Moje články

Řidič tramvaje je denně obklopen masou lidí.
V ranních špičkách se ke dveřím kabiny lepí chumel mladistvých, na cestě do vzdělávacích ústavů, a hromada kancelářských krys, mířících za modrým světlem svých pracovních počítačů.
Odpoledne se rám dveří prohýbá pod tlakem anonymního davu, který potřebuje stihnout poštu, Billu, školku, vinárnu, Ulici.
Večer dveře řádně namasíruje záplava křepčících turistů s kelímky piva a trdelníkem.
V noci se někteří tramvajáci modlí, aby sklo dveří vydrželo rány bagančetem, sundaným z nohy podroušeného ochránce národa.
Nakonec jsme všichni rádi, že ty dveře existují. A že se dají zamknout.
Třebaže si za nimi někdy připadáme osaměle.

V protokolu o nehodě většinou nefiguruje řidič tramvaje jako viník, nýbrž jako oběť cizí arogance, neznalosti a nepozornosti. (Popřípadě libovolné kombinace výše zmíněného.)
Použil však skutečně všech prostředků k odvrácení mimořádné události?
Tím nejdůležitějším totiž nejsou brzdy. A není to ani zvonek.
Je to schopnost číst provoz. (Ne nepodobný kódům v Matrixu.)
Je to předvídavost. (Občas hraničící s jasnovidectvím.)
Je to defenzivní styl jízdy. (Ano, mám přednost, ale vážně si ji musím vynucovat?)
Kolegy, kteří se po nehodě chlubí, kterak „toho vocasa vyškolili“, bych odeslal pípat kuřata do Tesca.
Poněvadž tímhle tempem nám na začátku léta budou depáci sedlat koně.

To odpoledne se relace dispečinku ozývaly co deset minut.
„KGX 5... Zpráva pro linky 10 a 16. Za zastávkou Šumavská do centra máme automobil zaparkovaný v průjezdním profilu...“
„KGX 5... Mezi Lotyšskou a Zelenou máme mimořádnou událost s naší účastí. Složky jedou na místo...“
„KGX 5... Informace pro linky projíždějící přes Divadlo na Fidlovačce, v podjezdu máme strženou trolej...“
„KGX 5... Žádost na řidiče jezdící přes Strossmayerovo náměstí. Na Strossmayerově náměstí nám do některé z tramvají nastoupila čivava, jejíž majitel zůstal venku...“
„KGX 5... Prosím vás, přestaňte nám hlásit, že jste zpoždění. Bylo by divné, kdybyste v tomhle marastu nebyli.“

Zlí jazykové tvrdí, že takový tramvaják je horší než kdejaká pavlačová drbna.
Důkazem budiž skutečnost, že když Marcel v osm ráno urval Kalouskovi zrcátko, v půl deváté to věděla celá vozovna a výpravčí v Braníku tu historku vyprávěl svačinářům.
A vůbec, nejúčinnější způsob, jak nějakou zprávu spolehlivě rozšířit, je mimochodem se o ní zmínit a dodat, že by se to raději nemělo rozšiřovat.
V tu ránu to vědí i na centrále a oddělení vzdělávání to přidává do prezentace k nadcházejícímu školení.
„Karle, tys vyhodil z tramvaje ekonomickýho ředitele?!“
„Kolikrát to budu opakovat? Vykropenej byl jak konev a vypadal jako bezdomovec!“

Občas se stane, že vám za jízdy něco upadne.
Nejčastěji odpadávají kusy tramvaje KT8D5.RN2P a 15téčka.
V prvním případě to bývají nejrůznější součásti kol. (Někdy upadne rovnou kolo celé.) Ve druhém případě se jedná o krycí plenty, víka nádržek pískovačů a širokou paletu plastových komponentů, o nichž mnohdy ani pracovníci depa netuší, kde se tam vzaly a k čemu by vlastně měly sloužit.
Nedávno mi během projíždění křižovatkou na Staroměstské spadl do klína jakýsi černý, umělohmotný bazmek ve tvaru písmene L, zakončený šroubkem. Očividně odněkud ulomený.
Chvíli jsem přemýšlel, kam asi původně patřil.
V Kobylisích jsem ho hodil do koše.

Komořansko-modřanský koridor, zkráceně KOMOKO, dopraváky někdy přezdívaný lochneska, je vysokorychlostní trať s bezžlabkovými kolejnicemi vedoucí z Braníka na Sídliště Modřany. Tramvaje tu mohou jezdit maximální povolenou rychlostí, což činí 60 km/h.
Drtivá většina řidičů si tuhle trať pochvaluje. Zastávky na znamení, kde občas opravdu nikdo nechce vystoupit; dlouhé úseky samostatného tramvajového tělesa, kam je chodcům vstup zakázán a auta sem nemají kudy zabloudit; sedmý rychlostní stupeň, hukot přejížděných pražců, vítr ve vlasech...
Vteřinu nato periferně zachycená šmouha, rána jako prase a něčí vlasy ve zbytcích rozbitého čelního skla.
Na tuhle trať je sice chodcům vstup zakázán, ale sebevrahy cedule nezastaví.

