Moje články

Říká se, že nejvíc zaviněných nehod mají na kontě tramvajáci s praxí kratší než tři roky a potom paradoxně ti, co už jezdí celou věčnost a mají dojem, že jim tento status propůjčuje jakousi nedotknutelnost.

Blažena hákovala za panelem bezmála pětadvacet let. Byla to zkušená řidička, ostřílená a taky řádně otrkaná. A především vysazená na všechny ty neukázněné řidiče, chodce, kolobežkaře a cyklisty. 

Jednoho dne se prostě neudržela a když ji vyhecovaný chlápek s bicyklem předjel na Lihovaru zleva, naháněla ho spřáhlem jako smyslů zbavená až na Zlíchov, dokud jí nezahučel pod tramvaj.

Stala se legendou. 

Nezaměstnanou.

A soudně stíhanou.

Každá tramvaj má dvoje klíče. Jedny pro řidiče, druhé pro depo. Pak je u škodováckých vozů ještě univerzál, který mohou nouzově použít dispečeři nebo pracovníci dopravní kontroly. Ten se však nachází v centrále, ve speciální místnosti, uzavřen do bezpečnostní schrány, již smí otevřít pouze povolaná osoba, a to až poté, co jí tento úkon schválila jiná povolaná osoba. (Ano, něco jako korunovační klenoty.)

Řidič klíče po zatažení odevzdává do okýnka výpravny. Výpravčí je povinen to zkontrolovat. 

Roland nebyl rád, když mu Saša potřetí v týdnu odjel s čipem k 15téčku na Dobříš. 

Začal ho po šichtě vítat slovy: "Kapsy naruby!"

Lektoři ze školního oddělení si kolem budovy systematicky vytvářejí jakousi komunitní zahrádku.

Začalo to před několika lety nápadem proměnit zaplivané místo vyhrazené ke kouření v příjemnou relaxační zónu. Vedle popelníku se objevila zahradní lavička. Záhy přibyl květovaný podsedák, následovaný proutěným křesílkem. 

O rok později se tam vyskytly osázené truhlíky, květináče s rajčaty, paprikami a rebarborou. 

Před Vánocemi pak na místo postavili stromek a pěkně ho ozdobili. Světýlka omotali i kolem květináčů. 

Na jaře se tam v drátěném kotci zabydlel králík. 

Kurník se slepicemi jim neschválili, poněvadž by zasahoval do průjezdního průřezu. 

Oddělení výcviku se totiž nachází hned vedle objízdné koleje.

Když jsem se v pondělí odpoledne na dvoře chystal k výjezdu, věděl jsem, že někde tam venku čeká něco, co mi vyšperkuje den. Je to takový zvláštní vnitřní neklid, nepříjemné chvění, brnění v nohách… Jakmile se objeví, následuje mimořádná událost.   

V sedm večer mi to pod kola

u Dvorců poslala Corolla.

Během dvou sekund jsem stáhl rychlost z padesáti na třicet.

Což u 15téčka znamená, že kelímek, který není v držáčku, dvacetikilometrovou rychlostí proletí kabinou a kafe je všude.

A chlápek za volantem pojede s otřesem mozku a pneumotoraxem na urgent.

Kdybych zareagoval o vteřinu pomaleji, vezl se do márnice.

„Už to zavři, ty šprte, a pojď na cígo,“ povídá Emil a důrazně mi klepe na rameno novou krabičkou jablíčkových slimek, které si přivezl z Egypta. 

„Apage Satanas!“ zahučím nerudně a obrátím stránku.

„Mhm, a teď pro ty míň sečtělý prosím.“

„Prostě kušuj! Za týden mám přezkoušení a o polovině linek vůbec nevím, odkud kam jezdí!“

Emil propukl v hurónský smích prokládaný kuřáckým kašlem. 

