Moje články

Poprvé vyjede z vrat svojí mateřské vozovny.
Poprvé zatahuje úplně jinam.
Poprvé sjede z trasy.
Poprvé zvedne vysílačku a mluví s dispečerem.
Poprvé musí jet odklonem a informovat lidi.
Poprvé mu cestující poděkuje.
Poprvé mu cestující plivne na kabinu.
Poprvé použije kolejnicové brzdy a zachrání někomu život.
Poprvé nedobrzdí a ozve se rána.
Poprvé projede čočky na stůj.
Poprvé zapomene v depu tágo.
Poprvé zaspí odjezd z konečné.
Poprvé řeší závadu na voze.
Poprvé čistí veksli a ta svině se ne a ne uzamknout.
Jsou věci, které si tramvaják bude pamatovat navždycky.
Přestože další epická poprvé už čekají za obloukem.

Dnes už se tenhle druh adrenalinové zábavy tolik nepěstuje, ale v dřívějších dobách byli mladíci na zadním spřáhle k vidění poměrně často.
Občas dokonce jezdili zaháknutí za tramvají na kolech, koloběžkách, skateboardech nebo kolečkových bruslích. Na Žižkově existoval spolek teenagerů, co vyzkoušel i nákupní a invalidní vozíky.
Chlapec z téhle partičky jednou prohlásil, že se dokáže udržet na spřáhlech mezi dvěma spojenými vozy, ba co víc, že během jízdy zvládne na kabinu zadní tramvaje napsat vzkaz.
Měl pravdu. Zvládl to.
Lihovou fixou umně vyvedená vulva byla posledním vzkazem, který načmáral, než se mu v oblouku před hotelem Olšanka smekla noha.

Ta stará paní na něj mávala holí už od výlezu z metra. Hanba by ho fackovala, kdyby nepočkal. Notabene, dorazil na Vltavskou se značným předstihem, do času odjezdu zbývala luxusní minuta. Ovšemže myslel hlavně na to, jak by ta chuděra čtvrt hodiny vyhlížela další čtrnáctku, avšak skutečnost, že navzdory jejímu šouravému nástupu stíhá být na Masaryčce včas, plnilo jeho duši pocitem dokonalého míru.
„Tumáš, panáčku, za to, že jsi mi neujel,“ povídá stařena na Spořilově a nasype mu do dlaně hrst oříšků.
„Babičko, to jste si nemusela dělat škodu,“ praví Ondřej s úsměvem.
„Ále, jakápak škoda, ty jsou z Toffifee.“

Jejich revírem je Praha 6.
Jejich tempo je vražedné. (Občas vražedně pomalé, avšak častěji tak rychlé, že se divíte, jak ta tramvaj ještě může držet na kolejích.)
Jsou tu od toho, aby nikým nepozorováni vozili cestující. (Takzvaná jízda „na tankistu“ je jejich doménou – sedadlo na podlaze, sluneční clona spuštěná dolů a v mezeře mezi ní a řídícím panelem lze zahlédnout pouze tmavé brýle.)
Rozhodně tu nejsou od toho, aby mávali na pozdrav.
Nezatěžují se vnímáním provozu a nenechají se rušit dopravními značkami.
Námezník pro ně není zeď.
Jedou dál.
Někdy i přesto, že dál už nevedou koleje.
Kluci z Vokovic.

Jednou před Vánocemi se stalo, že Sašu poslali, aby odjel kolečko osmnáctky místo kolegy, který na Podbabě sešrotoval rohlíkáře.
Měla to být pohodová devadesátiminutová jízda.
Skončila po dvaceti minutách v zastávce Divadlo na Fidlovačce.
I kdyby dispečink neohlásil strženou trolej, kamion napasovaný do podjezdu jako buřtobunda do batohu dával jasně najevo, že tudy tramvaj neprojede.
Když to Saša oznámil palubním rozhlasem, k jeho překvapení se nikdo ani nehnul.
Vlezl tedy do salónu, aby situaci objasnil. Stržená trolej = není elektřina = nepojedeme.
Tři cestující vystoupili. Zbytek zůstal.
„Poslyšte, já tu tramvaj teď vypnu, takže přestane fungovat topení.“
Do minuty byli všichni venku.

