Moje články

První z těch vzpomínek patřila otci. Velké teplé dlaně, ze kterých sálala péče a láska. Uchopil je svými dětskými prsty a ucítil chladivý kov prstenů.
„Hádej, kdo je?“ řekl vlídně Fingolfin.
„Tatínek!“ zasmál se Findekáno a věnoval otci úsměv.
Další z nich vlastnil Maitimo. Měl hebké milující ruce, které něžně hladí.
„Hádej, kdo je?“ ptal se.
Findekáno vpletl jeho prsty do svých a odpověděl polibkem. To bylo v blaženém valinorském jitru.
„Hádej, kdo je?“ vyhrkl nedočkavě Fingon.
„Nejsme na tohle už trošku staří?“ zavrčel Maedhros a strhl si milencovy dlaně z očí.
Fingon vzdychl. Kolik bolesti musí prožívat jednoruký muž?

Procházel jsem zahradami. Měsíční svit zaléval cesty a stříbřil koberce trávy.
Náhle jsem zaslechl píseň. Slovům jsem rozuměl sotva způli. Mou rodnou řečí byla sindarština. Otec by matku zabil, kdyby zjistil, že mě učí jazyku Noldor.
Isil unútië
ar i eleni,
endessë lómiva,
i lúmë autëa
erinqua caitanyë.
Dostihl jsem muže, jemuž patřil hlas, a zřejmě ho překvapil otázkou: „O čem zpíváš?“
„Mohu to přeložit, princi,“ řekl a začal recitovat.
Thinnant Ithil,
ar giliath…
„Ne!“ zastavil jsem ho. „Nenič tu píseň. Je nádherná.“
„Říkal jsi, že chceš vědět, o čem je…“
„Ano,“ odvětil jsem. „A proto se musím naučit quenye.“

Druhý dopis od eliade. Protože miluju Puškina a jeho Oněgina. A protože jsem nečekal, že by se v DMD mohl objevit. A navíc tak úžasně napsaný.
Dětský sen od Scully. Protože miluju ten film a mám ho spojený s jednou konkrétní osobou. Hezké vzpomínky.
Ještě se vrátí od Rorica. Protože některé lásky v nás zůstávají navždy.
Zápisky o horách a měsíci od Layly TB. Sice nesoutěžní, ale přesto moc krásné. Poetika tradiční japonské literatury se úžasně snoubí s tou moderní, jejímž ztělesněním je Murakami. A toho mám rád, protože píše a běhá.
Víra kmene od Ryi. Měl jsem u toho fascinovaný pocit někoho, kdo odkryje malinký růžek obrovské záclony, která chrání stále živý svět magie.
Krása za pultem od hidden_lemur. Protože je to tak přesné! A protože líp bych to nikdy nenapsal. A vůbec zbožňuju tenhle druh inteligentního humoru.
Slova tvých rukou od Martian. Martianiny drabbly byly všechny skvělé, ale tohle mi vlilo do duše klid a pokoru.
Objevitelská horečka od Ginger. Protože se rád učím a tohle jsem nevěděl. A protože jsem se moc dobře dokázal sžít s otcem, který má o ty kluky strach.
O Berenovi a Lúthien od Lejdynky. Protože je v něm duše Středozemě. A to je můj svět.
Legíny jsou pro holky od Elronda. Protože je tam krásná domácká atmosféra a hrozně jsem se u toho nasmál.

Náš velitel byl férový chlap, který chápal, že jeden spokojený voják udělá víc práce než celá skřetí horda.
Zrovna jsme obědvali, když přišel s tímhle: „Napište na kus papíru, co se vám tu nelíbí a při odchodu to hoďte do kotlíku.“
Přemýšlel jsem. Jídlo bylo dobré, výcvik tvrdý, ale žádná buzerace… Nechal jsem papírek prázdný.
Na ranním nástupu vypadal velitel nesvůj.
„Dobře, chlapi. Vím, že to bylo anonymní, ale kde je ten, co nic nenapsal?“
Udělal jsem krok vpřed. Stejně jako voják po mém boku.
Velitel si nás mlčky prohlížel.
„Blázni,“ vydechl.
V modrých očích vedle mě se zasvítily hvězdy.

