Moje články

Že nic není nemožné
a že mění se časy
řekla žába žábě v řece,
kuňkaly jim hlasy.

Druhá byla značně strohá
první žábě řekla pouze:
"Co v úmyslu máš, možné není,"
vysmála se její touze.

První na nic nečekala,
sedlo v dlani vytáhla,
komára si osedlala,
nato řekla znenáhla:

"Směj se jak chceš, drahá žábo,
na jih cestu uvážím
tu se úcty nedoberu.
Doslova se urážím."

Čtyři litry vody dala
komárovi do zásoby,
jeho paní - žába Linda.
Cesta dlouhá, vyrážejí,
bezhrbý je komár - bryndá.

A tak:

Vprostřed pouště u Nairobi
leží místo nadějí
komár, žába - bez záhrobí.

Zázraky se nedějí.

Možná i pro tohle jsem si po dlouhých letech vzpomněl na poznámku kamaráda, že měsíc duben má docela delší název, než jen veřejně kalendářní. Jen než jsem se rozhoupal, stačil jsem i nestihnout. A protože konce se končí na začátku, nezbylo mi nic jiného, než odepsat se (rozloučit) prvním tématem... Ale aby to nebylo jen o tvůrčích smutcích:

Sto slov je tak akorát.
Psát je, číst je, počítat.
(S počítadlem slovopočtu.)
Letopočet k letopočtu,
třicet dní, co plné děje,
formy, barev na chvilinku
vábí myš dobré naděje
a ta si stoupne si na plošinku.
A cestu jinak slepou
otevírá sebou.

Na rameni mi sedí kafka.

Máme za sebou tvůj první nedort. Byl - nebyl. Týden, dva. Je to sotva pár měsíců, co nejsi. Co jsi se ztratil v čase. Co jsem otevřel dveře a ty, místo abys seděl za stolem, ležel jsi pod ním. Proti všemu zvyku takhle po ránu. Stačil jsi předtím vstát. Zapnout si počítač. A potom: jako lusknutím prstů... se čas zastavil. Jen ne pro nás. Pro nás už v docela jiném světě. "Jeďte opatrně." Poslední slova, cos napsal. A že nejsou slavná? Nevím. Určitě jsou slaná... V.

(Pod ně už si jen Lenka připsala blahopřání k narozeninám.)

"...čepici nikdy nesundáš?" "Však víš,..." "...vyučil jsem se zámečníkem. A humor, humor ty ráda?" "Asi ne tvůj styl, ale..." "...ty z nich vydržíš nejdýl naživu? To zní lákavě!" "Ale jednou mě málem zabije rampouch, který..." "...zapálí klíhem tatínkovu dílnu. Ty máš svoji klubovnu?" "To ne, ale pomáháme starým lidem..." "...sbírat známky." "Máš nějakou doopravdy vzácnou?" "Našli jsme..." "...pana Drápa, ale ten toho už moc neřekne." "Máš rád zvířata? Já mám ráda kočky..." "...starý Jeremijášky." "Vážně máš dlouhý bidlo? Slyšela jsem, že..." "...ti rodiče se zakázali se scházet. Jenom s klukama nebo je to..." "...jenom nafouknutý bublina. To jsem si oddechla."

V minulých dílech jste viděli:

V domácnosti Vaněčkových vládne primordiální chaos. Na návštěvu přijela maminka Echidna Tajfunová pomoct synovi se štěňátky. Rozházela si vztahy s Kunhútou Kolářovou, která má tenhle týden pro patro službu na úklid. Kolářová jí vytkla sliz z hadích nohou. Babi Tajfunová už má plné zuby vysvětlování, že její spodní polovina není slizká a z naschválu Kolářové schovala hadru za hydrant. Mezitím její nemejské vnouče pláče a druhé se neustále jen hádanká, že jim mámu zabil nezvedený vnuk od Sisyfů. Později se ale ukáže, že to byl jen sen Sibyly a Chiméra byla celou dobu ve sprše.