Pokaždé, když měl zálohu, vyjel. Nezáleželo na tom, kolik řidičů tam s ním dřepělo, ani na tom, jaký výpravčí sloužil. Pro Rudu se vždycky něco našlo.
Do konce šichty zbývaly dvě hodiny. Ležel na gauči a maloval si, jak se cestou z práce staví na tři poctivě natočené černohorské jedenáctky.
O chvilku později Páťa zahlásil, že osmnáctka pátá bourala na Podbabě.
„Jste tu čtyři, tak se dohodněte, kdo pojede.“
Věřil, že mu čtvrtá sirka v kolegově ruce přinese štěstí.
Místo toho vytáhl tu nejkratší.
„Mohlo být hůř,“ utěšoval ho Páťa. „Máš to jen do jedenácti.“
„Jo, to zrovna zavírají hospodu.“

Je slušností před střídáním otevřít okýnko a vyvětrat.
Taky je fajn otřít panel, na který při nadávání naprskáte hotové provazce slin. Z odkládacího pultu smést drobky chleba, setřít mastné fleky od salámu, odstranit kolečka od kafe...
Za samozřejmost se považuje, že na poslední konečné před vystřídáním odnesete do koše prázdné kelímky, obaly od sušenek, použité kapesníky a podobně.
Když Vilda střídal minule, puch sardinek v tomatě mu zahýbal pajšlem a vajgly zapíchané do kýblu s pískem nadzvedly mandle.
„Co ten chlív?!“
„Á, pán je citlivka!“
„To nevyvracím, ale ty jseš dobytek a navrch smolař, protože já s touhle tramvají nejedu.“

Manželé Jírovcovi se poznali na vozovně.
František je chlap jak hora. Miluška měří akorát tolik, aby viděla do okýnka výpravny.
Spojila je láska k dráze, country hudbě a zavařování.
Jsou spolu pětadvacet let, ale pokaždé, když je potkáte, máte dojem, že se právě zamilovali.
„Počkej, nehýbej se!“
Miluška opatrně sejme z Františkovy tváře řasu, nalepí ji na ukazováček a František k ní s úsměvem přiloží vlastní prst.
„Přej si něco!“
Když František o chvíli později prst sundá, řasa je na jeho bříšku.
„Co sis přál?“
„Ať nám o víkendu svítí sluníčko. Jezdíme za sebou. Můžem si dát na Palmovce zmrzlinu.“

O Zbyňkovi všichni vědí, že je vášnivý jedlík, fajnšmekr a gastrosexuál. Taky se ví, že moc rád jezdí s mazací tramvají.
Jednou takhle s oranžovou celebritou pankrácké vozovny svištěl od Vltavské do Holešovic, když tu se z vysílačky ozvala hned tři hlášení o mimořádné události.
...Libeňský most, stojíme směrem do centra...
...stržená trolej v podjezdu na Výstavišti...
...křižovatka Ohrada, nehoda většího rozsahu...
„KGX 867/1, kudy mám teda jet? Příjem.“
„Jezděte si, kudy chcete! Teď mám tak čas vymýšlet vám objízdnou trasu!“
Nebývalá benevolence dispečinku postavila Zbyňka před strašlivé dilema.
Na horní Palmovku pro čínu nebo pro indiánky na Březiněveskou?

Jaromír se často tváří jako pilulka kyanidu a všeobecně platí za největšího suchara ve vozovně. Říká se o něm, že nežere maso, tak nepozná vtip.
Krom toho, že je vegetariánem, je taky nekuřák, abstinent a samotář.
Když na něj kolegové loni natrefili před jedním vinohradským klubem, málem ho nepoznali. Zmatlaný pod obraz vrávoral mezi lampami, zuřivě potahoval z filtru poslední marlborky a mumlal něco o tom, že mu výhybka sežrala tkaničky.
Naložili Jardu do taxíku a zavolali výpravčímu, ať ho zítra rozhodně nečeká.
Jarda ovšem do práce přišel.
Aby sundal z nástěnky fotku svých chlupatých nohou v lodičkách od Prady.

