jenže vypadala, jako by věznění skřetem byla celkem příjemná záležitost, což vrhá na její rodiče dost zvláštní světlo.
A začala se ptát. Usmívat. Měnit věci. Strhávat závěsy. Bylo to zajímavé. Cítil se téměř uvolněně.
Nakonec na něj prakticky spadla. Nelekla se, ani nevykřikla oporem. Jako by sletěla z toho žebříku schválně. Vyděsil se dřív, než domyslel. Zahlédl cenu, kterou by musel zaplatit, a rázně Bellu postavil na zem.
Rumplestilskin si svých mříží cení. Za nimi je v bezpečí, drahoušku.