„Broučku, to tady momentálně neví skoro nikdo! Jezdíme tam, kam nás táhne Apex, a podle toho, co je napsaný ve vozáku.“

„Jasně. Jenomže to nemůžeš napsat do testu. Teda jako jo, můžeš, ale přijdeš o průkaz.“

„Poslechni, Václave,“ povídá Cyril jednou o nedělní záloze, když není do čeho píchnout a v telce běží jen edukační video, kterak správně projíždět kolem staveniště na Svatoplukově. „Dostal jsi do mailu pozvánku na ten swingovej galavečer v Lucerně?“

„Ne,“ zabručí Václav a poslední sousto játrové paštiky spláchne Birellem. 

„Prej to zaměstnancům posílají jako benefit. Říkal to Oťas z cédéčka.“

„No jo, cédéčko – těm to možná posílaj. Ale rozhodně nebudou na takovou kulturu zvát vobyčejnej plebs. Modrý haleny v Lucerně!“

„Ty bys tam stejnak nešel, i kdyby tě pozvali,“ zazní z okýnka výpravčí Tonda. „Leda by to nebyl swing, ale swingers.“   

Poté, co se pozice sálových dispečerů začaly obsazovat lidmi, kteří sice umějí ovládat tramvaj a třeba i rozumějí kdejakému přepínači, nicméně nikdy neseděli na žádné pravidelné lince a o praktické stránce tramvajácké profese nevědí zhola nic, začala podle toho vypadat i naše komunikace.

Dřív, když se Kamilovi na trati vysraly dveře, tak je prostě ručně zavřel, vypnul, přelepil a zatímco pokračoval dál, nahlásil všechno dispečinku. Aby jako nezdržoval provoz, že ano. 

Od té doby, co dostal seřváno, že má „nejprve náležitě informovat!“, stojí v Lazarské tři minuty a za zvuku klaksonů dispečerovi detailně popisuje, jak se ty dveře špatně dovírají.  

Na pražském provozu je krásné a zároveň iritující, jak je nadupaný. Tolik linek v tak krátkých intervalech. Tolik spojů, tolik dopravních uzlů, tolik možností. (A stejně budou ti zpovykaní Pražáci pindat, že další tramvaj jede až za pět minut.) Jenomže čím víc je v síti vozů, tím více si navzájem překážejí, když dojde k nějakému zpoždění. 

Rozuměj, každá tramvaj má svůj časový slot. Pokud z něj vypadne, hrozí, že se před ni nacpe jiná, která ji zbrzdí, pročež ji na nejbližší křižovatce podjede další etc., dokud na konečnou nedorazíte s patnáctiminutovou sekerou. 

A pak se lidi diví, že tramvaják nepočkal.  

Zatahování do cizích vozoven je noční můrou většiny běžných tramvajáků. A to nemluvím o situaci, kdy vás na území jiného kmene pošlou mimořádně přímo z trati…

Bohuš měl tenkrát neobyčejnou smůlu. Střídal poslední přestávku, když do něj za tmy a hustého sněžení nabourala dezorientovaná řidička velkého SUV. Tramvaj byla ze Žižkova, tož musí zpátky na Žižkov, nedá se svítit.

Když se tam poškozený vůz po hodině stále neobjevoval, zapípala Bohušovi vysílačka. 

„Pane řidiči, kde se nacházíte?“

„V Hostivaři.“

„Co děláte v Hostivaři?“

„Hledám Žižkov.“

Na sále bylo chvíli ticho, načež dispečer prohlásil:

„Rozumím. Vám se tam asi hodně nechce, co?“

Saša si vždycky potrpěl na dynamický styl jízdy.

Ještě ani neměl drážní průkaz a už si to během státní zkoušky šinul Korunní dolů padesátkou kolem těsně zaparkovaných aut. Členové komise v zadní části cvičné tramvaje křečovitě drželi madla sedadel, jeden pán se dokonce chytal za srdce. 

Jen instruktor Arnošt byl úplně v zenu a spokojeně si pobrukoval. 

