Moje články

Fandom: Krysa z nerez oceli
Původně jsem plánoval klidný odchod, jenže alarm se ozval, jakmile jsem diamanty přivítal ve své péči. Nejspíš dodatečná vylepšení na poslední chvíli. Svůj kontakt jsem nepodezíral, měl ještě větší zájem na úspěchu akce než já.
Aspoň to nebude taková nuda. Počkal jsem, až uslyším strážné na schodech a teprve pak jsem se rozběhl na konec chodby k masivním bezpečnostním dveřím. Rádoby bezpečnostním.
Stačilo seznámit je s mým šperháčkem a poslušně se rozevřely dokořán. Za nimi byla kompaktní stěna z poctivých vepřovic. Mor na permanentní přestavby domů. Nejsem žádný zenový mnich, ale v tu chvíli bych trochu prázdnoty ocenil podstatně víc.

Toužil si svlažit vyschlá ústa, ale neodvážil se kvůli tomu přerušit jednání. Mluvil už dost dlouho a byl odhodlaný to ještě chvíli vydržet.
Zvlášť, když se vyvíjelo tak dobře. Doufal, že si za ty roky vypěstoval dostatečně dobrý odhad. Srazit to ze sedmapadesáti na sedmnáct nebylo špatné, mohl by na sebe být hrdý. Možná by se jich dalo usmlouvat ještě pár. Tak dvě, tři? Hlavně nezajít moc daleko. Jenže riskovat je potřeba. Nenechá se přece natáhnout jako nějaký gój. Budoucí generace mu určitě poděkují.
Olízl si rty a přesunul pozornost k dalšímu bodu.
„Dobře, tak ‚nepokradeš’ bych tam asi nechal...“

Stará se, uklízí, pečuje, spravuje. Každý den dokola. Sedm dá práci a ona ji zastane. Přes les by nepřešla, i kdyby měla kam. Nemá. Tady je v bezpečí, proto tu zůstává. Nikdy se tu nic neděje, dny plynou jeden jako druhý. Je jí patnáct.
Ťuk, ťuk.
Poprvé jí na mysl nepřišlo něco zlého. Večer přišli domů a šněrovačku povolili.
Podruhé sama před sebou tušení zapřela. Večer přišli domů a hřebínek vytáhli.
Teď už moc dobře ví, kdo stojí za dveřmi. A stejně otevře. Jen pro tu naději. Aby se něco dělo. Než přijdou domů.
Ťuk, ťuk.
Tak sladce to zní.

Poručík Hrouzek se přidržoval zábradlí člunu a zářil. První den u říční policie!
„Kapitáne, muž přes palubu na dvou hodinách!“
Při bližším pohledu nikdo ve vodě nebyl.
„Kdo by tam plaval? Z mostu neskočil, je daleko. Možná kachna. Jedem.“
Poručík se ještě ohlédl.
A znovu zahlédl hlavu mizející pod vodou.
„Kapitáne!“
Málem při prudké otočce vypadli.
Potřetí jen zachroptěl. Zase nic.
O bezvládném těle pod hladinou se už neodvážil zmínit.
Na konci objížďky byl ochotný odevzdat odznak a odebrat se k psychiatrovi.
Velitel vyskočil na břeh a otcovsky ho poplácal po rameni.
„A vo pražskejch vodníkách už jsi slyšel, mladej?“

Fandom: Yumeiro Patissiere, na kterou mě navnadila Ebženka
Disclaimer: Drabble nebylo napsáno za účelem vyvolání mezinárodních nepokojů. V Čechách takovou soutěž prostě nemáme.
"Jedeme na soutěž! Do Evropy! Super!"
"Ichigo-chan, uklidni se. Není to Paříž."
Ředitelka přejela skupinu A přísným pohledem.
"Myslete na to, že budete reprezentovat Japonsko. Vaše chování musí
být dokonalé. Jedete do divoké země. Žádný alkohol. Žádné drogy."
Všichni čtyři vypadali šokovaně. Jak ji mohlo jenom napadnout... copak jim nevěří?
"Pokud se k něčemu takovému jen přiblížíte, nemusíte se do akademie
St. Marie vůbec vracet."
***
Ichigo se rozhlédla po nosatých tvářích. Výhru mají na dosah.
"Satsuki-kun, přečti další kategorii."
"Bu-ra-ti-su-ra-vu-suki ro-zo-ku. Ingredience: mák,..."
"Cože?"
Makoto podrážděně naklofal dotaz do iPadu.
"Papaver somniferum."
"Opium?" zalapali po dechu. "My sem neměli jezdit."

