Moje články

Zapínám počítač a pouštím televizor. Hrajeme šestý zápas semifinále. Na arénu dohlédnu z balkónu, ale jako otec rodiny mám jiné priority než stát sáhodlouhé fronty na lupen a pak trávit hodiny v hledišti. Pár minut do konce, je to 1:1. Prodloužení.
Každá maličkost může rozhodnout.
A je to tady! Góóóóól!!! Celkový stav je 4:2 na zápasy a jdeme do finále!
Jak paradoxní! Píši v první osobě, ovšem sám bych do toho puku pořádně praštit nedokázal. A většina spolufanoušků také ne. Ale dokud to někoho bude zajímat, hokej se hrát bude. A proto i my fanoušci jsme tak nějak také tým.

Fridolín se rozhodl. Znečistí bazén souseda, kterého nemusí, svým metabolickým produktem. Který doslova spadne z nebe.
Pro příslušníka zlaté mládeže není problém najmout si helikoptéru, a tak do ní jednou za ranního kuropění, po obřím mejdanu, spolu s partou kamarádů nasedá.
Záhy je helikoptéra nad inkriminovanou zahradou, které vévodí bazén a vlajkový stožár. Fridolín si stahuje kalhoty a nezdvořilou částí těla se vyklání z helikoptéry.
Avšak fyzikální zákony platí i pro ty nejprotekčnější a nejsebevědomější... Středověký kat, narážející odsouzence na kůl, by to nedokázal lépe...
Fridolín byl frikulín, proto letěl volným pádem, napíchl se na kůl, jenž tedy byl in...

"Co to vidí oči mé?" zvolal Lev spatřiv po příchodu domů v předsíni tašku s důvěrně známými pomůckami. Na odpověď však nečekal věda k čemu tyto věci půjčované od Scholastičiných rodičů slouží a konstatoval:
"Opět budeme získávat světlo pomocí vody."
To bylo Scholastičino oblíbené označení mytí oken. Kdysi, za svobodna a samostatného hospodaření, měl Lev takzvané oknové roky. Jeden rok okna umyl, další ne, teprve následující rok znovu. Kde jsou ty časy!
Po svatbě myli okna nejméně dvakrát do roka. To už je realita života manželského, pročež si Lev začal pomyslně mastit svaly na zítřejší akci. Světlu z vody zdar!

"Bartoloměji, Oto, od sebe! Takhle se rvát jako psi! Styďte se! A za trest do zítra každý napíšete stokrát své jméno!"
"Proč tak nespravedlivě, paní učitelko? On se jmenuje Ota Šuk a já Bartoloměj Rohovládovobělský, to je obrovský nepoměr," žádá vysvětlení Bartoloměj.
"Pravdu máš, Bartoloměji, a proto tedy napíšeš padesátkrát: Já, Bartoloměj Rohovládovobělský, se nebudu více rváti s Otou Šukem. A ty, Oto, padesátkrát napíšeš:
Já, Ota Šuk, se nebudu více rváti s Bartolomějem Rohovládovobělským."
Že jsem radši nedržel pusu, myslí si Bartoloměj. A Otík? Ten je namíchnutý nepoměrně více. Když se dva perou, třetí se směje. Tentokrát paní učitelka.

"Tati, co udělají s tou makovicí?"
"Otevřou ji, prohlédnou dokumenty, co v ní jsou, a přidají nějaké nové."
"Jaké?"
"Určitě zprávu o tom, jak nyní opravují kostel, a pak něco, co popíše dnešní dobu. Takže asi noviny, bankovky a mince, možná nějakou knížku, třeba o našem městě..."
"Nebo cédéčko?" ptá se Zdirádek.
"To asi ne, až tu makovici za nějakých sto let otevřou znovu, tak by si to nikdo nepřehrál, protože místo cédéček bude něco modernějšího. Ovšem nevím, co budou do té báně dávat za dalších sto let, pokud zaniknou tištěné noviny a peníze budou taky jen virtuální," uvažuje Pankrác.