OKÉNKO PRVNÍ: Marta dobíhá ujíždějící autobus.
OKÉNKO DRUHÉ: Detail. Kolo autobusu ohazuje sukni Marty vodou z kaluže.
OKÉNKO TŘETÍ: Marta se otáčí.
OKÉNKO ČTVRTÉ: Detail. Slza v oku Marty.
OKÉNKO PÁTÉ: Marta se topí v davu, který stojící Maru míjí jako buvolí stádo.
OKÉNKO ŠESTÉ: Marta pořád ještě v davu. Obloha se zčerná.
OKÉNKO SEDMÉ: Detail na dlaň. Martě padá ze zemdlené ruky parte.
OKÉNKO OSMÉ: Detail na oči Marty a záblesk v nich.
OKÉNKO DEVÁTÉ: Marta usilovně a soustředěně natahuje. Tělo v grimase. Nos má úsilím pokrčený, "tahá" až z paty.
OKÉNKO DESÁTÉ: Detail. Obličej Marty. Marta špulí rty.

"Vše připraveno, vážený pane kolego?" vznesl profesor Patterson a postavil se před tlačítko.
"Zbývá překontrolovat toky chronosféry, vážený pane kolego, prostorový stabilizátor je připravený a připojený k zobrazovacímu zařízení."
Profesor Matthews, dvojnásobný laureát Nobelovy ceny za fyziku, popošel ke složitému trubicovitému ústrojí, které po chvíli začalo vrnět a probíjet.
Oba velevážení pánové byli jako na trní. Jistě, byl to velikánský objev, ale zároveň byli zvědaví. Jak byli nerozluční, byli si jistí, že i v dalších časoprostorech bádají spolu a přicházejí na nové a nové velkolepé objevy. Nemohli se dočkat, až zapnou první Paravizi svého druhu a uvidí své rovnoběžné příhody...

Nelíbilo se mu to slovo. Ne že by mu rozuměl, ale... O svůj domov se staral. Velkýma, zahradnickýma nůžkama. Ne, teď už by to o něm neřekli. Svedl by i jiné tvary, třeba čápa. Lítají sem na zimu. Nebo o kousek dál. Ale takhle se mu to líbí. Upravený tvar. Vleze dovnitř a schoulí se. Připadá si jako živý plod.

***

Ozvou se rána. Probudí se a nahmatá vedle sebe něco. Něco z nebe padlé skrz všudypřítomné větvičky. Podrbe se na hlavě a prohlédne si to. Je to průhledné, červené, baňaté, duté. Zamlaská s otazníkem.

Předmět vzdušně zaduje: "Ehje ašer ehje."

NIC
NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK ZÁZRAK NOC
NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC NOC

Paní Okurková se podívala na Marušku. Dcera leží na zemi, brečí a rozhazuje rukama a nohama. Ukázkové tantrum.
Co udělala špatně? Měla ji docela brzy, ještě jí nebylo ani dvacet let. Možná byla doopravdy moc mladá a teď ji to dohání.
Maruška odmlouvá, jídlo si dlouho vybírá a nakonec ho nejí, kudy chodí, dělá scény - rudne v obličeji a pro každou maličkost se dá do breku a když jí paní Okurková napomene, vyplazuje na ní jazyk. I dneska.
A to je přitom velký den paní Okurkové. Nebo si to alespoň myslela a s povzdechem sfoukla všech sto svíček na dortu.

V patře luk a zvonokosů,
nepotkáš jen ranní rosu,
tam - květinám namísto -
uzříš klíšti zlatistou.

Jak s klíští černou rozmlouvá
a domlouvá se na hostině...

Zlatá říká:
"Pes či kočka, to je všední,
den za dnem, jak za dnem ze dní,
jiné chuti - nečekané -
jsem já, klíšť A, na čekané.

Vysát duhu, strach i lásku,
vysát tóny z konopásku.
Vysát vodu z oázy i
nasát slávu do žlázy."