Probudila se uprostřed noci a cítila, že vedle ní neleží. Zase se jí chtělo brečet. Za poslední tři dny se pohádali třikrát. Kvůli morčeti. Takového skóre nedosáhlo ani plánování zahraniční dovolené. Děti přece mají mít domácí zvířátka, ne? Všichni to tvrdí.
Jenže on proto začne po nocích vymetat hospody nebo co. A ani nezhasne v předsíni. Jasný příznak partnerské krize, blesklo jí hlavou, když si oblékala župan.
Přede dveřmi do kuchyně se zarazila.
Seděl za stolem, v jedné ruce kousek jablka, druhou drbal chlupatá zádíčka a upíral do korálkových očí zarmnoucený pohled plný sounáležitosti.
„Nám tady nikdo nerozumí, viď, Mufíku.“

„Zakázala všem vstup,“ vykulila služka oči.
„Měl jsem to donést okamžitě,“ řekl tiše. „Rovnou z lesa.“
Jako by zaslechl šustot těžké tkaniny, než se ozvalo zlobné „Dále!“
Královna stála uprostřed ložnice a sálal z ní vztek. Zjevně přišel nevhod.
„Á, myslivec. Přinesl jsi?“
Mlčky pozdvihl mokvající uzlík.
„Výborně. Polož to... třeba na mísu k jablkům.“
Příliš podrážděná vyrušením, než by projevila spokojenost.
Všiml si podivných tvarů na posteli, zakrytých těžkým brokátem. Mohlo to být skoro cokoli. Dál raději nemyslel.
„Jdi.“
Počkala, až utichly kroky na chodbě, obrátila se a s jemným úsměvem opatrně sundala přehoz. Plyšáčci trpělivě čekali na pomazlení.

Napuchly jí oči a utírá si nos mokrým kapesníkem.
"To přece nejde. To není fér. Já se přece - snažim."
Plačící krásky by měly vypadat křehce a bezbranně. Ne zoufale a posmrkaně.
Váhám, jestli ji mám obejmout. Ale k čemu? Jen bych to zhoršil.
"Jo. Já vím, že se snažíš."
"Nejvíc jak můžu, sakra. Víc už to prostě nejde. Co si vůbec myslíš?"
Nic. Jen to, že úsilí někdy nestačí.
"Dělala jsem všechno, co bylo potřeba."
"Dělala."
"Nic jsem pro sebe nechtěla."
"Nechtěla."
Jsem ozvěna.
Propálí mě uslzeným pohledem.
"I ty křupavý kraje koláče jsem nechávala tobě."
"Víš... já kraje nerad."
„Víš... já kraje nerad.“

Varování: pokus o horor
„Kolonie jsou prostě příšerné. A čajové plantáže jsou snad nejhorší. Nikdy se tam nic neděje. Jsem šťastná, že jsem zpátky. Vy jste se určitě také těšila do civilizace. Cukr, má milá?“
Evelyna znovu v duchu zahlédla ten scvrklý předmět na snědé dlani. Svůj nejcennější majetek nabízela stará sběračka za přímluvu. Za naději na další práci.
„Tábíz, memsáhib. Půlnoční. Silná.“
Vysušené drobonké prstíky s nehty jako kousky slídy. Dětské, možná nikdy nenarozené.
„Zahoď to,“ zaječela tenkrát. „Hned teď!“
Amulet odletěl mezi žoky napěchované čajem. Nebo do jednoho z nich?
Osladila si hodně. Stejně jí připadalo, že earl grey má podivnou pachuť.