SCÉNA:
Pustá krajina, v pozadí štíty Thangorodrim, sporé světlo, kouř.
FINGON:
Přichází, rozhlíží se.
Rekvizity: meč, luk a šípy, harfa.
Až sem jsem kráčel, drahý můj, aby vše bylo marno? Kde hledat tě mám v tomto nehostinném kraji? Vzpomínáš, když byli jsme mládi jak samo jaro?
Hraje na harfu. Zpívá.
Srdce mé, blažené, písní se plní,
když v světle Stromů já spočinout smím,
jablka zlátnou a pšenka se vlní,
chci děkovat Valar díkem upřímným.
MAEDHROS:
Zpívá. (Tiše.)
Srdce tvé, blažené, písní se plní,
když v světle Stromů ty spočinout smíš,
jablka zlátnou a pšenka se vlní,
chci děkovat Valar, že jsi u mě blíž.
Světlo dopadá na Maedhrose. Je připoután ke skále za pravé zápěstí.
Scéna se postupně rozjasňuje.
FINGON:
Šplhá k Maedhrosovi
MAEDHROS:
Ach, vše je marné. Miluješ-li mne, skonči má muka, vezmi svůj luk. Nechť hbitá střela skončí mé žití, tu bolest již nemohu snést.
FINGON:
Napíná luk.
Králi, jemuž jsou drazí všichni ptáci, veď nyní tu opeřenou střelu a slituj se alespoň trochu nad Noldor v jejich nouzi.
THORONDOR:
Přilétá, vynáší Fingona k Maedhrosovi.
MAEDHROS:
Polib mne naposled, než mi prokážeš milosrdenství.
FINGON:
Otálí.
Nemohu. Jak sám sebe bych vraždil!
Utne Maedhrosovi ruku.
THORONDOR:
Odnáší oba pryč.

Bylo mi padesát. Rodiče čekali, že se ožením, ale já na ženění nepomýšlel. Rozhodl jsem se pro armádu. Připadalo mi to jako dobrý nápad.
Když Velekrál a Elendil vymysleli Spojenectví, už mi to jako dobrý nápad nepřišlo.
Stáli jsme na cvičáku.
„Postáváte jako ženský na trhu! Rozestup! Pravou upažit!“
Upažil jsem.
„Teď položte ruce na ramena toho před sebou!“
„Nemůžu mu tam radši položit nohy?“ zabručel jsem. Naneštěstí příliš nahlas.
„To si nechte na večer, vojáku!“
Muž přede mnou se otočil a věnoval mi ten nejkouzelnější úsměv, jaký jsem kdy spatřil. Nakonec to v té armádě asi nebude tak špatné.

SCÉNA:
Thrandúilova komnata, král stojí u velkého zrcadla, okolo něj se pohybují sloužící s drahými látkami a šperky (zpívají sbor)
FEREN:
přichází, na sobě má zbroj
Můj pane, špatné zprávy, špatné zprávy nesu.
Od zrcadla odpoutej se, pohled obrať k lesu.
THRANDÚIL:
Co to pravíš? Jaké zprávy? Co můj pohled jasný?
SBOR:
Jsi tak krásný, jsi tak krásný, ó náš králi krásný!
FEREN:
Můj pane, pavouci se, pavouci se množí.
Od zrcadla odpoutej se, pohled obrať k hloží.
THRANDÚIL:
Co to pravíš? Co se množí? Jsem snad málo bdělý?
SBOR:
Jsi tak skvělý, jsi tak skvělý, ó náš králi skvělý!
THRANDÚIL:
odstoupí od zrcadla, pohlédne na Ferena, sloužící za ním cupitají
Nechť pravdu pozná lesní lid!
SBOR:
Nechť pravdu pozná lesní lid!
THRANDÚIL:
Však krásná ta pravda musí být!
SBOR:
Však krásná ta pravda musí být!
THRANDÚIL:
Čili než lidu vyjeví se…
SBOR:
Upraví se, upraví se, ó náš králi, upraví se!
FEREN:
zoufale vykřikne:
Pane, to není logické!
THRANDÚIL:
recitativ: Však je to velmi praktické!
vrátí se k zrcadlu, probírá se šperky, naposled se otočí na Ferena
recitativ: A teď mě neruš, je to jasný?
SBOR:
Jsi tak krásný, jsi tak krásný, ó náš králi krásný!
FEREN:
nabroušeně odchází