Po zkouškách povídá:

„Tak si představ, že ti to málem nedali, protože sis dovolil jet v Praze padesát.“

„Cože? Vážně?“

„No, tak jsem jim řekl, že povolenou rychlost jsi nepřekročil, odhad průjezdního profilu máš vynikající a já takhle jezdím taky. Takže gratuluju, kolego.“

„Jste třetí nejlepší tramvajačka v Evropě. Jaký to je pocit?“
Proboha, co je to za otázku?
„Ehm… Fajn?“
„Bude pro vás cena z mistrovství znamenat nějakou změnu?“
Jasňačka. Přestanu vozit houmlesáky prvním ranním spojem, čistit zasraný výhybky, stát v kolonách za blbečkama, co musí jezdit do práce autem, dohadovat se s dementama, co tě trefí do druhých dveří a tvrdí, žes to přece měla dobrzdit… Jsem teď celebrita, ne? Dělaj se mnou rozhovor do Blesku.
„No… ono se zase tolik nezmění.“
„Začínala jste jako tanečnice u tyče. Co vás zlákalo pro tramvaje?“
„To už je tak dávno, že nemám páru.“

„Náčelníku, jak je možný, že jsem marodil jenom za 80 %? Měl jsem bejt doma za sto! Byl to pracovní úraz! Copak já můžu za to, že mi depák pustí na nohu svářečku?“
„Víš, Emile, jak si dispečer na místě fotil tvoje boty?“ odpověděl vedoucí vozovny otázkou a tvářil se klidněji než hladina piva za úplného bezvětří.
„No jasně. Říkal, že jsou pěkný!“
„A taky nepředpisový, čímž se podnik z celého incidentu dvaceti procenty vyvinil.“
„Ale to snad - !“
„Copak se do výkonu služby nastupuje v kroksech, ty jelito? A teď vystřel a buď rád, že ti nestrhnu prémie za ústrojovou nekázeň!“

"Já vás vůbec neviděl!"
Jistě. Protože tramvaj je se svými třiatřiceti metry snadno přehlédnutelná. Zvlášť když celou dobu jede vedle vás.
"Vy jste zvonil? Já vás neslyšel!"
Bodejť. Člověk ledacos přeslechne, když řídí se sluchátky a poslouchá podcast o dějinách sexu.
"Já myslel, že to stihnu!"
Jasně. Proč se na poslední chvíli nenarvat s motorkou před čumák tramvaje a neskončit po pás vražený pod přední nápravu?
A pak patnáct minut řvát bolestí, dokud nepřijedou záchranáři.
"Ten člověk je při vědomí?" podiví se lapiduch.
"Jo," povídá Renda. "Chtěl jsem ho praštit tágem, ale rozmyslel jsem si to."
"Možná by vám poděkoval."

Zatahování do cizích vozoven je pro řidiče, který z mateřské vozovny léta nevystrčí čumák, vždy ošemetné. Ano, máme k dispozici manuál s podrobným nákresem, ale většina z nás stejně raději zavolá do výpravny a nechá si poslat na pomoc někoho místního.
Ochotný kolega vyběhne k vrátnici.
„Vem to normálně po vobjízdný, tam nemáš co posrat, vyjedeš na dvůr, zapíchneš to támhle za tou sekcí a já ti to zatím naházím.“
Chápe se tága a už to tam sází.
„Vy to větvení vůbec nemáte značený! Nejsou tam čísla kolejí!“
„Kdysi tam byly, ale barva slezla. Prostě musíš koukat, kam to teče.“

Nočňák Viktor měl pochopení pro kdeco. Však už taky něco zažil.
Cestující, kteří se alkoholem uvedli do vegetativního stavu, rváče, srdcerváče, exhibicionisty, souložící dvojice, trojice i celé grupy, varietního kouzelníka, co nechal zmizet jízdenkový automat, a zduněné cellisty národní filharmonie, kteří cestou vyšvihli best of Rolling Stones a jako hromada šutrů se skutáleli na refýž výstupní zastávky.
Odrbaného vousáče, co si na zadní plošině rozloží stolek, aby na něm povečeřel tři rohlíky s Májkou a sedmičku vína, ovšem vezl poprvé.
"Vy nebudete úplnej chudák," konstatoval při pohledu na etiketu.
"Teď už jo, šéfe. Stálo mě všecko, co jsem dneska vyškemral."