Vtom klíšť B klíšti A do zad dýk bodne.
Snad že bylo nerozhodné.

"Tolik se já nechci chlubit,
že Valpuržinu krev jsem pila,
nezřízeně s mravenci
a s ní
čirého zla esenci."

"Musíš se vyškrábat," říkám jí.
Lenička je ještě malá. O polovinu menší, než je malá dneska. Ještě jí pořádně nerostou vlasy.
Když si oholím hlavu, je to prý proto, aby jí už konečně začali pořádně růst. Ekvilibrium přírody.
Zatím vypadá jako chlapeček.
Pobíhá po společné chodbě a zalívá kytky, oblečená... jen jako je oblečený kačer Donald.
Když dá jedné kamarádce přednost před druhou, řekne té druhé, že první je jí "příbuznější".
Do toho složí okolo pobíhajícího kluka ukázkovou ragbyovou skládkou.
Chce ke mně na klín.
"Musíš se vyškrábat," říkám jí.
Chvíle zmateného rozmýšlení. Potom mě začne škrábat prstem na koleni.

Pro tuhle zemi (jakkoli se tehdy jmenovala) se on - Jeník Vajíčko - kdysi položil na oltář do spotřebního koše centrálně řízené ekonomiky. A dnes? Dneska už prý pro něho není místo. Všechny jeho bývalé bitvy jsou prý bitvami bláznů a kde se dnes ukáže, koukají na něj... skrz prsty. Je jim připomínkou něčeho puklého v nich samotných a ten smrad nemůžou vystát. Ale copak je to jeho vina?
Vyvážejí ho na samotný okraj společnosti, zpátky do lesů. Na pospas jeho nenávisti ke světu, který ho odkopl. Který je mu znovu protivný. Ale budou to nakonec oni - to oni prolijou první žloutek.

CuddlyFurry: Osamělá?
SHE-106: Osamělá.
CuddlyFurry: Nikdo nikde?
SHE-106: Jeden tu byl. Říkal mi: "miláčku".
CuddlyFurry: To nezní špatně...
SHE-106: Ale říkal tak všem a všemu. Jen tudy proběhl. Moc sem nikdo nezavítá. A ty?
CuddlyFurry: BRB
SHE-106: Povídej.
CuddlyFurry: Krize středního věku. Žena mi nerozumí, děti by pořád jenom žraly.
SHE-106: To děti dělají. Taky bych je chtěla.
CuddlyFurry: Když oni by žraly hlavně návštěvy. Adoptivní mámu ještě ubráním, ale...
SHE-106: Návštevy bych taky žrala.
CuddlyFurry: Taky?
SHE-106: Taky. Nebo křepelky.
CuddlyFurry: Můžu se na něco zeptat?
SHE-106: Můžeš to zkusit.
CuddlyFurry: Holíš si nohy?
SHE-106 has left the chat.

Emilka si nasadila brýle pro noční vidění a natáhla si křídla. Sice je nepotřebovala, ale přeci jen: patřilo to k věrouce úřadu.
Okno bylo zavřené napevno. Musí dovnitř ventilací. Potichu, potichounku. Hlavně pozor na vrtuli.
Není to poprvé. Podobnou cestu podniká pokaždé, když jí karetní dluhy přerostou přes hlavu, nemá na nájem a pomalu začíná mít hlad.
Teď otevřít ventilaci. Sklouzne dolů a míří k pokojíku.
Pootevře dveře. Přistoupí k posteli a jemně nadzvedne polštář. Hlavně ho neprobudit. Je tam! To jí vystačí na měsíc, dva.
Jen Emilka pořád ještě nechápe, proč za takovou cennost lidé chtějí vílí toaletní papír.