Král Turgon zahynul v kamenné suti.
Duilin z Vlaštovky uhořel.
Rog od Kladiva hněvu byl udupán balrogy. Mnoho jich vzal s sebou.
Salgant z Harfy zradil. A zaplatil za to.
Penlod Pilíře a Sněžné věže byl zasažen šípem.
Jeho bratr byl roztrhán vlky.
Ecthelion od Fontány padl v souboji s Gothmogem.
Glorfindel Zlatého květu zachránil mnoho životů. Svůj ale ne.
Maeglin, zrádce z Domu Krtka byl zabit a svržen do plamenů.
Egalmoth Nebeské klenby přežil pád města. Byl zahuben Fëanorovými syny.
Galdor, pán Stromu, odplul na Západ.
Tuor Bílého křídla též.
Tak skončilo život na tomto světě Dvanáct gondolinských pánů.

Zlatý pás pole se táhne až za obzor. Klasy jsou velké a plné. Hladím hlavičky obilí; již brzy sklidím, co jsem zasel, svou první úrodu. Svůj dům jsem postavil na kopci, cesta je lemována stromy. Je prostý, stěny jsou kamenné a časem obrostou vínem. Ve dveřích stojí má žena. Synek mi vybíhá v ústrety, má její úsměv a moje oči.
„Kano! Sakra, Kano!“
Představa se rozplyne. Uklouznu po krvavém šlemu a stoupnu na ruku mrtvé ženy. Bratr mi pokyne mečem.
„Co s tím Eärendilovým potěrem?“
V síni se choulí dva malí chlapci.
„Nebudu vraždit děti, Maitimo.“
„Dělej si, co chceš.“

Byl to veliký svátek; říkali jsme mu Brány léta. Celý Gondolin byl vzhůru, hodně se zpívalo, pilo, zahradami pobíhaly rozesmáté děti, které neznaly únavu, i když by jinak dávno byly v postelích.
Turgonův dvůr se shromáždil na nejvyšších hradbách, na králově bílé věži hořela barevná světla, stromy zdobily lampiony. Idril se smála a byla krásná, dokonce mi občas věnovala vlídný pohled. Zdálo se, že křivdy budou jednou provždy odpuštěny.
Již brzy vyjde Slunce a vydá se na nejdelší pouť. Bude se zpívat.
„Honem, honem, ať to nezmeškáte! Eärendile, kde jsi? Pojď se dívat.“
A pak obzor zahořel. Na severní straně.

„Ty vole, já už nemůžu!“
„Ale můžeš! Když říkáš, že nemůžeš, můžeš ještě jednou tolik.“
„Se pobliju!“
„Dokud se nepobliješ, není to pořádnej trénink.“
„Padesát!“ vydechl jsem a nechal Eda, aby mě vysvobodil zpod lešeninový tyče, co sloužila jako činka na benchpress.
„Tak, teď si vyklusáš a pak se vrhnem na dřepy.“
„Děláš si prdel?“
„Kdybych si dělal prdel, vyprávim vtipy o negrech.“
„Já na to seru, todle nemůžeš. Musim mít přece taky nějaký práva!“
„Jaký jako práva?“
„Třeba právo na odpočinek!“
„Umíš latinsky, Pětko?“
„Trochu.“
„Vigilantibus iura scripta sunt.“
„Co?“
„Že máš právo zůstat vzhůru a uklidit to tady.“

Právě se mi stalo něco hrozného: Zapadla mi tužka mezi postele. Jsem si jist, že je to proto, že jsem špatný člověk. Žeru maso, piju, kouřím, nevychovávám veganského psa a chci své děti nechat očkovat.
Myslím, že jsem byl v minulém životě masový vrah. V tom následujícím budu přinejlepším muňka. Nebo té reinkarnaci ani nestojím za špetku důvěry a pošupajdím pěkně do pekla. To by nakonec nebyla zas tak hrozná možnost, protože tam bude většina mých pohanských kámošů.
Nicméně jsem tak nějak smířen s tím, že jsem zlý, špatný a nesluníčkový.
Každopádně když budu potřebovat spravit karmu, pozvu si instalatéra.