"Když vidím reklamy na ty bulvární plátky, tak jsem rád, že nejsem žádná celebrita," konstatuje Lev.
"To je pravda, neustále je sledují něčí foťáky a kamery, též bych nechtěl být v jejich kůži," přidává se Tadeáš.
"A pro masy tu máme všelijaké sociální sítě. Blbej, kdo tam leze, a ještě blbější, kdo se tam obnažuje. Nejen doslova, ale leckdo tam na sebe vykecává věci, u kterých by dříve měl zábrany kdekoliv o nich mluvit," doplňuje Jimram.
"Dřív si chlapi dali po hubě, ale zkus to udělat virtuálně. Dnešní doba informační má zbraně úplně jiného kalibru; a rafinovanější," povzdechne si Tadeáš.

"Co to vidím, třílitrovka od sirupu mezi odpadními plasty?"
"Vážně ji chceš schovávat?" odvětí Jenovéfa Pankráci.
"Samozřejmě, a noli tangere circulos meos!" reaguje bojovně Pankrác chystaje se láhev odnést do sklepa, kde tato nebude Jenovéfu iritovat.
"Co to znamená?" ptá se Zdirad.
"Neruš moje kruhy, to je latinsky."
"Ale tati, to nejsou kruhy!"
"Pravda, je to válec, vlastně ne, spíše takový šišoid," snaží se Pankrác charakterizovat nepravidelné těleso.
"A jak se latinsky řekne: neruš můj šišoid?" nedá to Zdirádkovi.
"Snaž se tatínku!" rýpne si Jenovéfa.
"Ptej se Zdirádku nějakého lepšího latiníka, naše generace měla latiny málo," vybrusluje z odpovědi Pankrác.

"Dnes jsem potkal spolužáka ze základky vezoucího kočárek. Myslel jsem: časný dědeček, a houby! Pyšný tatínek! Až jsem se v duchu zastyděl, že jsme se Scholastikou rozmnožování už zabalili," referuje Lev kamarádům.
"My už jsme také doma všichni, jak říkává Timea, člověk musí znát své možnosti," konstatuje Tadeáš.
"Pravdu máš, ale řekni, proč jsem z toho tak naměkko?" táže se Lev.
"Neboť zrození je zázrak!" reaguje Jimram. "Znám jen něco málo z anatomie či biochemie; když si představíš, že někdo, ať už mu říkáš pánbůh, či jinak, poskládal ty molekuly tak, aby vznikl život, to tě naplní úctou a obdivem!"

"Méďo, to vepřo knedlo zelo nemělo chybu, ale tvůj jídelníček by chtěl oživit," praví Tadeáš podávaje takříkajíc vyleštěný talíř. "Což takhle třeba kachnu?"
"Buď realista, kdo by si to tu dával?"
"Třeba já! Vzpomínám, jak jedna moje teta bydlící u řeky chovala kachny a tak jsme je u ní často mívali. Kde jsou ty časy!"
"Zamávej kachnám, Tadeáši! Chovatelské ambice opravdu nemám. Jíš u mne, jen když máš ženu s dětmi v čudu, to by chov neuživilo."
"V pohodě, Méďo, tetě věnuji tichou vzpomínku a zítra si u tebe dám Míšin vynikající gulášek. Co nemusím kuchtit sám, je vždy skvělé!"

Alasdair MacColla - autor, v jehož fandomu Naslouchej hlasu přírody stojí každé drabble za zamyšlení, nejvíce mne ale zasáhlo Filemon a Baukis
Azereth - její HAM, to prostě není možné neocenit, neboť to vyžaduje kreativitu a jazykovou vybavenost
Esclarte - její drabblata z historie mne zaujala vždy, do výběru jsem nakonec zařadil V Kapucínské kryptě
Ioannina - má pokaždé hodnotné výtvory, ale nejvíce oceňuji ty, kde si ve středověkém fandomu dokáže poradit s tématem z doby moderní, což letos reprezentuje Sami chodí pastelky
Keneu - přestože její Vzpomínky do sedla zvou zařadil do výběru již někdo přede mnou, já to tam dávám též, neboť dokázala snad jako jediná využít slovní hříčky, která při vyhlášení tématu napadla asi většinu z nás
Martian - její fandom Bylo nás pět mne pobavil pokaždé, za všechny tedy Bajza jako Bajza
mila_jj - fandom Věda ve sto slovech, který založila, zejména pak její osobní drabblata, by si již zasloužily knižní vydání, do výběru jsem se rozhodl zařadit jedno méně typické drabble, a to PET není jenom plastová láhev
Peggy Tail - v jejím případě vybírám Sníh na jihu, protože to mne opravdu zasáhlo, takové jevy mezi nebem a zemí člověk nevymyslí
Skřítě - velmi talentovaná básnířka, jejíž veršovaná drabblata mají vždy šťávu, už by z nich byla čtivá básnická sbírka, dlouho jsem váhal, které vybrat, takže nakonec to, které pravděpodobně zatím v žádném výběru není: Rodina je základ státu, nevdávej se, než znáš tátu
Tirik - při jeho drabblatech se vždy pobavím, letos nejvíce při tomto: Tragédova tragédinečka
Tora - její Hotel u devíti koček mám v trvalé oblibě, letos mne v něm nejvíce zaujal příběh Jen tak si trochu šplouchnout (aneb na rumové vlně)