"Oni nikdy nespí," hlasitě poklepal seržant Kapča ukazovátkem o tabuli a pozvedl významně hydrant.
Jeho děti se na sebe podívaly. Zase začíná už u snídaně.
"Musíte být ostražití. Jsou všude. Naštěstí jsme tady my. Jeronýme, ukaž kolo!" otočil se náhle na nejmladšího syna.
Ten už automaticky a s letargií ukazuje kamsi na otce.
"Tam, tam, tam a tam."
"Správně! Jednou - jednou jim to málem prošlo. Ale chytil jsem je na kolo mlýnský. Bestie. Nezastavěj se před ničím. Tváří se jako Aleš Loupáček ze Lhoty, ale přitom nerozeznaj homonyma. A taková je realita nepřítele - každodenní bota robota."
"Děti přikývly a odkliknuly."

Je to pro mě velký den. Zvoní telefon. Čekal jsem, že ta zpráva může přijít. Každým dnem. Je to to samé místo, byl bych se býval vsadil. Čas, ten už je jinde. Nepředstavitelně jinde. Země zestárla. I já jsem zestárl. Čas klukovin je dávno za mnou. Jen tohle... jsem si zůstal dlužný. Tam, v tom místě, jsme tě ztratili. Hledali tě, ale vrátili se bez tebe. Tolik pláče bylo... Zatím. Zatím našli jen pěknou řádku zkamenělých trilobitů. Ale teď - ten telefon. Nic takového prý ještě neviděli. Vím, že musím hned přijet. Vím, že tě znovu a naposledy uvidím, zkamenělý Jiříčku.

KDO vysokou má v sobě mínku,
sám si sebe mnoho cení,
doufat může v upomínku,
že neupadne v zapomnění...

KDO s cenou tou se vydá na trh,
s plánem víru svoji prodat
a je-li jeho víra podvrh,
lež, co nedá se omalovat...

KDO s tímhle sobě hledá žínku,
kde na místě je ručník v ringu,
co včas by byl už u sparingu,
by šetřil každou ubo-žínku,
(co má oči, duši, nos.
Nos, co vady tuší.
Nos, co radí tu.
Podnos nos.)

TEN jako by byl vadný zcela.
Boss bez klobouku, bosý kdos.
Osudu jeho? Cenovka se skvěla:

"Darováno za odvoz."

Sedíš v restauraci. Hraje hudba. Bohatý doprovodný program.

> rozhlédnu se kolem

Podnik se jmenuje Restaurant na konci vesmíru. Konferenciér odpočítává čas zániku všeho.

> čeho všeho zániku?

Světa, jak ho známe.

> co mám dělat?

Chce to klid. Ford, Zafod i Trilien se dobře baví. Zvoní telefon.

> zvednu telefon

Volá Marvin. Marvin se dobře nebaví. Čeká v garážích. Věčnost. (Plus mínus týden.)

> vážně je svět u konce?

Ano.

> nejde s tím něco dělat?

Užít si to.

> myslel jsem, jestli nejde začít nový svět

Ten už je na cestě.

> jakto?

Byl stvořen omylem při školním pokusu jedné dívky. Už je blízko svému třesku.

"Mami, podívej se, kostřivec." Bedřiška ukázala prstem na obzor.
Bedřiščina maminka, paní Vypečkoblihová, se polekala a podívala se ke svému domečeku, kam právě mířila i tmavá, neveselá postava na bílém, o poznání veselejším koni.
"Palisandře!" Vykřikla paní Vypečkoblihová a při pomyšlení na manžela, který si právě doma stříhal chlupy v uších, se rozeběhla, co jí nohy stačily. Bedřiška, pevně uchopená za ruku, jí vlála v závěsu.
"Děje se něco, Mařenko?"
Palisandr stál u stolu nad hromadou ušních chloupků. Konečně vypadal jako člověk.
Paní Vypečkoblihová sotva popadala dech: "Smrt... sem... Strach."
"Kdepak, Mařenko," upokojil ji pan Vypečkobliha. "Ten jel do vozovny."