Na Míšu Kalendu byste mohli narazit třeba v hale denního ošetření, kudy povinně projíždějí tramvaje při dopoledním zatahování. Míša je kontroluje a následně odesílá na jednotlivé koleje vozovny. Je to nejspíš nejmírumilovnější depák široko daleko, ale taky je to těžký introvert, s nímž se kolegové příliš nedruží, poněvadž Míša se více usmívá, než mluví, a domů ze šichty chodívá zásadně sám, aby si pročistil hlavu.
Pro partu ožralých nepřizpůsobivých občanů vystoupivších z poslední osmnáctky se zdál být snadnou kořistí. Počíhali si na něj v křoví s úmyslem obrat ho o pár chechtáků.
Netušili, že je držitelem černého pásu v Kung-fu.

Zacvičování bažantů má svá úskalí. Pohled z kabiny je úplně jiný, když sedíte na skříňce s hasičáky u dveří. Z tohohle úhlu se někdy situace zdají nebezpečnější. (Podobně jako z místa spolujezdce v autě.) O to většího ale dáváte bacha, víc si všímáte. A taky jste unavenější.
S Jáchymem už jsme zatahovali. Slunce stálo nízko a oslňovalo. Všiml jsem si dřív než on, nic jsem však neřekl. Ozvala se tlumená rána a do vzduchu vyletěla oblaka peří.
„Krutibrko, to byly vrány! Seděly na kolejnici!“
„Teď už je z nich sekaná.“
„Měl jsem brzdit?“
„Ptákovina. Dokud to nejsou lidi, tak cajk.“

Na displeji nadřazeného řízení (to je ten monitor, který má řidič ve škodovácké tramvaji před sebou na panelu) jsou taková kouzelná políčka, kterými můžete ovládat celou řadu funkcí. Od hlasitosti zvuků, přes nastavení kamer až po vypínání pohonů jednotlivých náprav.
Políčko F2 je takzvaná „Nápověda“. Je tam od toho, abyste si věděli rady, když tramvaj vyhodí nějakou z bambilionu chybových hlášek. Když ho zmáčknete, objeví se stručný popis závady a taky nepříliš stručný seznam úkonů vedoucích k jejímu odstranění.
A někdy je vám i detailní návod prostě k prdu.
„Névim,“ hlásil Grigorij do vysílačky. „Ja udělál, mášina nejede. Mášina kaput.“

Byli jsme zrovna s kolegou zabráni do duchaplné konverzace o produktivitě našich třiceti odborových organizací, když z okýnka výpravny zazněl Páťův hlas.
„Sašo, nástup!“
Odložil jsem hrnek s kávou, srovnal košili a přispěchal k němu.
„Osmnáctka pátá rozstřelila nějaký auto mezi Divadlem a Národkou. Z nástupní vyjedeš v 10:37 a už to dojezdíš. Je to do tří, budeš mít dvě hoďky přesčas.“
„Proboha, kam koukal?! Takovej přehlednej úsek! Kdyby to bylo na Podbabě, tak neřeknu, ale trefit auto v neděli dopoledne u Národního divadla?“
„Seděl v tom Mikeš.“
„Aha. Tak to se divím, že ty auta nesejmul rovnou dvě.“

Jožo byl prostě svůj. Od ostatních se výrazně lišil především svou mluvou. Pocházel z východního Slovenska a rozhodně to bolo počuť.

„Jáj, čo robíš? Kokot jeden zasratý! … Anciáša tvojho, padaj odtiaľto, lebo už ma trafí! … Ty sviniar!!! … Čo ti jebe? Covid ti zožral mozog? … Ále, choj do riti! … Tak hybaj, hybaj, lebo ja sa nedožijem konca! … Boha, tebe v hlave serú muchy! … Saško, miláčik,“ usměje se úlevně, když na Pražského povstání otevře kabinu, abych ho mohl vystřídat. „Všetko v poriadku, všade kľud. Prajem peknú šichtu.“
„Ľuďom jebe, že?“
„Hej, ale ako! Všetci majú v piči a namiesto mozgu bramborovú kašu.“