Některá zvířata mají zimní spánek a čistokrevný drabblista má spánek dokonce jedenáctiměsíční. Duben uběhl jako voda. Již čtvrtý takový měsíc je za mnou.
Opět přibyla další dobrodružství hrdinů mých fandomů, na posouzení čtenářů nechám, zda se změnili k lepšímu či ne. Občas se dostalo i na fandomy obecné. Letos v dubnu nezemřela žádná významná osobnost, na rozdíl od předcházejících dvou ročníků, takže náměty tohoto typu se nevyskytovaly.
Zbývá tedy napsat posledních pár slov. Nevím, co hlubokomyslného lze ještě sdělit. Každodenní tvoření literárních dílek je náročné, avšak duševně mne povznáší.
A teď už se jdu oddávat dalšímu mezisezónnímu spánku. Nebo ne?

"Zachariáši, poslouchat budeš, ať se ti to líbí nebo ne! A rozhodovat budu já, dokud nebudeš plnoletý. Leda, že by se ti podařilo dosáhnout emancipace."
"To je co?"
"Když se budeš už před osmnáctinami schopen sám uživit, například jako špičkový sportovec, či třeba podnikatel, může ti soud přiznat svéprávnost."
"To si piš, že udělám vše pro to, aby se mi to povedlo. A pak to hned půjdu k Méďovi oslavit pivem a rumem!"
"Tak to pozor, chlapče," odvětí Jimram, " ta emancipace se týká jenom něčeho. S alkoholem a třeba i s řízením auta máš do osmnácti tak jako tak utrum!"

"Zdirádku, nebolí tě nohy?"
"Ne, mami, došel bych až na konec světa!"
"Už jsme si řekli, že konec světa neexistuje," připomíná Pankrác.
"Tak bych obešel celý svět."
"To se ti nepovede, nejvýše tak čtyři světadíly."
"Jak to?"
"Začneš v Kapském Městě, přejdeš celou Afriku k Gibraltarskému průlivu, ten při troše plaveckého tréninku přeplaveš, poté hajdy celou Evropou a Asií k Beringovu průlivu, ten v zimě zamrzá, takže po ledě do Severní Ameriky a z ní do Jižní Ameriky na její nejjižnější cíp. Jen do Austrálie a Antarktidy musíš doplout nebo doletět."
"A dopadne jako César Cascabel!" mírní Pankrácovo nadšení Jenovéfa.

Obyčejné zářijové odpoledne. Dva lesní dělníci jdou náhodně kolem nově postavené přehrady a spatří z hráze drobným otvorem tryskat vodu. Běží za hrázným a ten ihned začíná z přehrady vodu upouštět. Ale nepomáhá to. Otvor se zvětšuje.
Po hodině se hráz definitivně protrhává. Ohromné masy vody se valí do údolí. Voda nejprve smete tamní pilu a splachuje odtamtud klády, které okamžitě začnou fungovat jako beranidla. Živel bere vše, co mu stojí v cestě, domy se hroutí jako domečky z karet. Kdo neutekl, je nemilosrdně spláchnut.
Za půl hodiny je po všem. Jen šoupátková věž zbyla z přehrady do dnešních dnů.