Vběhnul jsem do baráku, rychle se rozhlíd a zarýgloval dveře. Zombíci byli pomalí, tupí, ale měli jednu nespornou výhodu: bylo jich hodně. Tlačili se na výlohu a výplň dveří. Měl jsem tak minutu, než rupne sklo.
„Tak copak tady máme?“ mumlal jsem, abych utišil nervy. „Řeznictví, no výborně!“
Prohraboval jsem věci.
„Zástěra, gumový rukavice, kalkulačka... je to řeznictví, sakra! To tu vážně neni žádný jídlo? Aspoň tlačenka. Bože, jak dlouho jsem neměl tlačenku!“
Dveře povolily, nemrtváci se začali hrnout dovnitř.
„Mozečky nevedeme!“ zařval jsem a vletěl dozadu.
A tam můj zrak ulpěl na předmětu za zlatýho bludišťáka: Obrovský řeznický sekyře.

Začalo to v pondělí takovým mírným škrábáním v krku. Večer předtím jsem vykouřil pár cigaret, takže jsem tomu žádnou váhu nepřikládal. To jsem ještě běžel.
Pak přišel kašel. Nejdřív byl nenápadnej, postupně se ale zhoršoval. Za chvíli jsem chrchlal hůř než Osmička. Nahlásil jsem se doktorce Myersový a doufal, že mi pomůže čaj s citronkou.
Večer jsem měl trochu teplotu. Zabalil jsem se do deky a myslel na to, že zejtra musim zase běžet.
„Už ho skoro mám, už ho skoro mám...“
„Koho?“
„Nezdržuj, jsem mu na stopě...“
„Nemusíš ho chytit, Pětko, nemusíš běžet dál.“
„Ale musím!“
„Sestro, nasadíme antibiotika.“

Smrákalo se, vzduch voněl šeříkem. Seděl jsem na lavičce pod okny královy dcery a trpělivě čekal. Za chvíli přijde, ponese svíčku, pak usedne na okenní sedátko poblíž dětské postýlky a začne zpívat.
Mateřství ji změnilo; byla ještě krásnější. Zaoblila se v bocích, v tváři se usídlil lehounký úsměv a celou její bytost jako by prostupovalo nebeské světlo.
Spinkej můj maličký,
máš v očích hvězdičky,
dám ti je do vlasů,
tak usínej, tak usínej…
Zmlkla, vstala. Chvíli stála ve světle, jako by tušila mou přítomnost. Pak prudce zabouchla okno.
Nabral jsem do plic vzduch.
Však už brzy budeš moje, má paní.

Byl podzim, krásnej čas, kdy se tady běhají maratony. Šel jsem na trénink a bral to zkratkou přes park. Pak jsem je uviděl.
Ona v legínách s růžovým pruhem a stejně růžových botách, v uších sluchátka růžového iPhonu. Ohon zlatých vlasů se pravidelně pohupoval sem a tam. Vedle ní joggoval on, navlečený v šedých, bachratých teplákách. Na chlupaté hrudi se mu perlil pot.
„Proboha, není to Chris Hemsworth?“ vydechla náhodná kolemjdoucí a chystala se omdlít.
„Není, ty krávo,“ zavrčel jsem.
Proběhli okolo mě, ani si mě nejspíš nevšimli. Hodil jsem si na záda tašku.
Chtěl bych ho vidět boxovat, princeznu.

Zotavil jsem se rychle. Byl jsem zesláblý, ale jizvy se dobře hojily a na rtech se usídlil úsměv. Sedával jsem v zahradách a naslouchal zpěvu, nechal se laskat zvukem Ecthelionovy flétny a teplem slunečních paprsků. Vzpomínky bledly; utrpení se vytrácelo a měnilo v kdysi dávno vysněný sen.
Myslel jsem na Idril více než kdy jindy. Těšil jsem se na chvíli, kdy bude po všem a já ji budu smět obejmout. Představy byly tak živé, tak sladké. Cítil jsem její měkké, hebké tělo, její vůni, záplavu zlatých vlasů, které šimrají na tváři.
Po tolika letech jsem opět pocítil cosi jako štěstí.