Jsou linky, na které se nedostanu, protože jsem nepodepsal souhlas s výjezdem z cizích vozoven. Třeba taková pětadvacítka. Nebo devítka.
Pak jsou linky, které jezdím jen ojediněle, neboť je vozovna Pankrác ojediněle vypravuje. Například dvaadvacítka, patnáctka anebo pětka.
Potom jsou tu linky, které mívám běžně. Čtrnáctka, jedenáctka, šestka, trojka. Mám na nich vypozorované světelné cykly jednotlivých křižovatek i zajímavé podniky.
No a nakonec jsou tady linky, na kterých jsem téměř neustále. Osmnáctka a sedmnáctka. Trasy, na nichž si všímám i takových věcí, jako jsou pořadová čísla sloupů veřejného osvětlení, odrazy zapadajícího slunce na hladině Vltavy nebo polední menu Holešovické sedmy.

Jakékoli denní snění, filosofické hloubání či oddávání se meditativním procesům je pro řidiče tramvaje zhoubné, je-li provozováno během výkonu služby. (Je znám případ nejmenovaného strašnického řidiče, který počal na Andělu rozjímat, s linkou 9 se klidně vydal přes Palackého most, na volání dispečinku nereagoval a zastavil až na Pavláku, kde mu dispečerská hlídka zatarasila cestu a odvezla jej na krevní zkoušku.)
Něco jiného je, když máte zálohu. V tom případě totiž - dokud nějaký dobrák nezavolá, že si bere sickday - vy sedíte na pohodlném gauči v odpočinkové místnosti a můžete beztrestně fantazírovat o čemkoli. (Třeba Zbyněk rád snívá o uzených žebrech.)

9262 se v 5:08 rozhodla, že nebude informovat cestující. O ničem. Zůstalo to tedy na mně.
Ačkoli kvalitami hlasového projevu nemohu konkurovat paní Hazdrové, úkolu jsem se zhostil s profesionálním nasazením.
Oznamoval jsem, kde se právě nalézáme, kde budeme příště i kde lze přestoupit na metro.
A trpělivě očekával volání dispečinku, že pro mne mají náhradní vůz.
V 9:15 jsem tam ochraptělým hlasem zavolal sám.
„Děláme, co můžeme.“
Kolem poledne se salónem ozývalo už jen chrčení zkrácených názvů zastávek.
Úderem druhé se mladší z dispečerských bratří Wolfů konečně ozval.
Přijal to kolega, který si tu starou herku ve 13:56 převzal.

Podle Viktora je na nočních linkách zábava. Kaštani v lihu mu poskytují inspiraci pro expresivní poezii, jíž se věnuje na konečných, a jsou pro něj takřka nevyčerpatelným zdrojem.
Zatímco já noční šichty nenávidím (zejména od té doby, co po mně rozrušený pubescent hodil kebab a já ho kvůli vyschlé nádržce ostřikovačů pět minut dostával z předního skla pomocí toaletního papíru a Coca-coly), Viktora nerozhází ani okamžik, kdy na Lehovci spatří salón od podlahy po strop, od kabiny až po krabičku zpětného pohybu zastříkaný jakousi rudou, lepkavou tekutinou.
„Sklepmistr,“ odhadne čichem zkušeného nočňáka. „Nejlíp chutná se Startkou, po sexu se stevardkou.“

Toníček svou práci miloval. Každý den vcházel do výpravny s širokým úsměvem a třebaže se člověk na Pankráci dočkal pozdravu spíše od dveří než od výpravčího, on vždycky zdravil zvučně a zvesela.
Jednou ráno uzřel své jméno na nástěnce. V rubrice K vedoucímu vozovny se dostaví.
„Přišla na mě stížnost, Honzíku?“ tázal se vedoucího zachmuřeně.
„Pochvala, Toníčku, pochvala. Nějaká paní ti vyjádřila díky, že jsi jí otevřel, přestože už jsi odjel ze zastávky.“
„A do prdele. To je za pětistovku, co?“
„Bohužel,“ posteskl si vedoucí soucitně.
Tehdy Toníčkovi šlechetnost zhořkla jako pelyněk.
Od té doby žádné dámy v nesnázích nevidí.