Je známo, že mužský mozek je větší než ženský. Ovšem již profesor Thomayer v této souvislosti prohlásil, že orloj nejde lépe než kapesní hodinky. A naše třídní na základce si tento citát oblíbila tak, že nám jej ve svých hodinách biologie reprodukovala hned několikrát.
A srdce? Tam je to podobné. Menší srdce nebrání ženám v tom, aby muže ve většině přežily a jejich srdce tedy za život přepumpovalo více krve.
Uvážíme-li srdce ve svém druhém významu, tam již dnes můžeme pozorovat lidi s transplantovaným srdcem. A zatím změnu jejich osobnosti nikdo neprokázal.
Závěr? Není to o velikosti, ale o funkci.

Z předsíně se line světlo. Nejen to. Pohybují se tam nějaké stíny. Jakoby tančily. Není tam však žádná hudba. Jen drobné šuchtání lze zaregistrovat.
Lev přemýšlí, kdo tam může býti. Že by se Scholastika vracela ze schůze? Hloupost, ta jej i v takových případech obvykle zastihne ještě neuloženého. Vetřelci! Ano, vetřelci! Musí vstát a jít s nimi bojovat. Ale jak? Nemá v ložnici žádný nástroj k obraně. Ale vstát musí.
"Au, co se děje?" ozve se Scholastika ubrblaně, neboť ji Lev bezděky kopl.
V předsíni je tma, nikde žádné podezřelé zvuky. A Lev se omlouvá:
"Promiň, měl jsem divoký sen."

Ham. Zní to jednoduše, je to citoslovce konzumace jídla. Navíc je to anglicky šunka, to k sobě pasuje. Vytahuji ze spižírny konzervu pražské šunky s nápisem Prague Ham a stavím si ji pro inspiraci na kuchyňskou linku.
Nápad stále žádný. Přichází mi na mysl potravinové značky Hamé a Hami, k těm se to ham také hodí. I když možná nejsou od tohoto citoslovce odvozeny. Někdo ze spolubojovníků si vzpomene na fotbalový klub West Ham United.
"Proč tu leží ta šunka?" ptá se manželka.
"Tu zde mám pro inspiraci."
"Já myslela, že je exspirovaná."
Šunka exspirovaná není. Někdy si ji dáme.

Byl jednou jeden král, měl dceru a hledal jí ženicha. I sjelo se do království mnoho uchazečů nejrozličnějších.
"Poslyšte," pravil král, "princeznu a půl království dostane ten, kdo se nejlépe zhostí tohoto úkolu: přejet na kole po laně nejhlubší propast v království."
A kandidáti vjížděli na kole na lano, avšak dříve či později se zřítili do propasti a nabodli se na některý z kamenných jehlanů na dně.
Tu však jeden z nich, český Honza, praví:
"Pane králi, nechte si princeznu, na kolo nesedám, život je mi milejší."
"Zvítězil jsi, neboť jsi z nich nejmoudřejší, a princezna je tvoje!" zvolá král.

Drabblista - též řečený drabblař jest zvláštním druhem spisovatele. Vytváří literární dílo zvané drabble, což je nejčastěji mikropovídka, někdy i jiný literární útvar o přesně sto slovech.
Nejaktivnější je v měsíci dubnu, kdy probíhá akce zvaná Duben měsíc drabble. Při ní je cílem každý den napsat jedno drabble na zadané téma, navíc jsou čtyřikrát do měsíce zadána speciální drabblata s dodatečnými podmínkami, celkem tak může napsat až 34 hodnocených drabblat.
Drabblistická komunita je tvořena převážně ženami, avšak ani muži nejsou výjimkou. Převažuje generace mladší, zastoupení zde mají ovšem i věkově pokročilejší.
Celá tato literární aktivita může existovat díky fenoménu zvanému internet.