Na poslední periodické prohlídce bylo Zbyňkovi naznačeno, že pokud v dohledné době nezhubne alespoň deset kilo, dostane červenou kartu. Jeho cukr a cholesterol se ocitaly v kritických hodnotách.
Vyhledal si tedy na internetu nějakou dietu, kterou se jal dodržovat.
Řidič, který si dříve nosil do práce dvě igelitové tašky narvané svačinou, měl teď v kabině jen láhev s minerálkou.
Když mu pošesté za sebou nepadly čočky do jízdy a on zůstal viset na Tyláku, zapnul blikačky a se slovy: „Tohle hladovej nedám! To nedám!“ naběhl do řeznictví.
Tři šunkové klobásy a deset pivních rohlíků snědl, ještě než dorazil na Kubáň.

Saša má rád své přestávky na konečných.
Dělá vše pro to, aby do cílové zastávky přijel včas a vychutnal si každou minutu odpočinku.
Pauzy využívá například k přípravě čaje, doplňování nikotinu nebo psaní drabblů a všelijakých nesmyslů.
Saša nemá rád, když k němu na konečné přijde kolega a chce si povídat.
Zvlášť, pokud jde o věčného stěžovatele.
„Taky by nám mohli začít dávat rizikový příplatek za práci s idioty. Do Apexu bych nahrál mnohem víc hlášení, abychom s nimi nemuseli mluvit. Zde se jízdenky neprodávají, Řidič tramvaje není informační kancelář...“
„Hele, ty rozumbrado, a nechtěl bys jít radši do prdele?“

Ráďa je velmi klidný a vyrovnaný řidič, kterého máloco rozhodí.
Neustále se usmívá, na kolegy vždy mává (když má zrovna zaměstnané ruce, zvedne na pozdrav nohu) a jeho styl jízdy je technikem pravidelně hodnocen jako ukázka defenzivního a plynulého řízení.
Ráďa nesnese, když se mu někdo nalepí na zadek, bere mu šťávu a nejde setřást. Zvlášť cestou do modřanského svahu. To pak klidně zastaví a...
„Máňa! Já to tušil!“ nese se nad Modřanskou roklí jeho mocný hlas plný spravedlivého hněvu. „Jseš snad moje stará, že mi tu líbáš prdel?! Víš, co je energetická kázeň? Opovaž se rozjet, dokud budu nadohled!“

Provozuneschopný vůz je takový vůz, který už se ani zaboha sám nerozjede, natož aby brzdil. Otočíte vypínačem řízení a nestane se vůbec nic. Prostě mrtvola.
Občas takhle nějaká tramvaj umře. Po vysazení cestujících je z ní potom prázdná schránka, kterou by řidič nejradši poslal z kopce rovnou do šrotu.
Litera provozního předpisu zní ovšem jinak.
„Připravte tramvaj na vlečení,“ připomene ji dispečer do vysílačky. „Složky i jeřáb už jedou.“
A tak se Ládík zvedne, vezme klíčky a jde ze zadní lavice vytáhnout čtyřicetikilové spřáhlo, které bude potřeba namontovat na čelo mrtvého 15téčka.
„Že já si dneska nevzal sickday,“ utrousí ještě.

Jindra se vnímáním něčeho tak abstraktního, jako je čas, obvykle nezatěžuje. Jízdní řád je pro něj čistě orientační a jeho krédo zní: Spěchej pomalu, bo si spěcháš pro smrt. Nebo tak nějak. Prostě svižná jízda mu nic neříká a jediný případ, kdy to dokázal na trati pořádně ohulit, byl 13. červenec 2013, ranní šichta s linkou 18, krátce před polednem.
Když byl na Moráni, nastoupila k němu žena ve svatebních šatech, zoufale zabušila na dveře kabiny a povídá: „Jestli dokážete bejt za 10 minut u Nuselský radnice, tak vás zvu na svatební hostinu! Jestli to nestihnete, tak jsem v prdeli.“