Lily soustředěně poslouchala a půvabně si na prst navíjela pramínek vlasů.
„Prý to zabírá,“ zamumlal Sirius.
Jako by nemohl zabrat už něžný pohled, povzdechy, div neuletěl knoflíček z halenky nebo úsměv hřejivý tak, že jim dvěma o dva stoly dál zteplalo pivo.
„Pařez, prostě pařez,“ dolehlo k nim z nejbližšího chumlu spolužaček. Nesouhlasili často se slepičí letkou, ale museli uznat, že takovéhle chování je příšerné. Na oslavu jarní rovnodennosti asi Lily moc ráda vzpomínat nebude.
Remus se s povzdechem obrátil ke kamarádovi.
„Je mi tý holky líto. Taková snaha – a k ničemu.“
„No co, prostě bude muset vydržet do října.“

Míjela další stánky. Při výročí se pokaždé objevily naprosto všude a nedalo se jim vyhnout. Vždycky se najde někdo, kdo věří, že hrdinové neumřeli, ale tohle? Když začne protestovat, jen ji zdvořile ujistí, že její zásluhy nejsou o nic menší. Jistě. Nechápou, co jí vadí.
„Fred žije!“
„Lupin dál vyje na měsíc!“
„Tonks přežila, jen se změnila!“
Z těch placek a triček se jí dělalo zle. Copak nedokážou chovat smrt v úctě a smířit se s ní? „Dobby...,“ no dobře, to by šlo využít ve SPOŽÚSu.
„Brum-,“ vyděšeně zamrkala. Co má být tohle? „Brumbál žije a schovává se pod postelí"???

Velký detektiv se zatvářil spokojeně.
„Máme co do činění s mužem milujícím převleky, milý Watsone. Naznačily mi to kupy šatstva, které se objevují na místech zločinů.“
„Úžasná dedukce, Holmesi.“
„Holohlavým. Na kloboucích nebyl ani vlásek. Jaký má podle vás hlas?“
„Hluboký?“
„Správně, ta sboristka sténala ,Šaljapin‘! Zlepšujete se.“
„A zřejmě bude mít neobvyklou barvu pleti.“
„Teď jsem to chtěl říct. Xenofobní domovník si odplivl, když se zmínil, že ho zahlédl. Watsone! Vy jste dnes pojedl vtipné kaše!“
Lékař něco rozpačitě zamumlal a usilovně se snažil nedívat na stěnu, kde bylo vyryto „Byl jsem t...“. Zbytek nápisu zakrývala ramena jeho přítele.

Fandom: Nikdykde (Gaiman mi odpusť)
Zdvihla hlavu od své dlaně, sevřené v Hadaččiných prstech. Z přítomnosti zatím uhodla, že je Dvířce jedenáct. Na Pohyblivém trhu jsou lepší lákadla.
„Nesmysly! Pitomosti! Zbytečnosti!“
Sousední stánkař opětoval Dvířčin úsměv.
„Pro tebe, slečinko, tu mám něco speciálního. Klíč, který nikam nepasuje.“
„Nepotřebuji žádný klíč,“ usmála se. On to někdo neví?
„Mlč,“ vyštěkla na něj Hadačka. „má ještě pár let čas.“ Ignoroval ji.
„Jistěže nepotřebuješ klíče, co k něčemu jsou, mladá dámo. Jenže úplně nepotřebný klíč ti může přinést štěstí. Zvykneš si na něj a bude se ti líbit, že ho máš.“
Tenkrát o klíč, který nikam nepasuje, ještě nestála.

Jasně, že je Tim partie. Chlapi v uniformě mají šmrnc. Sandra si může vykládat co chce, protože se svým velkým zadkem a akné na něj moc dojem neudělala. Nařvanej zelenej mozek, to určitě. Pchá. Prostě kus chlapa, mužný typ! Večeřeli jsme v nóbl restauraci a celou dobu mě bavil. Je ohromně zajímavý, jaká je Glock úžasná pistole... nebo puška?
Holky z kanclu jednoduše závidí. Nejspíš mi nasypaly odpoledne něco do kafe, abych na rande usnula nebo ztratila sebekontrolu. Husy. Ale já mám výdrž. Jen jsem musela celou dobu bůhvíproč pořád přemýšlet, jestli Tim nemá vzadu na krku takovej vypínací knoflík...