"Ten salát Sarajevo vypadá zajímavě, zkusím ho," rozhoduje se Pankrác a sliny se mu sbíhají na deklarované smažené sýrové koule.
Přinesený pokrm byl vskutku vábný a lahodný, pouze ty koule byly toliko tři, nikoliv příslovečných sedm.
"Vše v pořádku?" ptá se číšník po jídle.
"Vynikající, ale vyřiďte kuchaři, že v Sarajevu bylo těch kulí sedm!"
Vzápětí se z kuchyně šine ke Zlámaljelitovic stolu hromotlucký kuchař, podává Pankráci zalaminovaný list s historickým článkem a praví:
"Pane, jde o tradovaný omyl! V Sarajevu byly ty koule pouze dvě. Takže my naopak dáváme jednu navíc!"
A Pankrác se omlouvá rudna jak Zdirádkova malinovka.

"Já vím," praví Lev, "od malička se mi smáli, jak biji o mříže. A já měl často pocit, že jsem v kleci. Zvlášť od doby, co jsem se oženil. Avšak - vykládal jsem vám o svém kámoši Oktaviánovi?"
"O tom, co tě vytáhl na pánskou jízdu, po níž jsi spadl do oné klece?"
"Ano, vždy mě fascinoval, jak to umí se ženskými. Užívá si, žádný vážný vztahy.
Ale jak jednou skončí? Nechci to vidět. Ten rodinný krb mu nic nenahradí. Bude mít, panečku, pořádně krušný stáří!"
A vzápětí, dopiv poslední doušky piva, zvolá:
"Méďo, platím a mizím zpět do své klece!"

"Tatínku, podej mi rum!" žádá Lva Scholastika tvoříc těsto na palačinky.
"Cukrovotřtinový rum nemáme, jen Božkov tuzemský."
"Však ty víš!"
Lev podá, avšak neodolá a při uklízení láhve si cvakne.
"Fuj, násosko!"
"Vždyť toho byla jen slza!"
"Já ti dám slzu!"
"Kdo pláče takové slzy, námořníci?" fantazíruje Otík inspirován obrázkem plachetnice na láhvi.
"Ne, v Tuzemsku námořníci nejsou," odvětí Lev.
"Co je to za zemi, to Tuzemsko?"
"Tuzemsko je země," odpovídá Scholastika, "kde místo námořníků, tvrdých chlapů, mají změkčilé lihovinomilce, jako je náš tatínek! Takže k těm slzám má nejvíce důvodů maminka. Oto, doufám, že budeš jednou lepší než on!"

Bob bere brusle a sedá do autobusu mířícího k nedaleké přehradě. Na další mořeplavbu je třeba udržovat fyzickou kondici. Zima toho roku je teplá, avšak na Vysočině přehrada přesto zamrzá.
Bob vstupuje na led, nazouvá brusle a rozjíždí se. Led se však láme a bruslař se ocitá ve vodě. Bojuje. Drápe se na led, ten se však láme dál. Bob se snaží shodit brusle, aby jej netáhly ke dnu, u jedné se to i podaří. Síly však docházejí a Bob definitivně mizí pod ledem.
Na malé lodi úspěšně přeplul dva oceány, přehrada v rodném kraji však byla nad jeho síly.

Říkala si Mary SUE. Protože úplná zkratka MSUE by se těžko vyslovovala. Celé jméno znělo Mary Sarah Urbachová Ezechýlová. Taková bizarní kombinace lehce vznikne, když je někdo z národnostně smíšeného manželství. A když se po vdavkách nechce zcela vzdát jména dívčího.
Ovšem ne vždy to s manželstvím dopadne dobře. A tak po nějakém čase pomyslně kopla "milého" Urbacha do zadku. A dala si předsevzetí. Propříště si setsakramentsky rozmyslet, kdo bude hoden toho, aby nosila jeho příjmení.
S čerstvým rozvodovým rozsudkem hbitě utíkala na matriku, aby prohlásila, že se vrací k příjmení původnímu, bohudík ne úplně opuštěnému. Takto umřela Mary SUE.

"To je na houby, člověk si zvolí poslance a když se netrefí, do dalších voleb s tím nic nenadělá. Nejde ho vykopnout jako zaměstnance lempla," brblá Tadeáš.
"To si jen myslíš," oponuje podnikatel Jimram, "dnes má zaměstnavatel tak svázaný ruce, že si desetkrát rozmyslí někoho přijmout. Vzít je lehký, vyhodit složitý."
"Jó, kdyby tady byly lepší poměry a pořádný zákony..." pokračuje Tadeáš.
"Chlapi, nechme toho, Scholastika by nám na to řekla: 'Hic Rhodos, hic salta!'" přeruší jej Lev.
"Rhodos mi, Lve, moc nepřipomínej, tam Timea touží jet na dovolenou, a já marně přemýšlím, kde vzít a nekrást," odvětí mu Tadeáš.

Maso se griluje, horko zintenzívňuje a Pankrác vytahuje soudek s pivem. A Zdirad se hrne k čepování. Pochopitelně mu to nejde, sklenice je plná pěny.
Avšak Pankrác mu to trpělivě předvádí a synek je učenlivý. Po krátké chvíli již jsou všechny půllitry řádně naplněny a táta, strýc Ignác i zletilí bratranci Záviš, Zbyšek a Zikmund mohou vychutnat pěnivý mok.
Mezitím Jenovéfa se švagrovou Angelikou mizí ve sklepě. Jako nepivařky si chtějí též přijít na své, pročež odtamtud přinášejí láhev vína. A Jenovéfa volá na synka:
"Zdirádku, tady je vývrtka, naučím tě s ní zacházet. Teprve pak budeš opravdu dokonalý hostitel!"

Vážení radní,
když jsme se dověděli, že po našem dědečkovi Erazimu Řachovi má být v našem městě pojmenována ulice, měli jsme pocit zadostiučinění. Ten však trval jen do chvíle, než jsme zvěděli, že to má být krátká ulička s několika domky.
Jména jeho spolubojovníků z odbojové skupiny Ježečka a Papriky nesou v našem městě ulice podstatně větší a reprezentativnější. A přitom náš dědeček nebyl o nic menší hrdina než oni, všichni tři společně položili život na oltář vlasti!
Proto žádáme, najděte pro uctění památky našeho dědečka ulici delší a hezčí!
S úctou
Horymír a Řehoř Řachové, potomci odbojáře Erazima Řacha

"Snad už nás táta Tadeáš brzy ořeže," těší se Zelená.
"Snad, já mám špičku přímo zlomenou," přidává se Modrá.
"Holky, viděly jste Tabitiny pastelky? Ani jedna není tak ožužlaná jako my. To je strašné s tím Tobiášem," praví Oranžová.
"Já už jsem kvůli tomu seříznutá a je ze mě téměř špaček. Asi mě brzo vyhodí," hořekuje Červená.
"To víš, pána si nevybereš," smutně konstatuje Fialová.
"Ano, některé dítě je k nám šetrné, jiné je přímo trapič," přidává se Žlutá.
"Tak tak, máme těžkou službu," zaskuhrá Černá.
Náhle se pouzdro otevírá.
"Sláva, Tadeáš s ořezávátkem je tu!" zvolají natěšené pastelky unisono.

"Tak nazdar, hoši," praví Lev a odpojuje se.
"Co je, ty nejdeš k Méďovi?" diví se Jimram.
"Až jindy, dnes Scholastika vyhlásila cyklotrénink."
Jimram jde dál s Tadeášem, ale i ten jej záhy překvapí.
"Taky se loučím, jedu odzimovat zahradu. Abych se tam nemusel zašívat o víkendu," omluví se a odbočuje k domovu.
Do hospůdky dorazí Jimram sám.
"Méďo, dnes jen jedno lahvové s sebou, bez kámošů se mi tu nechce sedět."
"Hergot, to přijdu brzy na buben."
"A víš co, přidej mi flašku medoviny pro Vincencii."
"Správně, na ženu je třeba také myslet!" ozve se z kuchyně vykouknuvší Medvědice.

"...uznává se dospělým s vyznamenáním, aby mohl býti zapsán jako řádný posluchač na universitě..." předčítá Zdirad z dědečkova maturitního vysvědčení. A napadá ho:
"Tu zkoušku má každý dospělý?"
"Každý ne," odvětí táta Pankrác, "víš, Zdirádku, být plnoletý, mít maturitu a být dospělý, to jsou tři různé stavy. Každý vyzráváme jinak, nejen věkem a vzděláním."
"A kdy ses ty stal dospělým?" dostává Pankrác otázku takříkajíc na tělo.
Pankrác se zamyslí. Sdělit Zdiradovi svůj pocit, že to bylo po vystřízlivění z opice po maturitním večírku, mu připadá nevýchovné. Nakonec praví:
"To musí, hochu, posoudit jiní. Zkus se na to zeptat třeba maminky."

Nastalo Pondělí velikonoční. Tobiáš vyprášil pomyslný kožich mamince i sestře a vyrazil činit totéž spolužačkám a kamarádkám v blízkém okolí. Tabita zatím očekávala další své koledníky.
"Tak se pochlub, chlapče, svou kořistí!" vyzývá Tadeáš synka po jeho návratu.
Tobiáš vybaluje z igelitky hromadu vajec slepičích i čokoládových a Tadeáš zhodnotí:
"To je o pět více než rozdala Tabita, to máme kladnou bilanci!"
"Tatínku, takovéto uvažování..." kárá jej Timea.
"Nemysli, ženo," odvětí Tadeáš, "mně se už dávno protiví toto pohanské, sadistické a vůbec materialistické pojetí Velikonoc. Dětem však lidové zvyky dopřeji, k tomu duchovnu musejí dozrát samy a snad jednou dozrají."

Rodinka sedí v restauraci, Zdirad vehementně předčítá jídelní a nápojový lístek. I tam, odkud rodiče určitě vybírat nebudou.
"Gin be-e-fe-a-ter", slabikuje.
"Čte se to džin bífítr", opravuje Pankrác.
"Jako ten džin z pohádky?"
"Ano, mají hodně společného. Oba jsou v láhvi a mohou být hodní či zlí."
"Tatínku..." mírní jej Jenovéfa, ale Pankrác pokračuje:
"Ovšem lihoviny jako džin jsou většinou zlé. Zničí člověka k nepoznání, když to s nimi neumí. Beefeater znamená pojídač hovězího a svádí to k myšlence dát si jej k té námi vybrané roštěné. Přesto si dám jen jedno pivo jako digestiv a maminka ani to ne."

"Mami, co bude k večeři?"
"Pizza, Zdirádku."
"Jaká?"
"Frutti torrente."
"Tu neznám."
"Však uvidíš."
A Zdirádek skutečně překvapeně zírá na raky v pizze.
"S tatínkem jsme si kdysi v Itálii dali pizzu frutti di mare, čili plody moře, a jak nám chutnala! Tady na chatě ovšem moře nemáme, takže se musíme spokojit s plody potoka, tedy frutti torrente. A to jsou ti raci", vysvětluje Jenovéfa. A dodá:
"Neošklíbej se a jez. Nebo ji dám těm kolemjdoucím turistům, vypadají ušle a hladově."
"To nevím, zda by si dali", ozve se Pankrác, "to budou Korýši a kanibalismus by se jim asi příčil."

Lokálem létají nadávky. Na rozhodčího. Není divu, po nafilmovaném pádu soupeřova útočníka v šestnáctce a následné proměněné penaltě jsou fanoušci frustrováni. Vulgarita nadávek je nepřímo úměrná úrovni toho kterého autora, slepec je nejmírnější výraz.
"Vy chytráci", zvolá Jimram, "vám se to kritizuje, když to máte naservírováno zpomaleně a ze třech kamer. Chtěl bych vás vidět na jeho místě. Mít jen svoje dvě oči a v mžiku písknout či nepísknout!"
"Pravdu máš", přitakává Lev, "chtělo by to videorozhodčího, jako už je v hokeji."
"Pochybuji, fotbal je dost konzervativní", odvětí Jimram.
"Takže rozhodčímu bude stále zbývat jen to vidoucí oko", uzavírá Tadeáš.

Letní den. Nad krajinou se stahují černá mračna. Bouřka je na spadnutí. Každým okamžikem se přibližuje a již je zřejmé, že tomuto místu se nevyhne. Ze zatažené oblohy dopadnou na zem první kapky.
A v tom to přijde. Z oblohy vyšlehne blesk a zazní ohlušující hrom. Do vynálezu bleskosvodu však zbývá ještě několik století. Proto blesk vší silou udeří do keře u cesty. Ten se rozhoří jasným plamenem.
A celé toto drama má své pozorovatele. Malý Jan ohromeně sleduje toto divadlo a ukázav na keř v plamenech praví mamince:
"Vidíš, tak jak tento keř, i já ohněm sejdu ze světa."

