Moje články

Zlatovlasý muž popadl do ruky objemnou knihu a začetl se.
„Jak to jen bylo? Aha, tady to je ... odhodil svůj klobouk v dáli,“ ladným pohybem pravé ruky doručil klobouk do nejbližšího křoví, „tmavý hábit si strhl z ramen,“ další část jeho šatstva skončila na zemi, „ale tohle: elegantní šipkou skočil do jezera ... co to má být? To bych NIKDY NEUDĚLAL! Rozumíte? NIKDY!“ Zděšeně si zajel rukou do vlasů a věnoval znechucený pohled té kalné, blátivé vodě před sebou.
„Ehm, pane Lockharte?“ ozval se mírně režisér. „Ale my jsme nic neupravovali. Ten scénář je přesně věrný vaší knížce Toulky s trolly!“

„To snad nemyslíte vážně!“
„Pročpak by ne?“ podivil se zrzek a nazdvihl levé obočí.
„Nemůžete ho prostě nechat na pokoji?“
„To by ale nebyla žádná zábava, Harry,“ podotklo upřímně zrzkovo dvojče.
„Radši nám to ještě jednou vysvětli, jestli z toho chceš za pár let taky něco mít,“ ozval se Fred. Harry si jen povzdychl. Tohle dobře nedopadne.
„Vypadám jak ...“
„Sýr!“ Vykřikl George a zmáčkl spoušť v okamžiku, kdy se Ron objevil na schodišti.
„Ty!“ Slova mu však odumřela na rtech.
„Mám dojem, že Ron na tenhle ples jen tak nezapomene.“
„Nejenom on,“ ušklíbl se spokojeně Fred, když si prohlížel fotku.

„Claire, prosím tě!“
„Jsi tak sám a vážně by sis měl někoho najít. Víš přece, co se povídá ...“
„Claire!!“ Dál se už nedostane.
„Neměli bychom jim to říct?“
„Proč, copak ti není takhle dobře?“
„To je, ale ... jsou to ale tvoji přátelé, měli by vědět ... že se milujeme.“
Milujeme, co mu uniklo? Byl to spíš jen úlet. Sice opakovaný, ale láska? To opravdu ne. Zadíval se do modrých očí.
„Pojď ke mně,“ dál se v diskuzi nepokračovalo.
„Panebože!“
Dívka si zakryje oči a snaží se ignorovat dvě nahá těla před sebou.
„Claire, už jsi spokojená? Nebo mám přefiknout někoho dalšího?“

Z přízemí se ozýval smích, hlasitý hovor a další tlumené zvuky.
Na co zapomněl?
Opatrně sestupoval ze schodů. Sahal už po klice, a když se dotknul chladného kovu, vzpomněl si.
Jak jen mohl zapomenout?
Tryskem vyběhl po schodech, vrhl se do pokoje a začal zuřivě hledat v kufru. Našel, co hledal, a s vítězoslavným úsměvem se vrátil do přízemí.
„Všechno nejlepší k narozeninám, pane Weasley,“ řekl Harry a srdečně mu potřásl rukou a po chvíli zaváhání i objal.
„No ne, Harry! Mockrát děkuju!“ Pan Weasley zdvihl do vzduchu digitální kameru, která dřív patřila Dudleymu. A vůbec mu nevadilo, že nefunguje.

Zadíval se do očí milované osoby. Té, které si na celém světě vážil nejvíce. Té, které chtěl slíbit, že o ni bude pečovat ve zdraví i nemoci, bohatství i chudobě. Té, které chtěl slíbit lásku a věrnost. Té, které chtěl šeptat „miluju tě“ po vyčerpávajícím milování i ve všedních dnech. Ale nemohl. Nemohl dopustit její zatracení, potupu a odsouzení. Nemohl. On sám by to zvládl, ale On, jeho On, ne. Na to ho moc miloval. Až příliš.
Odvrátil se od tmavých uhrančivých očí. Jednou to pochopí.
Usmál se na nevěstu, otočil se na oddávajícího a pevným hlasem řekl své ano.

fandom: sama nevím, asi originální
Na krku ho zašimral horký dech.
„Nech už toho. Co to vlastně máš?“
„Knihu,“ odpověděl s lehkým úsměvem a ukázal mu černou vazbu tlusté knihy, na které se skvěl zlatý nápis: Počátky daguerrotypie.
„Počátky daguerrotypie?“ zeptal se ho šedooký mladík a začal se probírat světlými vlasy.
„To je ... daguerrotypie je ... zabývá se ...“ myšlenky se mu rozeběhly na všechny strany.
„Čím se zabývá?“ zašeptal mu do ucha a rukama bloudil po jeho hrudi.
„Je to taková fotografická metoda, při které ...“ Dál se už nedostal.
„Dopovíš mi to jindy, jo?“
„No jistě.“ Lišácký úsměv mu napověděl, že na to možná ani nedojde.

S těžkým srdcem dobalil kufr, ujistil se, že je pořádně zavřený a chystal se opustit místnost. Na rameno mu dopadla kamarádova ruka.
„Reme, jsi v pořádku?“
„Už jsem ti říkal Jamesi, že je máma nemocná. Musím se za ní podívat. Ale brzo budu zpátky, slibuju.“
S posledním pohledem na své spolubydlící se odebral ke dveřím, na prahu se ještě otočil. Kdyby věděli ... radši ne. Byl rád, že je ještě neztratil. Co by tomu asi řekli? Se srdcem ještě těžším zavřel dveře od světa, který měl rád a kam se rád vracel. Teď ho čekala jen prázdná dlouhá noc plná utrpení.

Vzpomínal na nedělní rána. Na ty, co strávil jako malý kluk doma se svými rodiči a bratrem. Na ty, které měl nejraději. Na své tři přátele, spoustu skvělých okamžiků, kdy se zdál svět nádherný a veselý. Tehdy byl tak bezstarostný. Vzpomínal na všechny ty úplňky, probdělé noci, šrámy a zranění, které doprovázely každé jejich dobrodružství.
Vzpomínal na všechny holky, které tehdy milovaly jeho a na ty, které miloval on. Zvláštní, někdy mu přišlo otravné, jak na něj pořád koukaly. Teď to bylo jiné.
Vzpomínal na nedělní rána. Vzpomínal na věci a osoby, kterými oplýval jeho život před tím. Před Azkabanem.

Nesnášela je. Nenáviděla jejich pohledy, kterými ji obdarovávali, když je vyrušila. Nebo ty, které obdržela, když se někde náhle ukázala a oni se vyděsili. Někdy až k smrti.
Každým rokem to bylo horší. Snažila se v tu proklatou dobu vycházet co nejméně, ale začínalo se jí zdát, že ta doba vlastně vůbec nekončí.
Nechtěla si to připomínat. Nebyla to zbabělost, ani strach. Spíš jen slabost. A možná i bolest. Taky touha a osamělost.
Mourovatá kočka si jen znechuceně odfrkla. Kde jsou ty časy?
Muchlující se dvojice se od sebe odtáhla a zmizela jí z dohledu.
Sweet seventeen.
Taky bývala mladá.