Nerozuměl jí ani slovo, ale odhodlal se. Před sebe si rozložil všechny ty nákupní seznamy, ze kterých - pro jejich zásadní nepochopitelnost - nikdy nekoupil nic, co měl. A pokaždé za to dostal snůšku výtek s bouchnutím dveří, že "si to zařídí raději sama a takového zeťáka, že si pošle pro smrt."
Hloubavě začal rozkládat lístek za lístkem a měřit je významným pohledem. Očima těkal z klikyháku na klikyhák, některé z nich označil a bokem si poznamenal: "chleba".
V tom vstoupila jeho žena. Prohlédla si palouk papírů před ním a zatvářila se zklamaně: "Bedřichu, ty jsi ale hrozný. Takhle mi znevažovat maminku."

"Dokud to teče, teče to."
Taková nic neříkající tautologie. Patolog by nesouhlasil, prý se v tom skrývá jednoduše všechno. Někdy se stane, že to nemá kudy téct a potom... Potom to téct přestane. Z jedné chvíle na druhou a z ničeho nic. Člověk si potom ustele na zemi, kousek od topení.
"Všechno nejlepší k dnešním narozeninám!"
Ze "všechno" zbylo nic, "nejlepší" máme za sebou, "dnešní" - ano, dnes je dnešek -, "narozeninám". Ne. Nikoli narozeninám.
"Co se přeje k prvním nenarozeninám?"
Co přát člověku, který má všechno? A ze všeho nejvíc především: splněno.

***

"Dokud to teče, teče to."
Taková nic neříkající tátologie.

Být to o sto let později, připadal by si jako čaroděj. Ve vysokém klobouku postával před vchodovými dveřmi Klubu. Není členem Klubu, dovnitř by ho nepustili. Je jen neobyčejný čtenář. Navíc nebylo o sto let později. Nejspíš. Ruku ponořil do náprsní kapsy kabátu. Nahmatal čas. Ještě není pozdě. Ale pomalu začíná mít strach, že by mohlo být... Z náprsní kapsy vytáhne čas a nervózně ho loupe. Slupka za slupkou padají na zem. Malá ručička ukazuje osmou, velká se blíží k devítce. Naposledy se zarazí: Nezapomněl je natáhnout? Neví. Neví, postává a čeká. Čtenář netrpělivě vyhlíží příchod své oblíbené literární postavy.

Už máte plné zuby toho, jak on miluje ji, ale ona má srdce pro jiného? Potřebujete - a teď se posaďte - náš patentovaný LAMAČ SRDCÍ 2001™ ! Už žádná neopětovaná láska, žádné slzy v koutě. Funguje jednoduše a spolehlivě. Společnou metodou vyvinuli vědci domorodých Australanů a šamani z Univerzity v Berkley metodu zcepenění osrdečníku, která je doma tam, kde přespříliš ohebná srdce tropí zármutky. Krátkovlny "wee" a "kee" vysílané skrz "chit" katalyzátor působí souhrnné wee-chit-kee, které mrazí. Ke společnému štěstí už jen rozšlápněte a "Mazl Tov!"

První kupující dostanou k nákupu nášup: praktický rozčesávač vlásečnic a přítulně společenskou stolní hru Tápající tepny.

Že nic není nemožné
a že mění se časy
řekla žába žábě v řece,
kuňkaly jim hlasy.

Druhá byla značně strohá
první žábě řekla pouze:
"Co v úmyslu máš, možné není,"
vysmála se její touze.

První na nic nečekala,
sedlo v dlani vytáhla,
komára si osedlala,
nato řekla znenáhla:

"Směj se jak chceš, drahá žábo,
na jih cestu uvážím
tu se úcty nedoberu.
Doslova se urážím."

Čtyři litry vody dala
komárovi do zásoby,
jeho paní - žába Linda.
Cesta dlouhá, vyrážejí,
bezhrbý je komár - bryndá.

A tak:

Vprostřed pouště u Nairobi
leží místo nadějí
komár, žába - bez záhrobí.

Zázraky se nedějí.

Jsem stará. Prý že. Jako bych se, cihlu po cihle, měla rozsypat. Postavili mě do kouta, snad abych jí a její moci nepřekážela a přece, když je nejhůř, hledá za mnou můj syn ochranu a bezpečí.

