Můj denní chleba
Nejprve jsem si říkala věty se slovy až. Jako třeba až se začne plazit, až začne lézt, až začne chodit. Myslela jsem si, že to bude jednodušší. Nebylo. Každý další zdolaný level přidal nějakou vrásku na mém čele.
To dítě bylo vynalézavé. A nejvíc ve chvíli, kdy jsem měla plné ruce nebo se na chvíli věnovala něčemu jinému.
Rozhodně o ní neplatilo, že kde ji položím, tam ji najdu. Teda pokud nepočítám první tři měsíce života. Byla útěkářkou z přesvědčení. Když jsem se nedívala, dala nohy na ramena a hlavně co nejdál od maminky. Časem se ze mě stával sprinter.
Nejhorší je, když se dveře samy otvírají, to mi pak dítě zdrhne i hodně daleko, naštěstí do cesty neleze, ale i tak je poblíž rybníček, kde zatím (na rozdíl od jiných dětí) neskončila. Holt dveře fajn pro kočárky, ale horší maminky utíkajících dětí.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit