Moje články

Půlelf stáhl šperk z prstu a zlehka jej upustil na stůl. Prsten se zachvěl, ozvěna cinknutí prospěchala ztemnělými kouty. Plameny svící se pohnuly. Bouřkově šedé oči se zvolna upřely na malý předmět: Byla to Vilya, jeden ze Tří, Prsten se safírem.
Drobný kroužek zlata - dokonalý tvar, jenž k životu přivedl Celebrimbor. Symbol nekonečnosti. Symbol spojení.
Na fasetách zatančily purpurové jiskry; to svíce se odrážely v jasně modrém kameni, který byl zasazen v prstenu. Byl připoután ke kruhu.
Safír zářil stejně jasně jako oči toho, jemuž Vilya původně patřila.
„Jsme spojeni v nekonečnosti,“ zašeptal Elrond a po tváři mu skanula slza.

„Bojoval jsem v Nirnaeth Arnoediad!“ vykřikl Glorfindel.
„Já taky,“ odvětil nevzrušeně Erestor.
„A zabil jsem balroga!“
Elf v černé róbě pokrčil rameny.
„Takže mi netvrď,“ pokračoval zlatovlasý, „že bych nezvládnul dělat tvoji práci. Stejně tu jen pobíháš s papíry.“
„Když myslíš,“ pousmál se Erestor a v očích mu pobaveně zablýsklo.
Došla sůl. Oficiální návštěvu z Temného hvozdu nikdo nepřivítal. Z dortu na oslavě dvojčat vyskočila trpaslice.
„Zavolejte mi ihned mistra Erestora!“ zahřměl Elrondův hlas chodbami Imladris.
„Můj pane?“
„Co má, pro lásku Valar, tohle znamenat?“
Erestor omluvně naklonil hlavu: „Ach, zapomněl jsem se zmínit, že tu teď velí lord Glorfindel?“

„…a tyto řeky se nazývaly Gelion, Ascar, Thalos, Legolin, Brilthor, Duilwen a Adurant,“ dokončil větu Elrohir a úlevně si oddychl.
Erestor zaklapl desky. „Výborně, pane Elladane. Vidím, že jste se připravil stejně svědomitě jako pan Elrohir,“ řekl s mírným úsměvem.
Elrohir se uklonil a hotovil se k odchodu.
„Ještě něco,“ dodal Erestor, „Lindir se táže, zda může doufat ve schůzku dnes večer.“
Elrohir kvapně vycouval ven, kde ho očekával bratr.
„Tak co?“
„Máš za jedna. Ale númenorejský krále se učíš ty.“
„Fajn.“
„A na rande s Lindirem za tebe nejdu.“
„Cože?!“ vyprskl Elladan.
A mistr Erestor si spokojeně zamnul ruce.

Erestor Ilwion
Noldo z domu Pilíře a Sněžné věže, syn Ilwëho, bratra Penlodova, narozen v Gondolinu
Datum narození: 9. Gwaeron, 311 PV
Pracovní zkušenosti
Dům Eärendila Mořeplavce v Sirionských přístavech 510 – 538 PV - sluha
Dvůr Velekrále Ereiniona Gil-galada v Balarské zátoce 538 – 600 PV – sluha a pomocný písař
Dvůr Velekrále Ereiniona Gil-galada v Šedých přístavech 1 – 1697 DV – Vrchní královský písař
Dům Elronda Peredhela v Imladris 1697 DV – 3021 TV – Administrativní poradce a správce domu
Glorfindel vzhlédl od papíru. „S tímhle vážně chceš jít do Ernst & Young?“
Erestor zastrčil ruce do kapes perfektně střiženého saka. „Jistě. Mám tu nejlepší kvalifikaci.“

„Dám dvě kopy grošů za jednu ženskou!“ zaštkal Aragorn, když tu do něj vrazilo hubené stvoření. „Co ty tu jančíš?“
„Jéje…“
„Arwen, co je to za bláznivé šaškovství?“
„Říkal jsi, že dáš dvě kopy grošů za ženskou,“ odvětila elfka uraženě.
„Co tě to napadlo přijít sem na hrad?“
„Vsadila jsem se, že strávím noc v Minas Tirith.“
„Elbereth Gilthoniel! A s kterým bláznem potřeštěným?!“
„S tatínkem!“
„Ať mi tvůj urozený pan otec promine, ale byl střízliv?“
„Nebyl. Ale mám smlouvu!“ pronesla Arwen vítězoslavně.
***
Elrond měl kocovinu.
„Glorfindeli, odjeďte do Gondoru. Najděte mou dceru. Má u sebe kus papíru. Spalte to.“

V Elrondově ložnici býval zdobený vikýř, z nějž bylo možno zahlédnout podlouhlý kousek oblohy. Vždy když Půlelf usínal, pozoroval temnou výseč nebe, v jejímž středu stříbřitě blikotal Silmaril. Ostatní světla tančila kolem, rozprostřena po nebeské báni jako dvanácte hvězd na Gil-galadově štítu.
„Stýská se ti po otci?“ ptávala se Celebrían v dobách, kdy s Elrondem sdílela manželské lože.
Půlelf pokaždé jen mlčky přikývl. Sledoval klenot na přídi Vingilotu a zrak se mu mlžil v bolestných vzpomínkách.
Nikdy své ženě nepřiznal, že hvězda, na kterou pomýšlí, zářila jasněji než ta Eärendilova. Ovšem zhasla již dávno. Padla do stínu v zemi Mordor.

„Už je tu zase to pitomý jaro,“ povzdychl si mistr Erestor, ovšem jeho tvář zůstala klidná.
Vyhlédl z okna a jaro tu skutečně bylo: ptáci vesele pěli (rozuměj řvali od čtyř od rána), květy omamně voněly (zejména střemcha) a slunko se usmívalo tak vřele, že pracovat se dalo pouze při zavřených okenicích.
„Ach, mistře Erestore, to máme ale nádherný den!“ vydechla přiskotačivší Arwen, tisknouc na prsa knihu pochybných milostných veršů, kterou jí věnoval Lindir.
„Ano,“ přitakal Erestor.
„Úplně mám chuť se zamilovat,“ zašvitořila dcera Elrondova, „Třeba do lorda Glorfindela.“
Erestor nevzrušeně pohlédl na kalendář. „Budu to brát jako aprílový žert.“

Ten druhý Cardiff
Výsledek emancipace
Jaký otec...
Výchova chlapců ve Walesu
Ztráty a nálezy

Ianthe Jonesová se omluvně usmála a převzala od svého mužského protějšku spícího juniora. Kapitán Harkness nervózně přecházel opodál, ruce vražené v kapsách kabátu. Jackie si na druhé straně chodníku zaujatě prohlížela boty.
„Moc se omlouvám. Musela to být laktační psychóza,“ špitla Ianthe.
„V pořádku,“ odvětil Ianto.
Ianthe přikývla a maličko se pousmála. Pak už obě ženy i s dítětem zmizely v záblesku energie.
Ianto se obrátil k Jackovi.
„Tak to bychom měli,“ konstatoval kapitán.
„Jo,“ řekl Ianto a vsunul ruku do Jackovy kapsy. „Bude ti chybět?“
„Zváženo a sečteno,“ zauvažoval, „ani ne.“
„Mně taky ne,“ souhlasil Ianto.
Ale oba lhali.

“Pam yr wyt yn awr yn gwenu,
Gwenu'n dirion yn dy hun?” zpíval tiše Ianto, odhodlaně pochodoval po základně a kolébal vřískající dítě.
Jack se tvářil tak útrpně, jako by zuby rostly jemu.
„Ai angylion fry sy'n gwenu…“
„Zmlkni, děsíš ho!“ křikl podrážděně na Ianta.
„Je to ukolébavka!“ ohradil se Velšan, obrátil oči v sloup a ublíženě zavrtěl hlavou. Po chvíli procedil mezi zuby: „Bude žít v Cardiffu.“
„Ahoj broučku,“ pozdravila malého Jacka právě příchozí Gwen a přebrala dítě z Iantova náručí, „Neplakej, teta ti zazpívá hezkou písničku. Huna blentyn ar fy mynwes…”
Jackova hlava třískla o stůl. Zatracení Velšani!