Jakmile řidič tramvaje nalezne ve voze cokoli opuštěného, co nespadá do kategorie zboží podléhající rychlé zkáze a nepřipomíná odpad, je povinen vzít věc do úschovy, vypsat k ní nálezní lístek a po skončení směny předat výpravčímu, u něhož si ji může vyzvednout nešťastný majitel.
Jelikož jsem starý poctivka, dělám to tak vždy.
„Tak co jsi zase našel, Sašenko?“ protáhne sarkasticky výpravčí Pavlík. „Sbírku motýlů?! No krásný! Neměli bychom si tu otevřít vetešárnu? Foukací harmonika, housle, dvě terária, věšák, kolečkový brusle, prádelní koš, bronzovej svícen, sada stříbrných lžiček, gravírovaná karafa, mosaznej dalekohled, akvarel se srnkama... Tady už chybí jenom malej Buddha.“

Kvído měl fenomenální paměť. To se hodilo, když chtěl kolegům vyprávět historky.
Potíž nastávala ve chvíli, kdy zažil něco, na co by nejradši zapomněl.
Jako třeba tenkrát na Divoké Šárce. Jakmile vystoupil poslední ovíněný loudal s petkou stáčeného Sauvignonu, Kvído zhasnul světla, udělal si na sedačce větší pohodlí, sáhl po knize... a náhle to spatřil.
Muž zahalený do županu, bičující kabelem od televize ženu nezahalenou vůbec ničím.
„Nepotřebujete pomoc?“ odvážil se houknout z okýnka na nebožačku.
„Dobrý, tohle zvládnu sám!“ odpověděl ubožák.
„Zkuste na to zapomenout,“ poradila žena, když o deset minut později spokojeně procházela kolem. „Děláme to každej čtvrtek.“

V tramvajáckém kurzu se někdy sejde opravdu povedená parta.
Slyšel jsem o jednom, kde se potkali bývalý policista, učitel hudební výchovy, redaktor televizních zpráv, fotomodelka spodního prádla, účetní v důchodu, trenér basketbalu, operátorka tísňové linky, vrcholový manažer IT společnosti, profesionální tanečnice, kuchař, basák a textař rockové kapely, zdravotní sestra, dva prodavači z Alberta a jeden chlápek, co mluvil jen maďarsky, takže se o něm nikdo nic nedozvěděl.
„To tu vážně nikdo nedělal v dopravě?“ udivilo lektora Jindřicha.
„Já si jako malá hrála, že jsem průvodčí,“ řekla tanečnice Nina.
O osm let později získala bronzovou medaili na evropském mistrovství řidičů tramvají.

Linka 13 je moje nejoblíbenější. Všude mraky času, takže se do mě nikdo neobouvá, nikdo mi nešlape na krk.
Lidi se netlačí a nedělají takovej bordel jako v centru.
Na Černokostelecký i Čecháči mám solidní dobu na relax. Dokonce se stačím provětrat.
A navíc si jedu sólo. Netahám za sebou žádnej pitomej ocas, do kterýho lidi pokaždý zběsile nalítávají, div že ty dveře neutrhnou.
Jo, prostě pohodička.
Už se fakt nemůžu dočkat, až mě mistr zase napíše na třináctku...

... pomyslel si vůz T3R.P s výrobním číslem 8376 a pohroužil se do příjemného snu o tom, jak mu depáci odpojují vlečňák.

Když v roce 1962 poprvé vyjely z fabriky Tatra Smíchov legendární tétrojky, ČKD uvádělo životnost 30 let.
Ty stroje jsou tu s námi dodnes.
Drží pohromadě jako židovská víra, opravit se dají prakticky „na koleně“, náklady na jejich údržbu jsou směšné a z početných střetů s nepozornými řidiči vycházejí s pouhými škrábanci na laku a ohnutými spřáhly.
Nejen že tvoří neodmyslitelnou součást pražského koloritu a že jejich design je geniálně nadčasový, já bych se nebál nazvat je zázrakem českého inženýrství a světovou perlou mezi prostředky hromadné dopravy.
Vždyť je to jediná tramvaj, která bez potíží projede kolejovou síť v Charkově!

Když jsem nastoupil na Pankrác (do výkonu služby, nikoli trestu), byl tam takový silně afektovaný a upovídaný řidič, který musel všem a všemu sdělovat své názory. (Jednou jsem ho zastihl, jak na záchodě klábosí se zásobníkem na mýdlo.)
Říkalo se mu Kandelábr, protože kdysi vrazil do sloupu veřejného osvětlení, když něco vzrušeně vykládal.
Jeho koníčkem bylo studování právních norem a provozních předpisů. A vymáhání jejich dodržování za pomoci dlouhých, plamenných kázání.
Když jednou takhle fanaticky přesvědčoval cestující, že musí při výstupu s kočárkem mačkat tlačítko Znamení, nikoliv to s vozíčkem, naneštěstí seděl poblíž ředitel odboru kontroly.
Nařízené psychotesty Kandelábr nezvládl.