„Jak jako, že nám přibydou další šejdry?“ rozčiloval se Cyril, až kafe šplíchalo z kelímku. „To je vtip, ne?“
„Jste si to odhlasovali,“ odpověděl klidně výpravčí Roland.
„Kdo to odhlasoval? A kdy sakra?“
„Celej čtvrtrok tu stála hlasovací bedna. Že jsi tu dobu marodil s hnátou, je tvůj problém.“
„Abys s mojí hnátou neměl problém ty! Kdo krucinál hlasoval pro takovou chujovinu?“
„Hlasování bylo anonymní.“
„Jasně. Takže každej, kdo sem posledního čtvrt roku vešel, mohl hodit papír do urny. Třeba uklízečka, ne? A já budu semletej jak karbanátek!“
„Nerozčiluj se, trefí tě šlak a budeš další kvartál marodit, ty raple.“

S některými cestujícími bývá těžké pořízení. Toníček o tom ví své, vozí je už pětatřicet let. A taky ví, že křikem a buzerací člověk nic nezmůže, leda si vykoleduje jednu do zubů. Za to, že sám nikdy přes držku nedostal, vděčí především svému přístupu.
I tomu nejolezlejšímu houmlesákovi zásadně vyká; rozhovory kaštanstva neřeší a k jejich výstřednostem je povětšinou shovívavý. A jestliže někoho napomene, udělá to s takovým klidem a nadhledem, že líp by to nesvedl ani Marek Eben.
„Co kdybyste vystoupil už teď a prošel se Vyšehradským tunelem? Když v něm zařvete jako před chvílí, udělá to krásnou ozvěnu.“

Jsou chvíle, kdy se cestující v tramvaji cítí jako sardinky v konzervě. (Často jsou tak i cítit.) Ranní a odpolední špičky, kulturní akce na Výstavišti, zápasy na Letné nebo v Ďolíčku, školní výlety, asijští turisté, kteří pravidelně obsazují pouze jeden článek vozu. („Ta tramvaj má totiž jenom jedny dveře!“)
Přestože pro tyto situace užíváme frázi „vypadávají nám z okýnek“, v 15Téčku nehrozí, že by někdo vypadl. (Okýnkem se protáhne sotva pár molekul vzduchu.)
Jediné, co přece jen občas vypadne, je děcko. Když maminka jako první vystrčí ze dveří přední kolečka kočárku a ty zapadnou do mezery mezi tramvají a ostrůvkem.

O pankrácké vozovně se v minulosti smýšlelo dosti hanlivě. Fráze „jezdit jako pankráckej“ dodnes zůstává součástí dopraváckého žargonu a v překladu znamená „jezdit jako dobytek“. Taky se říkávalo, že na Pankráci pracují samí udavači, nezdraviči a kariéristické čubky. (Je pravda, že se odsud rekrutovalo nejvíce dispečerů, kontrolorů a manažerů.) Zejména motolští řidiči mívali ve zvyku dávat najevo pohoršení, kdykoli narazili na pankráckého kolegu.
U některých tahle manýra přetrvává navzdory tomu, že se situace zásadně změnila.
„Vodkud ty seš?“ zeptá se Jabko, když k nim večer zatáhnu. Tváří se otráveně.
„Z Pankráce.“
„Ježíši,“ pokřižuje se. „Proč proboha?“
„A proboha proč ne?“

Hudečkovi se říká různými přízvisky, více či méně pejorativními, neboť je to člověk morálně nízký, arogantní a všeobecně neoblíbený. Díky svému věčně nemytému mikádu a zakyslému výrazu bývá kromě obvyklých invektiv označován jako Mastňák nebo Král Kazisvět.
Minulý rok náš kolektiv naštěstí opustil a zakotvil jako manipulační řidič v Ústředních dílnách. Čas od času se ovšem brigádně vrátil, jen aby mohl rozhlašovat, jak přišel hrdinně zachraňovat Pankrác z personální krize.
Před měsícem to udělal naposled. Poté, co vyboural díru do vrat mycího rámu, když z lenosti začal couvat od panelu, dostal od náčelníka doživotní zákaz přiblížit se k naší vozovně.