Sny se plní. Většinou ty, u nichž si to nepřejeme.
Když mě vlekli do Angbandu, ještě jsem vnímal čas. Počítal jsem západy slunce, s nimiž se skřeti vydávali na cestu. Dny, v nichž jsem žíznil, mi připadaly nekonečné.
Na podlaze kobky si uvědomuji, že nekonečné nebyly. To pravé nekonečno přišlo teď. Stalo se bolestí a nejistotou, nejistotou a bolestí.
„Nesnaž se mi vzdorovat,“ šeptal Nepřítel. „Nakonec podlehnou všichni.“
Bolesti jsem vzdorovat dokázal. Čemu jsem nakonec podlehl, byla nabídka, slib, že mi dá Idril. A Gondolin. V tom nekonečnu jsem mu věřil.
„Ukaž se,“ usmál se, „královská koruna ti bude slušet.“

Zdál se mi příšerný sen. Probudil jsem se zbrocený potem; místností stále dozníval výkřik. Cítil jsem bolest, tak skutečnou, jako by mi bodali pod nehty jehly. Rychle jsem ohmatal ruce, zda na nich nelpí spáleniny. Byly čisté, ale stejně jsem čichal seškvařenou kůži.
Bylo po půlnoci, když jsem se opět přinutil zavřít oči. Pořád tam byly: Dva zářivé klenoty, blyštící se v koruně z černého železa. Po třetím zbyla jen odporná rána, jakoby zjizvená jamka v tváři bezokého. Slyšel jsem ten hlas. Sladký jako med, a přesto tak děsivý.
Strach. Takový strašný strach.
A přece jsem ráno odcestoval do hor.

Opřel jsem si hlavu. Víčka byla těžká, vlasy se uvolnily z účesu a zakrývaly tvář. Tyhle porady byly příšerně nudné.
Tuor zrovna o čemsi řečnil. Nedokázal jsem ho vnímat a zřejmě jsem nebyl sám. Penlod si kreslil, Galdor a Glorfindel hráli pod stolem kámen, nůžky, papír. Ecthelion si čistil nehty. Salgant pozoroval ptáky za oknem a bylo-li přítomno jeho tělo, mysl se vzdálila neznámo kam.
„Zvážím tvé návrhy,“ vytrhl mě z dřímoty Turgon, „ale uvědom si, že zdejším zřízením jest monarchie.“
„Spíš anarchie,“ zašeptal Rog.
Když se do místnosti vřítil pes a za ním rozesmátý Eärendil, frustrovaně vzdychl.
„Totální anarchie.“

Že něco není v pořádku, jsem měl tušit už tehdy, když jsem začínal běhat.
„Nenávidim všechny běžce,“ syčela na mě nevrle.
Pokrčil jsem rameny. Její podivný chování mi připadalo roztomilý; konec konců jsem byl zamilovanej.
***
Dneska jsem se vzbudil s pocitem, že mi někdo sežral deset deka mozku. Pravda, vypil jsem předchozího večera čtyři piva, ale takovej bolehlav? Taková demence? Pomalu jsem si nedokázal vzpomenout, jak se jmenuju. Rozlepil jsem oko a spatřil svou milou, jak snídá.
„Copak máš dobrýho?“ zeptal jsem se přiměřeně situaci.
Kouzelně se zazubila: „Salámovou pomazánku.“
S kym žiju, mi došlo vzápětí.
Když si pustila Landu.