Když Vanda naposledy vyjížděla za Kobylisy, nechal ji Poršák ve štychu už cestou z vozovny. V jističové skříni to zaprskalo, panel se rozsvítil jako vánoční stromeček a tramvaj vyžadovala zapnutí nouzového dojezdu. (To znamená velký špatný.)
„Ano, paní řidičko, rozumím. Pokračujte bez cestujících do smyčky Dvorce.“
„Dvorce jsou nesjízdný. Příjem.“
„Hmm... Ano, souhlasí. Pokračujte na konečnou a tam se odstavte na vnější koleji.“
„Vy chcete, abych na nouzák jela až do Modřan?! Příjem.“
„Ehm... Dojedete na Nádraží Braník a odstavíte se na vnitřní koleji.“
„Vnitřní v Braníku zabírají toiky.“
„Paní řidičko, hlavně už se rozjeďte, protože takhle se nikam nedostaneme!“

Lidé čekající na spoj.
Nervózně přešlapující pánové, kteří kroutí hlavou a poklepávají na hodinky, jakmile přijíždíte do zastávky. (Nezáleží na tom, že jedete včas.)
Nevnímající slečny, ponořené do mobilních aplikací.
Cestující, kteří do poslední chvíle sedí na lavičce obložení taškami a zvedají se, když chcete odjet.
Kuřáci, co musí z cigarety vytáhnout maximum, pročež skáčou do zavírajících se dveří s vajglem v prstech a poslední obláček dýmu vyfukují do salónu.
Někdy na ostrůvku zahlédnu člověka, který prostě klidně stojí a vyhlíží. Když zaparkuju u sloupku, podívá se do kabiny a usměje se.
Z toho pocitu těžím celých dalších deset zastávek.

Řidiči nočních linek jsou zvyklí na ledacos. Setkávají se s nejrůznějšími projevy primitivních pudů, opileckých nálad a trestné činnosti.
Většinou to bývají ti největší a nejdrsnější z našich řad.
(Jediná žena mezi netopýry je strašnická řidička Míla. Váží sto dvacet kilo a holýma rukama ohne tágo.)
Viktor je však založen spíše intelektuálně a jeho tělesná konstituce je křehká.
Když onehdy v zadní části vozu spatřil pochybné chlapíky, jak se snaží oloupit dvě stařenky, raději zvedl vysílačku, než aby se osobně angažoval.
Přivolaná policie nalezla hanebné muže přivázané ke kandelábru nylonovými punčoškami.
Ukázalo se, že babičky jsou bývalými přebornicemi v judu.

Střet se zvěří není v pražském provozu obvyklou záležitostí, ale jsou místa, kde k tomu dochází.
Cestou do Modřan se můžete potkat se srnkami.
Na trojské trati řidič nejednou srazil divoké prase. (Když budete mít štěstí a zoologická zahrada smůlu, můžete vidět přebíhat přes koleje i něco exotičtějšího. Třeba tygra usurijského.)
Zvláštní kapitolu tvoří Stromovka. Té tramvajové smyčce se taky přezdívá Park nebo U veverek.
„Jednou mi tam ty mrchy oblézaly tramvaj v takovém houfu, že jsem si říkal, jestli nepodnikají nějakou sabotážní akci,“ vypověděl kolega Ruda. „Možná bychom je neměli chránit proti vyhubení, ale sami sebe proti jejich přemnožení.“

Řidič tramvaje je ten chlapík, co sedí v kabině a vyleze jen, pokud si jde přehodit výhybku nebo vyklopit plošinu.
Odveze vás do cíle, aniž byste si všimli, jak vypadá nebo jak se tváří.
On si ale všímá.
Pečlivě hodnotí, kdy je potřeba brzdit, kdy zrychlit, kdy počkat, kdy na nic nečekat, kdy zasáhnout a kdy je lepší nedělat nic.
Možná pro vás není žádným hrdinou, ale věřte, že když mu do cesty vjede dítě na koloběžce a on zastaví dva centimetry od něj, cítí se jako jeden z Avengerů.
Teda potom, co se mu srovná tep a přestane nadávat.