„Tosh má zítra narozeniny,“ poznamenal Jack.
Vzhledem k tomu, že zrovna obtěžoval Ianta myjícího nádobí, to působilo značně nemístně.
Velšan mu věnoval pohled, který říkal: „A co já s tím?“
„Takže zajedeš do květinářství a koupíš květiny,“ vysvětlil Jack.
Ianto se otočil, šťouchl Jacka do nosu mokrou houbičkou a vyrazil k autu.
„Díky!“ ozvalo se z kuchyňky.
„Dobrý den,“ pozdravil Ianto ženu za pultem, „Chtěl bych nějaké růže.“
„Mohu vám nabídnout tyhle harknessky?“
„Co prosím?“
„Harknessovy růže. Tyhle čajovky jsou asi nejoblíbenější,“ usmála se prodavačka a ukázala na květiny.
„Vezmu jich patnáct,“ řekl a potichu dodal, „Aspoň udělám Jackovi kšeft.“

Jack junior seděl v židličce. Zpod dlouhých řas svítila modrá kukadla, zbytek tváře pokrývala přesnídávka.
„A tady letí Supermarine Seafire,“ řekl nadšeně Jack a zamířil se lžičkou k dítěti.
Jack junior snědl asi půlku nákladu zmíněné stíhačky.
„A na řadu přichází Blackburn Skua,“ pokračoval otec.
„Už ti chybí jenom Westland Welkin a Hawker Tornado. Tímhle tempem ho nenakrmíš ani do večera,“ pronesl suše Ianto a přivoněl k hrnku s čerstvou kávou.
„Ba!“ řekl Jack junior a na Iantově saku přistálo sousto přesnídávky.
„Zabít málo,“ zamumlal Velšan.
„Koho?“ otázal se Jack.
„Tebe. U malého Jacka si tou nesmrtelností tak jistý nejsem.“

Ianto přišel na recepci brzy. Postavil kelímek kafe na pult. Teprve pak zaregistroval dekou přikrytou krabici. Obezřetně nahlédl dovnitř, popadl balík a rozběhl se k výtahu.
„Milý Jacku,
Posílám Vám výsledek našeho minulého setkání.
Seznamte se s Jackem juniorem.
Kpt. Jackie Harknessová“
„Je pod tou dekou to, co si myslím?“ zeptal se kapitán.
„Je,“ odvětil Ianto, „Spí a cucá si palec.“
Jack zbledl. Ianto popadl klíčky od auta.
„Kam jdeš?“
„Koupit plíny, zásyp a nutrilon.“
„Ani náhodou! Vrátíme ho matce!“
„Ty snad víš, jak se dostat do paralelního Cardiffu?“
„Ne, ale Jackie to ví a já na to přijdu taky!“

Dobrý den,
na základě doporučení od pana Marka Lebovitche jsem se dozvěděl o možnosti pracovat pro vaši organizaci jako asistent. Měl bych o toto místo zájem a myslím si, že plně vyhovuji vašim požadavkům. Mám zkušenosti s administrativní prací, mohu nabídnout dobrou znalost práce na PC, výborné organizační a komunikační dovednosti, příjemné a profesionální vystupování, pečlivost, odpovědnost, samostatnost, flexibilitu a schopnost rychle se orientovat v novém prostředí. Mám chuť aktivně pracovat a učit se novým věcem. V příloze zasílám svůj životopis.
S pozdravem Ianto Jones
Velšan se otráveně podrbal za uchem, upil studeného kafe a odeslal e-mail na adresu torchwood.hr@torchwood.uk

Žena v kostýmku přešla k dalšímu snímku prezentace.
„Nejprve musíme vypracovat psychologický profil pachatele. Po důkladné přípravě…“ nedokončila.
Do místnosti vrazili dva muži. Ten v kabátě se drze posadil mezi posluchače, ten v obleku setřásl ochranku a přistoupil blíž.
„Dovolíte?“ odstrčil ji obraceje se do sálu. „Ehm, promiňte. Jsem Ianto Jones. Nejedná se o jednoho pachatele, je to invaze. Mimozemšťané ovládají lidská těla…“
Jack se souhlasně pousmál.
„Co to tady vykládáte za nesmysly?“ zaječela žena.
Zaměstnanec ochranky vytáhl zbraň. Zamířil na ženu. Ozval se výstřel, pak další.
Kapitán Harkness vyprázdnil zásobník.
„Už nám věříte?“ zeptal se.
„Kdo sakra jste?“
„Torchwood.“