Tahali jsme sirky. Tohle byl běh, u kterýho šlo o kejhák, a to jako vážně. Můžete třikrát hádat, na koho to vyšlo.
„Tak jo,“ nadechla se Janine. „Potřebujeme odlákat zombíky od základny a to co možná nejrychleji. Tohle by je mohlo přimět pohnout zadkem.“
Podíval jsem se do kýble. Byl z polovičky plnej něčeho, co připomínalo zvratky namíchaný s gumídkama.
„Fajn,“ řek‘ jsem, „nechci vě…“
Janine vzala kýbl a převrhla mi ho na hlavu.
Zaječel jsem jak ženská. Prostě to ze mě vylítlo.
„Se pobleju! Smrdim jako tejden starý mozky!“
„Smrdíš jako čerstvý mozky. A teď běž.“
Běžel jsem. Rychle.

Není zrovna moc zájmovejch činností, který můžete během apokalypsy dělat. Jíte, spíte, trénujete, přežíváte. Ale dá se najít pár věcí. Jednou z těch kratochvílí, co se dají na základně provozovat, je poker.
Hrávali jsme pravidelně každej večer a protože dolary nebo eura teď měly zhruba podobnou hodnotu jako peníze do Monopoly, schválně jsem sázeli vysoký částky.
„Dva páry,“ prones s ledovym klidem a kamenným ksichtem Evan.
„Postupka,“ utrousila Sarah.
„A já mam hovno,“ shrnul jsem a zahodil karty.
„Tvoje čtyři tisíce dolarů jsou teď moje čtyři tisíce dolarů,“ oznámil mi Sedmička.
A Sarah dodala: „A zejtra ráno jdeš na start.“

Znovu jsem dohlížel na těžbu kovů v Ered Echoriath.
„Pane, můj pane!“
Přibíhal ke mně horník a málem se přerazil o bednu. Když jsem spatřil, co nese, zatajil se mi dech. Občas jsme nacházeli drahé kameny, ale tyhle byly jedinečné: Tři průzračné diamanty zářící jako nejjasnější hvězdy.
Dlouho jsem je brousil a nakonec vložil do mithrilu. Diadém jsem uschoval v truhličce vyložené černým sametem. Bude to dar pro Idrilinu dceru. Nepřál jsem Tuorovi mužského dědice.
Kameny tiše čekaly. Když se jednoho jarního dne narodil Eärendil, vzal jsem je a zakopal pod zem. A věděl, že už navždy zůstanou ve tmě.

Běhám. To je moje práce. Pouštim se mezi zombíky, abych přines pár krámů na základnu. Tak trošku na tom totiž závisí naše přežití.
Už jsem se smířil s tim, že jsem sběrač. A když sbíráte cokoliv, co se může hodit, občas přinesete kraviny. Jako dneska.
„Co to máš, Pětko? Co to je?“ Děcka na základně jsou otravný, ale jsem jejich hrdina.
„Prášek na praní,“ zavrčim.
„A můžu si nějakej vzít? Šmudla se vyválela v hovínku!“
„Kdo je Šmudla?“
„Přece moje kočka!
„Ou kéj…“ zamyslim se a kouknu na pytel. „Jestli chceš mít Šmudlu s vůní Zitrus Frische, je to tvoje!“

„Dneska máme v rádiu speciálního hosta.“
„Ano, je to náš běžec číslo pět!“
„Kolikátej už?“
„Nech toho, neděs ho. Takže, Pětko, ty jsi jeden z našich nejrychlejších běžců.“
„Cože, fakt?“
„Nepodceňuj se, chlape.“
„Nechceš nám prozradit, jak to sakra děláš?“
„Mno, mam takový svý udělátko.“
„Udělátko, hm, hm, hm… jak moc je to tajný?“
„Když to řeknu, Sam mě asi umlátí tou baseballkou, co jsem dneska dones…“
„Ale no tak!“
„Fajn, občas si vypnu vysílačku a pustim si do sluchátek hlas svojí tchýně.“
„Nekecej!“
„Ne, fakt.“
„Takže pro všechny, co milujou svoji tchýni stejně jako tady Pětka, máme další písničku.“

Bolest, kterou jsem cítil kvůli Idril, se brzy změnila v šílenství.
Když jsem bičoval psa pro jakousi malichernost, procházel okolo Turgonův tajemník. Zastavil se a krátce na mě pohlédl. To bylo vše.
Když jsem řval na služebnou, která mi zničila košili, a vyhrožoval jí smrtí, znovu se odkudsi vynořil. A věnoval mi pohled, z něhož jsem nesvedl nic vyčíst.
„Musíte si o mně myslet, že jsem ten nejhorší z elfů,“ řekl jsem mu později, když se naše cesty opět zkřížily. „Velmi bych ocenil, kdybyste o mém chování neříkal králi.“
Jen se usmál, přiložil prst na ústa a mírně zavrtěl hlavou.