Když se po dlouhé době rezivění a prorůstání mechem v Ústředních dílnách Dopravního podniku vrátila do Kobylis některá 14téčka, opravená, renovovaná a připravená okamžitě sloužit občanům hlavního města, ne všichni řidiči růžové vozovny projevovali nadšení.
„Poslyš, Evžene, a co je na nich novýho?“ ptal se Ludvík, mhouře oči na dvě tramvaje stojící vedle sebe – jednu před opravou, druhou po opravě.
„Zvenčí nic, Ludvo. A vevnitř akorát zrušili to nesmyslný pódium za kabinou a sedačky jsou plastový.“
„To je všechno? Žádná klimatizace pro cestující? Žádná lepší klimatizace pro nás?“
„Ne.“
„Aha. Takže úplně stejný pojízdný krematorium, jako když to odsud odtahovali.“

Někteří kolegové říkají, že doba koněspřežné dráhy jednou zažije velkolepý návrat. 15téčka se totiž rozpadají rychlostí progredující lepry, firma Škoda už nevyrábí náhradní díly a tétrojky pomalu dosluhují.
Je to vlastně docela jednoduché. V halách vozoven se ustájí tažní koně, kteří s východem slunce vyrazí, se soumrakem zamíří zpět do stáje a mezitím budou křižovat Prahu rychlostí deset kilometrů za hodinu (čemuž toho času odpovídá tragický stav kolejové sítě). Díky nízké provozní rychlosti nebudou vozy opatřeny dveřmi, lidé budou naskakovat a vyskakovat, kde se jim zlíbí (což sníží náklady na údržbu zastávek).
A školení řidičů, pardon kočích, povedou vysloužilí žokejové.

Už když jsme nastupovali do kurzu, byli jsme upozorněni na skutečnost, že jednotka Provoz tramvají je taková polovojenská organizace, kde do jisté míry operujete samostatně v rámci dané předpisové soustavy a selského rozumu, na druhou stranu jste ovšem povinni za všech okolností uposlechnout rozkazu nadřízeného, jakkoli se vám jeho pokyn jeví nepředpisově či snad dokonce zhovadile.
„Čili v praxi to vypadá tak, že dispečer rozhodne, abyste navzdory agresivnímu cestujícímu pokračovali v jízdě, on vám na další zastávce rozbije dveře kabiny, dá vám pěstí, ale vy marodíte za sto procent a ještě od podniku dostanete kompenzaci. A to se přece vyplatí!“

Když si kolega Cyril dělal papíry na tramvaj, měl vlasy na Jágra, v uchu kroužek a velikost košile 38. Každý víkend to rozjížděl v Discolandu.
Dneska má odježděno 6 000 šichet, poslední vlas sebral holicí strojek loni v létě, díra po náušnici dávno zarostla a košili velikosti 38 by natáhl možná na pravý biceps.
„Byly to zlatý časy,“ povídá na cigárku v Braníku. „Ale už bych se nevrátil. Šlapat dvanáct hodin na zrychlovači a poslouchat ten randál... Ať si je užije muzeum.“
Odcvrnknul vajgl, vylezl do klimatizované kabiny faceliftu a uvelebil se s rukou opřenou o řadič.
Vypadal naprosto spokojeně.

Kdejaké pankrácké 15Téčko je jako aprílové počasí. V hale vozovny se tváří, že je v naprosté pohodě, jen co však vyrazíte na trať, začne jančit. Hláška sem hláška tam, displej bliká jak mixážní pult osmdesátkového dýdžeje, z výstražného tónu vám cuká oko.
Po restartu systému dá na půl kola pokoj, aby vás cestou zpátky vypeklo při průjezdu nějakou libovou křižovatkou.
A když se vám dvacet minut před střídáním rozbijou dveře, vy se je marně snažíte zavřít a nevíte, jestli máte brečet nebo se hystericky smát, přijde za vámi paní a povídá: „Budeme tu stát ještě dlouho? Já potřebuju stihnout Kriminálku!“