„Už mi zase řekli, že nejsou vozy, když jsem žádal výměnu. Nechali mě to dojezdit s rozbitýma dveřma, nefunkčním rozhlasem a klimatizací, co hučela jak dieslovej generátor.“
„Ale fungovala, ne?“
„Jo. Ale ten randál.“
„Hele, to máš těžký,“ povídá depák Béďa Otíkovi. „My ty vozy fakt nemáme. V hale nám stojí 20 mršin, čeká se na náhradní díly. A poněvadž Škodovka už je dávno nevyrábí, musí se výroba poptávat jinde. Třeba tohle,“ ukázal na jakýsi gumový bazmek. „Těsnění do brzdovýho agregátu. Mejd in Maroko.“
„Děláš si kozy? Pitomá gumička k nám jede až z Afriky?“
„Jo. A okna posílá Argentina.“

Zatahující tramvaj je zvláštní vlak. Je samozřejmě určen jízdním řádem a musí zastavovat u sloupků, nicméně už míří do depa. Často nejkratší možnou cestou, takže ani neprojede všechny zastávky svojí linky. Poznat ho můžete podle inverzního zbarvení transparentů, nebo prostě jen tak, že večer spatříte poblíž některé vozovny číslo, které tam normálně nejezdí.
Řidiči zatahujících vlaků zpravidla na nikoho nečekají. Nemějte jim to prosím za zlé, vždyť už se taky vidí doma.
Ten úplně poslední vlak do vozovny Pankrác vyjíždí z Libuše v půl jedné ráno a připomíná přízrak řítící se noční Prahou. Člověk ho jen zahlédne. Nastoupit už nestačí.

Řidiči tramvají čerpají přestávku nejdéle po čtyřech hodinách výkonu.
K tomu může sloužit čas na konečné.
Anebo takzvané oddělení od vozu. Řidič je (někdy násilně) oddělen od své milované tramvaje, s níž se poslední dvě kola sžíval, aby po pětatřiceti minutách sednul do úplně jiné tramvaje, na kterou si další dvě kola bude zvykat, než ji zase předá dál.
A pak existují střídané přestávky. Poté, co si všechno pěkně přizpůsobíte svým standardům, přestávkář si tramvaj půjčí a během půlhoďky vám rozhází kompletně všechno od polohy loketní opěrky až po hlasitost vysílačky.
Při opětovném předání pak občas dojde k "pracovnímu úrazu".

Bolek byl stará držgrešle a kdykoli měl příležitost něco ukořistit, okamžitě se jí chopil. Nálezy, pokud byly peněžité či zpeněžitelné, zásadně neodevzdával; na konečných nahlížel za sedačky, zda neobjeví něco cenného; a jakmile někde cestou zmerčil bezprizorní desetikorunu, byl schopen provést bezpečnostní zastavení, jen aby ji sebral. („Do automatu na kafe desetikačka dobrá, ne?“)
Když na Spořilově vyložil obvyklých pět cestujících, jeho bystré oči náhle zpozorovaly cosi třpytivého na podlaze za kabinou.
Byl to zlatý náramek Pandora se spoustou přívěsků odkazujících na vášnivého milovníka koček.
Kdyby jeho majitelka nebyla kočka, zítra už by byl ve frcu.
„Slečno, tohle vám upadlo!“

„Minule jsem na tu noční dostal takovej střep, že jsem se až styděl,“ postěžoval si Saša. „Pedály tuhý jak přetaženej biftek, mechanika nastupovala už v šesti kilometrech, takže to při každým zastavení škublo tak, že jsem odlepoval oči z předního skla.“
„To se stává,“ mávnul rukou Viktor, jeden z nejstarších netopýrů.
„Připadal jsem si jako totální kretén.“
„Klid. Lidi, co se vozí nočkami, jsou zvyklí na ledacos.“
Viktor se zasněným výrazem vzpomínal na minulou devadesát trojku, kdy kaštánky důkladně protřepal v esíčku na nábřeží Edvarda Beneše. Uvnitř vozu však byla stovka těl tak napěchovaná, že promíchat se mu je nepodařilo.