Žil byl jeden vlk. Byl tuze mazaný a kdejaký lišák mu mohl závidět. V celém lese nebylo lepšího lovce a leckde jsi našel jeho vlčata, ale všechna mu říkala strýčku, protože se k nim neznal.
Tenhle vlk šedivák měl jedno tajemství: byl nesmrtelný.
Jednoho dne potkal ovčáckého psa.
„Jsi hloupý, když jsi věrný ovčákovi a staráš se o stádo!“ posmíval se mu.
„A co bych měl dělat?“
„Užívat si a o nic se nestarat.“
„Ty jsi nesmrtelný, vlku, ale já mám jen krátký psí život a chci být užitečný.“
Vlk se zamyslel. „Mohl bych ty ovce chvíli hlídat s tebou?“

Jackie Harknessová vstala a oprášila si kabát. V prstech ještě cítila brnění; to byly zbytky trhlinové energie.
„Jste v pořádku, madam?“ zeptala se Ianthe Jonesová popotahujíc si sukni.
„Vzrušuje mě, když mi říkáš madam,“ zavrněla Jackie.
Ianthe se nervózně rozhlédla a upravila si vlasy za ucho.
Ulice, na které stály, se nezměnila, ale přesto vypadala jinak.
„Za ním!“ vykřikla Jackie a ukázala na cíp leteckého kabátu, který zmizel za rohem.
Ianthe se rozběhla.
„Jste příšerný! V životě jsem nepotkala tak arogantního chlapa!“
„Jste sexy, když se vztekáte, kapitánko.“
„Nápodobně, kapitáne.“
„Co myslíš, že tam dělají?
„Co asi… Dáš si kafe?“

Sešli do medicínské sekce. Owen se nakláněl nad pitevním stolem, zaujatě svíral skalpel a nevěnoval jim pozornost.
„Tak tady je naše krásná neznámá!“ zvolal Jack a oči mu nadšeně zazářily.
Ianto si skepticky prohlédl mrtvolu.
„Ehm, Jacku? To tělo…“ zarazil se, „Je to muž a není nejmladší a…“
„Řek‘ bych, že je to pěkně zanedbanej bezďák,“ konstatoval Owen a bez varování rozřízl korpus.
Z hrudníku vystoupal narůžovělý obláček, zformoval se do světélkující spirálky a rozpustile zamířil k Jackovi. Kapitán neváhal a lapil bytůstku do připravené nádoby.
„Tak princezno,“ řekl s úsměvem, „A teď mi hezky povíš, kde ses tady vzala.“

Ianto se překulil na břicho a zamyšleně se zakousl do propisky.
„Co to pořád píšeš?“ zeptal se Jack bloudě prsty po Iantově páteři.
„Deník,“ odpověděl Velšan.
„Deník?“ zopakoval kapitán, „Nepřipadá ti to trochu staromódní?“
Ianto dopsal větu a otočil se na bok.
„Jacku, elektronické záznamy můžeme smazat jediným kliknutím. Dennodenně používáme pilulky zapomnění. Existují mimozemšťané manipulující vzpomínky. Tohle,“ řekl a poklepal na sešit, „je jistota. A navíc, já jsem ze staré školy.“
„Tak si tam připiš ještě tohle,“ zasmál se Jack a něco mu pošeptal.
Ianto zrudnul. „Ale to se nestalo.“
Harkness naklonil hlavu. „Ale zrovna teď se to stane.“