Idril o své matce nemluvila. Neměla na ni mnoho vzpomínek. Turgon ovdověl, když byla děvčátko.
Toužil jsem zvědět, proč Gondolin nemá královnu a zvědavost mě přiměla jít za králem.
„Elenwë byla krásná,“ zašeptal. „Idril má její zlaté vlasy.“
„Jak zemřela?“ zeptal jsem se.
„Fëanor spálil lodě. Museli jsme přes Helcaraxë.“
Hlavou mi bleskl neurčitý obraz ledové krajiny.
„Byl tam takový mráz, že jsme si cpali do bot slámu, co jsme měli pro koně,“ vzdychl. „Když se prolomil led, po mé ženě zbyla jenom stébla na hladině.“
„Je mi to líto,“ řekl jsem.
„Lítost si nech,“ vyštěkl. „Vůbec jsi ji neznal...“

Přitáhl do Gondolinu a Voronwë za ním hopkal jako pejsek. Miloval toho lidského floutka, jehož jedinou zásluhou bylo, že našel zbroj v Nevrastu? Možná, snad, nevím. Tuor měl však oči jenom pro královu dceru.
„Přináším Ulmovo poselství!“ oznámil před Turgonem. Podle mě lhal.
Celebrindal se rděla, klopila řasy a netrvalo dlouho a vodila se s ním za ručičku.
Dosud jsem si nemyslel, že budu schopen takové nenávisti. Idril je moje, jenom moje, rozumíš?!
Toužil jsem ho zabít. Pokaždé, když jsem pracoval v kovárně, vymýšlel jsem pro něj jinou bolestivou smrt. Ale pak zabil on mě. Vzal si Idril za manželku.

Všechno je v hajzlu. Město je plný zombies. Běž! Běž!
Když slyšíte „You’ve collected Baseball Bat“ u Baseballovýho stadionu…
Když najdete „Bottled Water“ a v trávě u cesty se válí PETka…
Když se málem rozbrečíte, protože vás nahání zombie se sluchátkama v uších…
A pak se rozbrečíte doopravdy. Vyčerpánim.
Ale běžíte dál…
Když ze zoufalství vykřiknete: „Fuck you, Sam! Just shut up!“
Potom vám hlavou prolítne: Už nikdy víc!
Ale pak, když trénujete v bezpečný zóně a posloucháte u toho ty dva z rádia, usměje se na vás dvouletej capart a zamává vám…
A vy víte, že zejtra poběžíte znova.

Přijeli lovci. Ode zdí se odrážel hlasitý štěkot psů. Nádvoří se zaplnilo skolenou zvěří. Sloužící z kuchyně přiváželi káry, nakládali srnce a zajíce, prohlíželi vyrovnané bažanty a tučné křepelčí slípky.
Idril sevřela prsty na zábradlí. Zdálo se mi, že se chvěje.
„Tolik smrti. Opravdu musíme zabíjet, abychom mohli přežít?“ zašeptala vstříc větru, aniž by odtrhla pohled od výjevu pod námi.
„Muži potřebují maso, má paní,“ řekl Glorfindel.
„Ale musíte ho mít denně?“ ohradila se. Potom se ohlédla na mě. „Masožravky!“
Ten večer jsem u tabule okusoval salát. Idril mi věnovala úsměv.
Hlad jsem ale zahnal až ve své kovárně.
Hovězím.