Bedřiška byla horlivá a ochotná. Bohužel taky rychleji jednala, než myslela, a většinou dvakrát řízla a pak teprve měřila.
Když se jednou na záloze nudila k smrti, poněvadž nebylo do čeho píchnout, navrhla, že půjde píchat tágem do výhybek – během večerního zatahování se vytvořila fronta a zavaděčka řidičům rozhodně přišla vhod.
Tedy do chvíle, než jednomu zelenáčovi přikázala, aby zajel jenom k vrátnici, to stačí, přece nebude přejíždět celou harfu, aspoň ušetříme čas.
A tak každý podvozek zamířil na jinou kolej. 15téčko se rozlámalo jako sušenka, které dělalo reklamu.
Bedřiška skončila.
Ale nevzdala to.
V Ústředních dílnách teď dělá výhybkářku.

Pro Cyrila bylo v rámci zachování duševního zdraví naprosto nezbytné udržovat kontakt jen s těmi správnými lidmi. S kolegy, kteří to nemají v hlavě zpřeházené, zbytečně si nestěžují a pokud možno nejsou příznivci žádných extrémů. Proto se vyhýbal střídacím bodům, odpočinkovým místnostem a jídelnám. Tam se totiž toxičtí jedinci a radikálové rádi shlukovali.
„Se tu panáček moc nevohřál!“ zvolal rádoby vtipně Jarda, když viděl Cyrila na Palmovce vylézat ze záchodů a uhánět pryč. „Se nás bojíš, nebo co?“
„Ne. Jediný, čeho se bojím, je, že tu někomu provedu lobotomii pěstí.“
A zmizel do úporného deště dřív, než Jarda stačil pochopit.

Saša si pomalu balil věci, které už nebude potřebovat. Na pultíku nechal jen telefon s muzikou a v držáku láhev s vodou. Z Vozovny Kobylisy už jede na střídání. V kabině čtyřiadváci vedle sebe zahlédl, jak Janča dělá totéž. Věnovali si výmluvný pohled.
„Tady KGX 5, v zastávce Ke Stírce z centra máme mimořádnou událost, čekáme na příjezd složek. Jde o úmrtí cestujícího ve voze, vypadá to na dýl, takže žádám řidiče, kteří jedou od Vozovny Kobylisy, aby zůstali stát ve smyčce, dokud neuvolníme.“
Další vzájemný pohled byl taktéž výmluvný.
Oba přepnuli tramvaj do stand-by režimu a vylezli na cigáro.

Kája už podesáté kroutil silvestrovskou noční směnu.
Jindy pohodová linka 93 přestala být pohodovou, když u nonstopu na Stírce nabral třicetičlennou partu zatoulaných Skotů, kteří se v úseku nebezpečného klesání na trojské trati začali za doprovodu národní hymny polévat pivem.
V naprosté inferno pak přešla u Karlových lázní, kde musel zastavit, neboť v kolejišti před ním nahý muž tančil tango s obří lahví šampaňského.
„Rozumím, pane řidiči, nemůžete pokračovat v jízdě,“ hovořil dispečer klidným hlasem. „Nedal by se pán přesvědčit, aby uvolnil cestu?“
„To nevím. Teď uvolnil něco docela jinýho a na tu flašku si sednul. Ježíši, já chci domů!“

S novým tisíciletím nastaly změny nejen v dopravě samotné, ale především v uvědomění, že cestující nejsou pouhým nákladem, nýbrž je k nim nutno přistupovat jako ke klientům.
Sledovací systém byl modernizován, zastávkové sloupky byly osazeny čidly, vyšlo nařízení o dodržování jízdních řádů, všichni byli patřičně proškoleni.
Dnes už se nestane, že by tramvaj odjela ze zastávky dřív než má. Nedejbože aby se řidič rozhodl, že do Modřan se mu nechce, a přes Braník to otočil do vozovny.
Ačkoli jsou tu jistí pamětníci…
„Já na to seru,“ pravil Richard rezolutně, v Braníku vyhodil tři kaštany a s předstíranou závadou zamířil domů.