"Kam s tou kytkou, Tadeáši?", ptá se Jimram.
"Timea má narozeniny, tak si dám jen jedno a utíkám domů gratulovat."
"Správně, každá žena je sama o sobě takovou květinkou a musí se opečovávat!", přitakává Jimram.
"Někdy si říkám, že bych jí koupil kytku i jen tak, ale to by určitě dumala, co jsem provedl, že si to tak žehlím", přemítá Tadeáš.
"Scholastika by určitě takto uvažovala taky, ale asi by řekla, že není žádná květinka", praví Lev. "Už jsem od ní x-krát slyšel, že musí vydržet víc než kůň. Ale jinak máte, chlapi, pravdu, takže hospodu dnes též nebudu přehánět."

"A Liberec poráží Boleslav 4:0 na zápasy...", hlásá komentátor z obrazovky.
"Další mančaft venku, to to nemohlo dopadnout 4:3?", brblá Méďa.
"Já vím, hrací dny řídnou, chodí ti sem méně pivních sportovců", zareaguje Jimram.
"Kdyby jen těch, kde máte dnes Lva, pánové?"
"Zahlédl jsem ho na kole se Scholastikou, asi je po cyklistice vysílen", referuje Tadeáš, "taky musím brzy vzít Timeu a děcka na kola."
"Chlapi, vy budete taky všichni z kola ven?" děsí se Méďa.
"Neboj, Méďo", praví Jimram, "Tadeáš půjde toliko s kolem ven, stihne všechno, zítra na Spartu s Plzní nás tu máš opět, možná i Lva."

"Oho, to se ještě uvidí, kdo se stane pečínkou!", zvolal přiškrceně Sunkáč.
Odpovědí mu byl jen ďábelský smích Butche a Trpaslíka.
"Na čem ho upečeme?", ptá se Butch Trpaslíka.
"Nemá v sobě dost sádla?"
"To ne, chtělo by to třeba bizoní lůj."
A vzápětí oba zmizeli opatřit si lůj, jsouce si jisti, že Sunkáč je svázán dostatečně pevně. Ten se zatím snažil usilovně vyprostit ze sevření nyní potravinářského provazu.
Po chvíli provaz konečně rupl. Vymaniv se z jeho sevření, dal se na útěk. Musí si nejprve opatřit novou zbraň. A až ji bude mít, pomsta bude sladká. To si slíbil.

Oděl se do oceli,
ocel jej snad zocelí.
Brnění je dobrá věc,
toto není žádný hec.
Oceli nebo litiny,
případně kovů slitiny.
To vše pravý muž miluje,
též škorně z kovu nazuje.
Na hlavu z téhož přilbici,
a vůbec výstroj řinčící.
Oděn v takovém šatu,
nepřipomíná už vatu.
Omyl, rytíři hrdý,
musíš být jinak tvrdý.
Ten titul muž železný,
to úplně jinak zní.
Plavání, kolo plus maratón,
toto dnes udává správný tón.
Ocel si svlékni, trénovat začni,
a musíš býti úspěchu lačný.
Vzdálená Havaj, závod pekelný,
cíl tvůj daleký, avšak kouzelný.
Trénuj pilně každý den,
ať je z tebe Ironman!

"A jak jste se vlastně seznámili?"
"Jednoduše, Zdirádku, přes seznamku. To je taková služba, která dává ženichy a nevěsty dohromady", odvětí Pankrác.
"Až budu velký, také si najdu nevěstu přes seznamku."
"To můžeš, ale musíš přes nějakou slušnou seznamku", poučuje Jenovéfa. "Když použiješ facebook a jiné čertoviny, prostě anonymní metody, naletíš nějaké ochechuli."
"Která tě například okrade a zbudou ti jen oči pro pláč. To víš, ženské plémě je proradné!", doplňuje Pankrác.
"No tatínku..."
"Samozřejmě, jsou i hodné ženy, například maminka. My jsme ovšem svá jména znali hned od prvního okamžiku."
"A že ta Zubatá tatínka vyděsila...", konstatuje pobaveně Jenovéfa.