Betaread: Hosánek Kaloba
„Kapitáne,“ odvážil se strážník Tulivoj. „Skutečně nás na něj musí být deset? A jeden číhat v domečku se srdíčkem?“
„Je to nebezpečný nelicencovaný lupič a vrah. Pracuje bez objednávek. Ták, a teď tu díru pěkně zakryjte rohožkou.“
„Ano, pane! Ale... ucpaný komín a lepidlo na oknech... uspávadlo v dodávce mléka… dýmovnice... je to jen takový šedivý dědoušek. Vždyť to není―“
Sam Elánius se narovnal a znechuceně si nováčka prohlédl. Stane-li se z vraha dědoušek, dává to těm bystřejším jasnou představu o jeho schopnostech.
„Možná máte pravdu, strážníku, ale já náhrobní kámen s nápisem ,Hrál fair play‛ nijak nutně nepotřebuji!“

Betaread: Hosánek Kaloba
Prý moje výuka nedokáže žáky zaujmout. Ale já potřebuji studenta, kterého uchvátí fakta, ne laciné opičinky. A ti blázni na mých hodinách spí. Netuší, že v historii mohou vidět budoucnost jasně a dokonale jako sova noční krajinu. Dobře sestavené a zhodnocené informace mají své kouzlo. Magii, proti které jsou ta jejich kouzlíčka jen pouťové atrakce. Jednoho dne bude možné z mého zpracování skřetích válek předvídat pohyby na burze! Ovšem k dokončení svého díla potřebuji partnera. Chápavého, inteligentního následovníka a později možná kolegu. Zatím se neobjevil, ale já jsem trpělivý. Vím, že to chce jen vydržet a počkat. Pak se proslavíme.

„Už nevím, co s tím,“ povzdechl tatínek s očima na hodinách. „Určitě zase přijde včas.“
Maminka přikývla a osušila si oči utěrkou.
„Úkoly si udělal, než šel ven, že ano?“
„Dostal tři jedničky a o přestávkách doučil čtyři spolužáky trojčlenku.“
„V jeho věku jsem dělal normální věci. Bouchací kuličky, zapomenuté úkoly, i za školu jsem šel.“
Maminka si vzpomněla, že si v jeho věku vycpávala podprsenky kapesníky, ale omezila se na pokývání hlavou.
„Tohle není normální. Co z něj vyroste?“
Ručička se posunula na minutu před sedmou hodinou ve dveřích se objevil rozzářený Mirek. Dušínovi zasedli k další neveselé večeři.

Bojovala odhodlaně a vytrvale, ale přesila byla příliš velká. Narážela na ně všude, i na těch nejpodivnějších místech. Na první pohled nebyly zcela viditelné, ale už ten druhý děsil, možná právě proto. Nechutné, všudypřítomné, přilnavé a nezničitelné ji přiváděly k šílenství. Ať dělala cokoliv, neubývalo jich. Ze začátku zkoušela klasické prostředky, pak zapojila techniku a moderní vymoženosti – nic nepomáhalo. Nejdrsnější kletby byly k ničemu, magie selhala naprosto. Objevovaly se v nechutných shlucích a pokaždé, když takový chumel zahlédla, otřásl jí pocit, že nemůže zvítězit. Cítila jejich tichý výsměch a propadala zoufalství. Na dlouhé vlasy je při úklidu každý rozum krátký.

Chovat ve městě takové tele je pitomost. Sousedům to většinou vadí. Věděl jsem, že ho nezachráním, ale musel jsem to zkusit. Kvůli holce, co vypadala, že jí skončil svět. Lidi jsou často na svoje zvířátka strašně fixovaní. Bořila mu ruce do srsti na krku, brečela a mumlala něco o práskačích. Vykolejená až na půdu – za co byste asi tak udali psa? Pořád říkám, že mazlíčky si pánové musí hlídat. Ty hodně velké s ostrými zuby obzvlášť. Zbraň může mít kdekdo a kulka moc nestojí. Tohohle mazla někdo opravdu neměl rád. Měl jich v kožichu třicet. Jen mě zarazilo, že stříbrných.

Varování: blasfémie
Některé události se opakují cyklicky. Allan Watts by vám to vysvětlil líp. V každém případě i v roce 2010 stály jeden jarní pátek u hrobu, čerstvě zavaleného kamenem, tři Marie. Nejmladší objímala tu, která měla ještě na šatech stopy krve, a dokola v slzách opakovala: „Vrátí se. Takhle to přece být nemůže. Určitě se vrátí, v slávě, jako král.“
Magdalskou život už naučil nic si nenalhávat. Čím víc doufáte, tím víc pak pravda bolí. Nemá smysl se sladkobolně patlat v nadějích. Hlasitě popotáhla a pohlédla na své družky. „Těžko. To by to musel stihnout včera,“ řekla suše a trochu ochraptěle.