Sociální zařízení v objektech Dopravního podniku často připomínají nevykydaný kurník. (A to nejen zápachem.)
Když se na záchodových dveřích pankrácké vozovny objevily cedule nabádající k ohleduplnému používání toalety, jejich text byl velmi záhy kreativně inovován.
Pro vykonání potřeb je k dispozici WC štětka. Děkuji za pochlapení.
Od té chvíle jsou cedule hojně využívány jako prostředek k šíření nejrůznějších pikantérií, drbů a (dez)informací.
Rambousek miluje Malinovou!!!
A Malinu taky
ZAPRODANCI ODBORÁŘSKÝ KUNDY TAHNĚTE DO HAJZLU za jeden provaz !
Kája prcá ježky. Proti gustu… JAK TO VÍŠ? V kabině jsou blechy.
Jedno pozitivum to však má. Už se nečmárá přímo na dveře.

Včera se uskutečnila poslední denní jízda s mazačkou. Řídil ji Saša a užil si všechny její slasti i strasti. Jelikož byl při pátku v Praze ten správný binčus, dvakrát ho vyhodili z konečné, aby uvolnil průjezd pravidelné linky, jednou couval na trati, jednou ve smyčce, třikrát čistil výhybku, vyslechl příkaz dispečera, ať jede, kudy chce, jen ať nepřekáží, příšerně zmoknul a dal si výbornou čínu na horní Palmovce.
Tam potkal Zbyňka.
"Tys dostal poslední mazačku, jo? A do držky bys dostat nechtěl? Čí je to nejoblíbenější tramvaj? Tak čí?"
"Zbyňo, klid," chladila ho kamarádka Boženka. "To přejde. Dej si sečuán. "

„Páťo, prosím tě, potřeboval bych –“ začal Saša hovořit do okýnka výpravny.
Môžete ho zohnať len pod rukou…
„Co říkáš, Sašo?“
…nádherné ticho hôr…
„Říkám, že potřebuju –“
…výberové ticho so zárukou…
„Musíš víc nahlas!“
…získa ho kto príde skôr.
„A nemohl bys to ztlumit?“
Reklama na ticho zo všetkých strán znie…
„Cože?“
…vo farbe a s hudbou je to úžasné…
„Vždyť mě vůbec neslyšíš!“
…decibely hluku to ticho znásobí…
„Co neslyším?!“
…minulo sa ticho, nie sú zásoby.
„Ale nic. Já přijdu jindy.“
Môžete ho zohnať len pod rukou…
„Vypni to, nebo ho seženeš pod mojí rukou!“ zařval Roland. „A bude definitivní!“

Když mu na Bulovce nastoupila partička podnapilých mladistvých v ocvočkovaných bundách, gládách a natržených gatích, matně tušil, že se z toho vyklube problém.
Zalezli na zadní trojsedačku, která obvykle sloužila ke snižování spánkového deficitu u klientů tohoto typu. To, čemu se mezi Palmovkou a Karlínem začali věnovat, však nebylo spinkání s batohem pod hlavou, alebrž malování lihovkou.
Luboš zastavil, rozrazil dveře kabiny a hnal se k uličníkům za výhružně dunivého zvuku vlastních Steelů.
Když spatřili jeho tyrkysové číro, velkoplošná tetování a piercing mezi očima, oddychli si. Pak Luboš promluvil.
„Kurva, to nemůžete čárat třeba na školní fasádu, píčusové? Volám benga!“

Jarda Jedlička se svými téměř dvěma metry (a půldruhým metrákem) působil drsně, ovšem pod tvrdou slupkou se skrývala jemná duše, která vždy na začátku jara začala pučet stejně jako okolní rostlinstvo. S výpravčím Jindrou sdílel vášeň pro zahradničení, floristiku a květinovou výzdobu. (K některým nejmenovaným kolegům se doneslo, že existují ženy, kterým sám uvazoval svatební kytici, avšak takové zkazky byly Jardou okamžitě důrazně dementovány.)
Jednoho krásného dubnového rána předchozího roku, když se svou soupravou dorazil do smyčky Divoká Šárka, jeho srdce zaplesalo při pohledu na vrbu jívu. Zbytek směny na lince 26 kroužil Prahou s kočičkami zapíchnutými do předního spřáhla.