„Jak se máš, Ianto?“ zeptal se tiše kapitán a položil svému zaměstnanci ruku na rameno.
„Ujde to, pane,“ odpověděl, „V rámci možností.“
Nenáviděl otázky. Nechtěl s nikým mluvit, nechtěl nikomu na nic odpovídat. Jak se asi mohl mít? Lisa byla mrtvá. Jeho svět skončil.
Upnul se k práci. To jediné v jeho životě mělo ještě smysl.
„Co osobní život?“
Ianto vstal, otočil se a nechápavě se zamračil. Co je zas tohle za otázku?
„Mám příliš mnoho práce, pane. Osobní život šel na vedlejší kolej,“ řekl bezvýrazným hlasem.
Jack zaujatě otřel nos o Iantovu tvář. „Hm, a co to takhle skloubit?“

Ianto vytáhl další bednu a oprášil štítek. Nadiktoval inventární číslo Toshiko do počítače.
Zavrtěla hlavou.
„Nic. To poškození databáze je rozsáhlejší, než jsem předpokládala.“
Ianto zalistoval v kartotéce.
„Mělo by to…“ zamumlal si, „Tady! Klíče a přístupy.“
„Už vím, co to je!“ zvolala nadšeně Tosh.
„Copak?“ řekl se zájmem Jack, který se tu znenadání zjevil.
„Je to zařízení schopné otevřít jakýkoliv zámek. Říkám tomu Zámečník.“
„Opravdu jakýkoliv?“ ujišťoval se Jack.
Přikývla.
„Bezva, tak to si půjčím!“ zaradoval se.
„Hej!“ křikl Ianto, „Kam s tím jdeš?!“
„Neboj, do večera je to zpátky. Jen si vyřídím účty s jedním mimozemským pásem cudnosti.“

„Tááák, teď opatrně,“ komentoval své počínání Owen Harper pokládaje krycí sklíčko na podkladové.
„Takže na tom kusu vesmírného šrotu, který jsme dnes zajistili, se vyskytují mikroorganismy, s nimiž jsme se ještě nesetkali, a mohly by představovat vážné ohrožení, ano?“ ujistil se Ianto, který se s blokem v ruce opíral o Owenův psací stůl.
„Jo,“ přikývl lékař přenášeje vzorek pod mikroskop. „Do psí prdele!!!“
„Co je?“
„Zaklekni a hledej.“
Oba muži se přesunuli na dlážděnou podlahu. Kapitánu Harknessovi se při příchodu naskytl pohled na dva vyšpulené zadky.
„Co vy dva tady...“ Křup!
„Owene?“
„Hm?“
„Myslím, že Jack právě našel náš vzorek.“

Jack dnes přišel na recepci s dobrou náladou. Elegantně se naklonil přes pult a zmáčkl tlačítko tajného vchodu. Pak si všiml nervózně přešlapující Gwen.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Snad tam radši ani nechoď,“ vzdychla.
Nechápavě povytáhl obočí.
„Ianto řádí jako černá ruka. Má na tebe pifku.“
„Cože má?“ podivil se, vzal Gwen za ruku a odtáhl ji k výtahu.
„To je dobře, že tu jste, pane,“ přivítal ho Ianto, věnoval mu úsměv a krabici od pizzy, do které Jack ládoval poštu doufaje, že se vyhodí.
„Co to má znamenat?“
„P.I.F.K.A.“ odtušil Ianto nevinně, „Pololetní Inventarizace, Fakturace, Katalogizace a Archivace.“

„Už jsem ti někdy říkal, jak moc nenávidím venkov?“ procedil Ianto mezi zuby a odehnal další dotěrný hmyz.
Jack neodpověděl. V jeho tváři sídlil naprosto soustředěný výraz. Rozdělat oheň pomocí třecích dřívek není zrovna snadná záležitost.
„A vůbec,“ pokračoval podrážděně Ianto, „Nechápu, jak jsi dokázal to, že jsme se ztratili uprostřed lesa, kde není signál, auto je fuč a o té zkratce přes bažinu ani nemluvím.“
Kapitán si odfoukl vlasy z čela a úkosem pohlédl na Iantovy zničené polobotky.
„Můžeš na chvíli zmlknout?!“ zavrčel, „Snažím se rozdělat oheň.“
Ianto strčil ruce do kapes. Neměl by Jackovi říct, že má zapalovač?

