Anansi Boys (Neil Gaiman)

„Stýskalo se mi,“ usmála se na něj. „Je skvělé, že jsme zase spolu.“
„To ano. Proč jsi nepřišla dřív? Snažil jsem se ti to vysvětlit.“
„To tedy ne. Vždyť on nás okrádal! A zabil mě! Zákeřně mě zabil! Přece jsem to tak nemohla nechat!“
„Určitě by si s ním poradili i bez tebe. Na tvém místě bych to nechal na živých.“
„Nemohla jsem ho nechat jen tak běžet. Víš jak to je. Živý může, mrtvý musí,“ pronesla s hlubokým přesvědčením.
Morris Livingstone se usmál. Smrt Maeve vůbec nezměnila. Nemělo smysl jí vykládat, že to její rčení je ve skutečnosti obráceně.

První paprsky se prodíraly zaprášenými roletami do pokoje.
„Neměl jsem tě volat“, zalitoval Charlie.
Spider spokojeně rozvalený na pohovce odhodil svou příšernou zelenou fedoru. Zatočila se, přistála pod stolem.
„To nebyl špatný večírek,“ prohodil a nonšalantně si zapálil tlustý doutník. „Už zbývá jen posledních pár kapiček tmavého portského,“ odklepl bez zaváhání popel do květináče s Charlieho rozkvetlou bromélií.
„A pak už mě opravdu necháš na pokoji a půjdeš?“ zadoufal Charlie.
Spider místo odpovědi přiskočil s připravenou sklínkou. Charlie ji do sebe s povzdechem obrátil. Okamžitě se mu začaly klížit oči.
S posledním zábleskem vědomí zaslechl šeptavé: „Velení nech na mně“.