***

Mám už toho dost. Stojím mu věrně po boku, mocná. Nejmocnější.
A odpovídá snad moje postavení mé moci? Ne. Moje moc má být štítem pro jeho nedostatečnost. Nemoc nejposlednějšího z posledních.

***

Stojím první v první řadě. Matka to nechce. Otec se ke mně nezná. A já mám přeci jen pocit, že musím. Musím dokázat, že jsem něco víc než jen kuriózní, pruhovaná, černobílá figurka.

Spánek se končí po hodině. Začal později než by býval měl a i tak se hned končí. Jako by nebyl. Záchvaty dávivého kašle v polosnění. Jedna hodina po půlnoci. Jitrocelový sirup. Nový pokus. Prapodivný interaktivní sen, "sepsaný ve flashi". Jeho hlavní podstatou je dávivý kašel. A taky trochu pexeso. Druhá hodina. Pastylky, čaj. Příliš mnoho pokusů o spánek se mísí a zážitek zažívání obrací naruby. Třetí hodina. Už, už by skoro bylo možné vstát. Čekám na svolení. V leže na zádech jsou záchvaty kašle svobodnější. Tři dvacet. Čtyři osm. Počítám vteřiny. Čtyři čtyřicet a první paprsek světla dává svolení bdít.

Sókratés se posadil k počítači. Měl trabble psát.
To zas bude průšvih, rozezněl se mu hlavou Daimonion.
Proč by to měl být průšvih?
Protože to bude zase děsně meta.
Protože jsem nikdy nic nesepsal.
Už by ale bylo na čase. Tantiémy!
Sókratés přistrčí hlavu blíž k monitoru. Bloumá. Píše: "Vím, že..."
Nic nevím.
Zarazí se. Nejspíš je to pravda. Píše: "Pravda je, že..."
Vnitřní dialogy jsou otrava.
I to byla pravda, chyběli mu jeho žáci. Platón, Kritón, Holly.
Zpropadenej Covid, povzdechl si Daimonion.
"Už zase se poflakuješ?" spustila Xantippa tašky s nákupem.
Sókratés se ohradil: "To já ne, to ón."

Takhle si svoji poslední dovolenou nepředstavoval. Chtěl pro změnu někam do tepla a ONI ho poslali do tepláků, potom do padesátejch let a nakonec na oprátku.
"Ty, kdo vstupuješ, vzdej se všech nadějí." Přečetl si, jen co popadl dech a otevřel oči.
"Jízdenku prosím," popichoval ho rohatý klučík vidličkou. Okolo bylo takových klučíků hned několik. Proti gustu pana Anděla začalo být horko až příliš.
Odborová rekreace byla pokaždé stejná komedie, jen v případě téhle si až teď vzpomněl, co k ní vedlo:

Včasným nezaplacením členského příspěvku se stal jedincem - trnem v oku masy. Nebyl nic víc než jen fraktura ROHu.

Taneční parket na sklonku Elysia se zastaví.
UVADĚČ: Zabouchá ceremoniální holí do země a oznámí "Zagreus, princ podsvětí!"
ZAGREUS: Vejde. Ale ne, už zase! Podívá se na pozoruhodný pár uprostřed parketu. Tak do toho.
THÉSEUS: Otočí hlavu na svého rohatého společníka. On se snad nikdy nepoučí.
ASTÉRIUS: Začne vykrucovat a pohazovat svým hovězím tělem. Tak do toho.
THÉSEUS: Přidává se. Ať se jednou provždy rozhodne, kdo z nás je nejlepší.
Všichni tři se zmítají v nesmyslných kreacích, aby ukázali, který z nich - padlých hrdinů - je nejvíc fajn, fajnový.
UVADĚČ: Znovu zabouchá ceremoniální holí do země a oznámí "Raphaël Ambrosius Costeau!"