Skončil Den čtvrtý.
Chvíli jsem zíral s otevřenou pusou a nebyl schopen uvěřit tomu, co se právě stalo. Myslel jsem na to, že bych měl plakat, ale nešlo to. Takhle to bylo vždycky, když mi umřel někdo blízký. Prostě to nešlo.
Vypadl jsem ven. Někam jsem šel, nedokázal jsem zůstat na místě.
Vlahý podvečerní vzduch mě trochu uklidnil. Vdechoval jsem ho plnými doušky, cítil ho v plicích, krev mi šuměla v uších a srdce bušilo jako o závod. Život.
Nastal Den pátý. Postavil jsem se před zrcadlo, oprášil jsem si oblek a urovnal kravatu. Bude to chtít ještě pár košil…

Jack se přiřítil na základnu jako uragán, plášť ještě v běhu hodil po Iantovi a doprostřed místnosti postavil bednu. Zaklekl a začal z ní vyndávat podivné součástky.
„Mám milionový nápad! Vynález!“ zazubil se na přihlížející členy týmu, „Tosh, budu potřebovat tu xeronskou parní turbínu!“
Japonka zmateně přikývla.
Vytáhl z bedny jakousi hadičku a pokračoval: „Owene, přines mi sonickou páječku. Gwen? Pamatuješ na ta dulcianská relé? Budou u mě na stole.“
Všichni se rozběhli za prací, jen Ianto skepticky vyklepal kabát.
„Jacku, existuje nějaký způsob, jak se obejít bez toho vynálezu?“
„Jo,“ přikývl kapitán, „Zajedeš do Tesca pro filtry do kávovaru.“

Nestíhal. Ráno byl zavalen poštou, po obědě Jackem, večer nosatci a teď se mu navíc zasekl počítač. Zoufale pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě.
„Tosh, mám tady problém se systémem, můžeš s tím něco udělat?“ hlesl do intercomu, ale naděje ho už opouštěla.
Toshiko mohla věc vyřešit přes vzdálený přístup, ale přišla na recepci osobně. Přinesla hrneček voňavé kávy a s úsměvem ho položila před Ianta.
„Bude to vteřinka,“ řekla, „Do půlnoci to stihneš.“
„Stejně nevím, co psát. Ta témata letos stojí za houby,“ vzdychl.
„Hlavu vzhůru,“ usmála se Tosh od klávesnice, „Napiš třeba o tom, jak to dneska nestíháš.“

Sontaranský těžký křižník sestoupil na nižší orbitu Země.
„Jsme připraveni zahájit invazi, pane!“
„Z taktického hlediska zvolíme jako cíl Cardiff. Tam si nevšimnou ani konce světa,“ řekl zamyšleně voják hledě na obrazovku.
„Pane, měli bychom dát pozemšťanům šanci na rovný boj. V kterou denní dobu bývají bdělí?“
„Zaútočíme v pravé poledne,“ odpověděl velitel, „Moment, rozvědka nám zasílá informace.“
Obrazovka se zaplnila daty.
„Torchwood. Představují hrozbu?“
Text vystřídaly snímky. Cardiff, 12:00.
Jack Harkness hledá aspirin.
Ianto Jones se plouží pro colu.
Owen Harper spí.
Gwen Cooperová si obléká ponožku. Deset minut.
Toshiko Sato zvrací.
„Pane, navrhuji posunout čas útoku na 17:00!“

Gwen vystoupila z výtahu, prošla bezpečnostními dveřmi a rozdala na stolky kelímky s kávou. Snad to nepopletla.
Rozhlédla se po základně, ale nikoho tu neviděla. Zamířila do Jackovy kanceláře, když vtom ji zaujal lesklý předmět na podlaze.
„Co tu dělají policejní želízka?“ uvažovala nahlas a zvedla pouta z podlahy.
Jack vyšel na ochoz.
„Hele co mám!“ křikla na něj, zasmála se a potměšile zamávala želízky, „U policie bylo nejlepší nasazovat klepeta!“
Jack strčil ruce do kapes. Za ním se objevil Ianto.
„K čemu to tu vlastně máme?“ zeptala se.
Kapitán výmluvně protočil oči.
Ianto Jones si s povzdechem promnul zápěstí…