Náměstí bratří Synků je vyhlášené pohybem divnolidí, kteří zde rádi nastupují do MHD a následně bývají spolucestujícími foceni a věšeni na sociální sítě. (Často je fotíme i my a věšíme na sociální sítě.)
Pravidelně tu na ostrůvku čekají rytíři v lesklé zbroji, ctnostné panny v brokátu, středověcí mniši, lučištníci, ale i hrdinové z Marvelovek nebo příslušníci cizích armád. (Včetně těch vesmírných.) Občas se tu mihne nějaký uprchlý trestanec nebo člověk v pyžamu.
Tomu všemu už jsme tak nějak přivykli.
Ale že mi v jedenáct dopoledne nastoupí do tramvaje úplně nahý chlap a nikomu to nepřijde divné, to jsem opravdu nečekal.

Čenda byl veselá kopa.
Kolegové jeho žertíky brali s nadhledem, menší nadhled však projevovali cestující.
Třeba tenkrát, když končil ranní směnu na Andělu. Na perónu už ho netrpělivě očekával jeho nevidomý kamarád, aby spolu skočili na jedno.
Čenda při vystupování z kabiny přidal k černým brýlím, jež bývaly typickou součástí jeho výstroje, ještě slepeckou hůl, kterou během šichty schovával za sedačkou.
„Máš to dobrý,“ ujistil střídajícího řidiče. „Ale radši všechno zkontroluj, znáš mě!“
To odpoledne přišlo do vozovny Motol pět stížností.
Vedoucí se jimi probíral a nevěřícně kroutil hlavou.
„Kluci, ty lidi už jsou úplně vypatlaný. Prý tu zaměstnáváme slepce.“

Když kolegu Bohouška na Vinohradské tržnici dobíhala opožděná osoba, z mrtvého úhlu vletěla rovnou mezi zavírající se dveře a dramaticky pronesla cosi o řidiči se sníženou mentální kapacitou, nemohla tušit, že spíše než doběhla, si právě pěkně naběhla.
Bohoušek je totiž velmi ojedinělý typ řidiče. Takový, který nikdy nelení, pokud je pliváno na jeho profesionální čest.
Inu, vstoupil do salónu a dotyčnou dámu pro její hrubé chování vykázal z přepravy.
Dáma pochopitelně vystoupit odmítla.
Bohoušek ale dobře ví, jak funguje princip kolektivní viny.
„Jak si přejete. Tak já dál nepojedu.“
Lidi ji vyhodili dřív, než se stačil vrátit do kabiny.

Mým nejlepším přítelem na trati je pravé zpětné zrcátko.
Nedám bez něj ani ránu. (Ačkoli tento obrat může působit jako oxymóron.)
Vždy mi nastavuje ten správný úhel pohledu. (Třebaže na některých vozech je to „kam vítr, tam zrcátko“.)
Poskytuje mi zásadní informace. (Někdy i víc, než by si člověk přál.)
Často se na něj obracím, když potřebuji poradit. (Jestli ještě hladce projíždím, nebo už drhnu o špatně zaparkované auto.)
Plní funkci vrby. (Vždy bez protestů vyslechne mé povzdechy a lamentování.)
Někdy položím otázku a přistihnu se, že čekám na jeho odpověď.
Když ta odpověď přijde, vím, že už potřebuju pauzu.

Minulý týden mě v Braníku střídal kolega Ruda. To je ten, co zná informace dřív, než je generální napíše do oběžníku.
„Víš, že už v červenci otevřou Vinohradskou?“ povídá mi s úsměvem oslavence pátých narozenin.
„Kecáš!“ nechce se mi takovému štěstí ani věřit. „Že by to dodělali tak rychle?“
„Tak rychle, že to za pět let budou muset dělat znovu. Ale do tý doby...“ Sklopil si sedačku naležato a naznačil dlouhý kouř. „Jo a ještě něco! Prej to zatím pro auta nechají zavřený.“
„Není možná! Takže nás čeká nádherné léto!“ Srdíčko radostí poskakovalo. Zasnil jsem se. „Že bych zrušil dovolenou?“

Sociální zařízení v modřanské smyčce bylo všeobecně známo svou kolísavou úrovní.
Navštívili jste ho ve čtyři odpoledne a veškeré součásti inventáře a hygienické potřeby byly na svém místě.
Když jste dorazili o kolo později, s podivem jste shledali, že někdo ze zásobníku vytrhal všechny utěrky, nádobce s mýdlem pustil žilou až do úplného vykrvácení a ze záchodu odstranil závěsnou vůni. (I s prkýnkem.)
V osm večer už vás pohled na díru po mušli nikterak nepřekvapil.
Půlnoční překvapení se ovšem konalo.
Žárovka, kterou v deset čerstvě vyměnili, jízlivě zaprskala, načež zhasla.
Tak holt potmě no. Beztak už tu není co počůrat.