"Vy jste mi, Anežko, tuze - ale tuze - krásná."
Anežka nevěřícně kroutí bulvami.
"Vy se mi, Anežko, tuze - ale tuze - líbíte."
Anežce začíná být nevolno, (jako když Jean-Paul Sartre píše).
Pan Inženýr Vincenc Kvapil se při prvních potkáních neženýruje.
"Vy jste mi, Anežko, jako kvítek v rozpuku."
Anežka se rozhlíží po okolí. Tu strom, tamhle lavička, koš s odpadky...
Pan Inženýr hledí zasněně před sebe. Nevšimne si, že ho Anežka obejde směrem ke stromu a chlípně z něj odchlípne...
Kvapně vede si své Kvapil: "Vy se mi, Anežko..."
Rána.
Překvapený Vincenc si z vlasů vybírá kousky rozlámané kůry.
Vincenc Kvapil, netykavka.

Krycí jméno: Charon
Místo určení: potok Olešná
Cíl zadání: Splynout s okolím, vystavění a zpřístupnění prodeje návodným způsobem
Délka trvání: 4 měsíce

Vyhodnocení: V návaznostech na předchozí operace v témže místě bylo převážně
v nočních časech svoleno ke zřízení přeprodeje doprovodných monetárních prostředků, zejména tuzexových bonů. Ty v místních podmínkách slouží k další směně za drogy, četnější: heron a kokan. Z okruhu zájemců na místním trhu valut jsou nejběžnější samotářské srny, zatoulané doprostřed obce, kam k potoku chodí hledat achátovou studánku, kde nejhlubší je les. Potíže působí konkurenční kartel (špatně uspořádaný kočkopes), který nezřídka k ránu plaší probíhající výzvědné akce.

Chtěl nevídané možnosti,
a tak je osud rozdělil.
Dřív
bez sebe nedali by ránu.

Ona sedí. Sleduje, jak se pod ní potlouká od nevidím do nevidím a šátrá přitom kolem sebe jako slepá bába.

Teď na něj myslí,
kudy chodí. A on tápe.
Chybí mu nadhled,
jí nechybí.

On sedí. Kolem něj se proplétá vánek, švitoří. Volně kolébá nohama ve vzduchu, jako by ani netušil, co je mu okolo. Jeho ruce se třesou vzrušením z boje s obry. To ještě když byl včera mladý. Vyrazil bezhlavě...

cestou kupředu spadl
bezhlavý rytíř z útesu.
Bezhlavě hledat
svou vlastní hlavu v oblacích.

"Jen jestli to není černota," poznamenal unavený Ohtli a složil konec jehličí na zem. Koutkem oka přitom postřehl svůj rezavý odraz v kaluži vody.
"Vážně to říkají," rozvášnil se Izel, až konec jehličí v jeho rukách poskočil.
"Prý se rodí den co den znovu."
Ohtli pozvedl jehličí a pokračovali v cestě.
"Něco na tom bude, už prastará Atzi se dala slyšet, že jim dělal rozvody."
"Rozvody vody?"
"Všeho druhu."
"Ale to by mu potom muselo být už... už víc než měsíc."
Měsíc při té myšlence zakroutil nevěřícně hlavou.

Na náhorní plošině zrodila se ve zlatavém třpytu objetí slunéčka známá firma.

Vyvěsiti a celé zemi oznámiti:

Masáž, podobně jako siláž a senáž v oblasti rostlinné výroby, je revoluční technika, která spočívá v jemném, dusivém dusání a bakteriální hostině - ano, máte pravdu, masa. Zkrátka na živočišné výrobě, že ano. Především se jedná o poražený dobytek, pokud jste sedlák. A nebo taktéž o poražený dobytek, pokud jste úspěšný vojevůdce s minimem ohledů.
Masáž slouží k uchování přebytečně poraženého dobytku pro časy, kdy ho - pro jeho úbytek - toliko porážeti nelze.
V takových chvílích si totiž draci s libostí vybírají dobytek, který masáží neprošel a doposavad se prochází volně až libovolně.

Luděk Třetí, ÚV HToKL