Ianto navštěvoval příbuzné velice zřídka. Nebylo divu.
„Pojď dál,“ vychrlila na něj Rhiannon mezi dveřmi, „Posaď se v kuchyni, mám zrovna něco na plotně. Davide, okamžitě toho nech! Dáš si kafe?“
„Čaj.“
Sedla si ke stolu s hrnkem vychladlého instantu a zkoumavě si bratra prohlédla.
„To co máš na krku je cucflek?“ zeptala se a zaujatě vyvalila oči.
Ianto si trochu popotáhl límeček a povolil kravatu.
„Vlastně je to otisk zubů,“ řekl tiše, „Stalo se mi to v zaměstnání.“
„Neříkal jsi, že děláš v kanceláři?“
„To jo,“ zamumlal, „Ale můj šéf má občas dost… nekonvenční představy o mojí pracovní náplni.“

Ianto Jones se přikrčil za zídku opravdu v poslední chvíli. Kolem jeho ucha zasvištěl projektil. Instinktivně si zakryl hlavu předloktím.
Tělo Jacka Harknesse dopadlo s těžkým žuchnutím hned vedle něj.
„V pohodě?“ zeptal se Ianto starostivě.
Jack přikývl. Netrefili ho.
„Takhle to dál nejde, Ianto. Musíme přejít do útoku!“ navrhl.
„Jdi první, budu tě krýt,“ řekl vyplašeně Velšan, „Umřít stejně nemůžeš.“
„Ale bolest cítím!“ ohradil se kapitán.
Na zeď dopadla další dávka střel.
„Čí byl tohle vlastně nápad, Ianto?“
„Můj ne!“
„Můj už vůbec ne!“
„Ale jsou to děti tvojí sestry!“
Ianto si rezignovaně odfrknul a uplácal další sněhovou kouli.

Kapitán Harkness se ztěžka opřel do dveří od pterodaktylí klece a viditelně si oddychnul. Myfanwy ho uraženě klofla do ramene.
„Ještě jednou nechám něco opravovat tebe a Owena,“ řekl obraceje se k Iantovi, který si oklepával ze saka smetí.
„Nemůžu za to, že vyvrátila panty,“ ohradil se Velšan, „Příště to bude chtít masivnější vruty. A taky lepší šroubovák.“
Jack přikývnul. Bez pořádného šroubováku to nejde, to říkal i Doktor.
„Mimochodem,“ pokračoval Ianto, „Ty panty šíleně vržou, chtěly by namazat. Dej mi klíčky od auta, zajedu pro vazelínu.“
„Už nikam nemusíš,“ zazubil se vítězoslavně Jack.
„Jak to?“
„Použil jsem lubrikační gel.“

Služebná vešla bez zaklepání. Přinesla dopis z Torchwoodu.
„Dejte to sem,“ zabručel pan Jones a sebral obálku.
Byl to Darcyho rukopis. Žena vycouvala.
Ianto se zamračil.
Četl:
Ach vaše oči! Jak nebe jasné,
po kterém mračna neletí.
Chladné jsou tak, a přece krásné,
jak brána příštího století.
Ach vaše rety! Mladosti plné,
chvějí se jak květy ve vánku.
Srdce mé nad nimi vášnivě trne,
když ukládávám se ke spánku.
Ach vaše úsměvy! Vždy tolik milé,
vzbuzují ve mně dojetí.
Je to snad ode mě pošetilé,
chtít zemřít v hlubinách objetí?
Beze slova list spálil.
Přesto mu na tváři zazářil úsměv.

Ianto se schoulil na Jackovo rameno a přivoněl k jeho kůži. Cítil se v bezpečí.
„Jsem ten nejšťastnější muž na světě,“ zašeptal Jack a pohladil Ianta po vystouplém bříšku.
Ianto se usmál, ale vzápětí strnul.
„Co se děje?“ zeptal se trochu vyděšeně kapitán.
„Nic, jenom mě koplo.“
Ianto se probudil vlastním výkřikem. Z čela mu stékal pot, v očích pálily slzy.
„Do prdele,“ zamumlal.
Podíval se na budík. Čtyři třicet.
Rychle se převlékl a vyběhl ven. Obvyklá trasa: přes cestu, park, potok, kolem stadionu. Na chodník začaly pleskat první těžké kapky.
Jak to Jack říkal? Antikoncepce je i v dešti…

Měli rande. Zašli do kina, na večeři, pak se jen tak procházeli po nábřeží. Světla se odrážela v hladině, z nebe se snášely sněhové vločky a na ulicích ubývalo chodců.
Ianto se obezřetně rozhlédl a pak nesměle vsunul prsty do Jackovy dlaně. Kapitán se zasmál, vzal Ianta okolo pasu a majetnicky ho k sobě přivinul.
„Zdá se mi to, nebo se nějak oteplilo?“ zazněl odkudsi hlas.
„Myslím, že se blíží teplá fronta,“ odvětil druhý.
Ianto se vymanil z objetí a rychle strčil ruce do kapes. Vzápětí minuli dvojici mužů.
Jack Harkness se pobaveně zasmál: „Ianto, oni se bavili o počasí!“

Ianto položil kouřící šálek kávy před Toshiko a posadil se na okraj jejího stolu.
„Jak pokračuješ s tím překladem?“ otázal se nahlížeje na monitor.
Mimozemské znaky se proměňovaly ve slova psaná latinkou.
„Myslím, že jde o nějaký žert,“ poznamenala Tosh, „Jestli jsem neudělala chybu v algoritmu, což je nepravděpodobné, je to… jak to… takový návod.“
„Návod na co?“
„Jak sklátit zmiji v deseti krocích,“ řekla Japonka bez špetky pobavení, „Ukládám to do netříděných.“
Základnou prosvištěla šmouha připomínající Jacka Harknesse. Dlouhý vojenský kabát zavlál na schodišti a zmizel.
„Kam běžel?“ zeptala se vykuleně Tosh.
„Myslím,“ utrousil Ianto, „že vyzkoušet ten návod.“

Kapitán Harkness měl rád zvířátka. (Chápejte jako mysteriózní tvory, vesmírné velryby, dinosaury a ostatní havěť.) A rád si tato zvířátka tahal na základnu. Nicméně starat se o ně musel Ianto.
Nejinak tomu bylo se samičkou makaplcha, kterou si nebohý Ianto odvezl domů.
Makaplch gluboonský je roztomilá, neškodná chlupatá kulička medové barvy.
„Zabiju tě!“ křičel Ianto už od výtahu a o okamžik později na Jackově stole přistála hromádka faktur.
„Co to je?“
„Účet za nový gauč, koberec, čtyři kravaty, oblek a starožitnou lampu.“
Jack nechápavě povytáhl obočí.
„Tos‘ mi nemohl říct, že ta potvora byla březí a mláďata se rodí zubatá?!“

Osoby:
Myfanwy, pterodaktyl
Kapitán Jack Harkness
Jednání prvé:
Střecha výškové budovy v Cardiffu
Myfanwy:
Krouží kolem, několikrát zavřeští.
Jack:
Nehybně stojí na okraji střechy, pateticky deklamuje do větru.
Žít, nebo nežít — to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát —
nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí
to srdce bolení, ta stará strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —
Učiní krok do prázdna, padá ze střechy, umírá.
Myfanwy:
Zakrouží nad ním, zavřeští.

„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se Jack, opřel se ramenem o zeď a založil si ruce na prsou.
Owen Harper v podřepu natočil sklenici, aby jí lépe procházelo světlo. Uvnitř se vznášela purpurová améba.
„Je to primitivní organismus,“ řekl lékař, „Podle testů a měření se živí…“
„Já ten podělanej krám vyhodim z okna!“ přerušilo ho Gwenino zaječení.
„…mozkovým vlněním alfa.“
„Což vysvětluje, proč jsou všichni tak podráždění,“ doplnil kapitán.
Do laboratoře vešel Ianto a beze slova začal leštit zábradlí.
„Jak tu potvoru pojmenujeme?“ nadhodil Owen.
„Alfasavec,“ zabručel Ianto.
„Cože?“
„No co,“ pokrčil Velšan rameny, „Já myslím, že se to ujme.“