Královský palác s Turgonovou bílou věží byl tou nejskvostnější stavbou, kterou jsem kdy mohl spatřit. Byl nádherný, bezchybný, dokonalost vyvedená v mramoru. A přesto, nebo právě proto, jsem v něm pociťoval tíseň. Byl jako jablko, ve kterém hlodá červ. Dlouhé chodby naplňoval nepřátelský šepot.
„Pssst! Tiše! Támhle jde.“
Zbrklé pohyby, kradmé pohledy. Sklopená víčka sloužících.
Idril mě neměla ráda a rozsévala o mně mnoho lží. Snad jim sama věřila, nechci ji z ničeho vinit.
„Pssst! Uslyší nás!“
Již zítra opět vyjedu do hor. Jejich chladné objetí je mi útěchou. Ve štolách mě nikdo pomlouvat nebude. Tam na to není čas.

Thrandúil Oropherion
místní král lesních elfů
ženy ho zbožňují, muži mu závidí, dermatologové ho nenávidí
stár tři tisíce šest set let, vypadá na dvacet pět
vyzkoušejte i vy jedinečný noční krém proti vráskám
LAURËÁL REVITALIFT
věk se vaší pleti už nikdy více nedotkne!
Laurëál Eryn Galen. Já za to stojím!

Přivřel jsem oči. Další úder kladivem. Jiskry se rozlétly a zhasly v kůži zástěry. Žhavý kov pod mýma rukama získával tvar. Další úder, znovu a znovu. Prsty pevně svíraly rukojeť, svaly tvrdly. Mohl jsem v dlani rozdrtit kámen.
„Jsi slabý jako holka! Okamžitě zvedni ten meč, chlapče!“
Je mi osm. Říká mi chlapče, protože mi ještě nedal jméno. Ani za to mu nestojím. Chvěju se, bolí mě každičký sval. Hlavně neplakat. Nesmím být slabý.
Včera jsem se nepohodl s jedním z Egalmothových mužů. Tekla krev.
„Pohrdám tebou,“ řekla mi Idril.
Vidí ve mně jen rváče? Jí bych nikdy neublížil.
Nikdy.

Procházel jsem zahradami. Měsíční svit zaléval cesty a stříbřil koberce trávy.
Náhle jsem zaslechl píseň. Slovům jsem rozuměl sotva způli. Mou rodnou řečí byla sindarština. Otec by matku zabil, kdyby zjistil, že mě učí jazyku Noldor.
Isil unútië
ar i eleni,
endessë lómiva,
i lúmë autëa
erinqua caitanyë.
Dostihl jsem muže, jemuž patřil hlas, a zřejmě ho překvapil otázkou: „O čem zpíváš?“
„Mohu to přeložit, princi,“ řekl a začal recitovat.
Thinnant Ithil,
ar giliath…
„Ne!“ zastavil jsem ho. „Nenič tu píseň. Je nádherná.“
„Říkal jsi, že chceš vědět, o čem je…“
„Ano,“ odvětil jsem. „A proto se musím naučit quenye.“

Turgon běžně večeříval se svými pány. Dnes jsme čekali už jen na Glorfindela.
„Jdeš pozdě, pane Zlatého květu,“ uvítal ho král, když konečně vstoupil.
„Nemohl jsem se dočkat té lahodné krmě!“ zahlaholil Glorfindel, přitáhl si židli a nahlédl pod pokličku. „Ach, vepřové v mrkvi! To už jsem nejedl… dobré dva dny!“
„Je leden, můj pane,“ upozornil kapitána Turgonův tajemník. „Máme omezené zdroje.“
„Chtělo by to více mrkve!“ pokračoval Glorfindel. „Mrkvový salát, mrkvový koláč, mrkvový džus!“
Penlod obrátil oči v sloup.
„Víte co? Postavíme si sněhuláka! Jen… myslíte, že tu seženu mrkev?“
Rog po něm hodil talíř.
Nikdo si ničeho nevšiml.

Bylo po bitvě. Alespoň pro nás. V uších mi stále ještě zvonil hlas Glorfindelova herolda: „Ústup! Ústup!“ Mrtvé jsme nechávali ležet.
V údolí pod námi klidně protékal Sirion. Hleděl jsem do jeho vod. Ruka, kterou jsem držel v dlaních, byla ještě teplá, ale pomalu chladla. Ač jsem nechtěl, vyhrkly mi slzy.
„Netruchli, můj princi.“ To byl Ecthelion. Ve tváři měl stříkance černé krve.
„Byl to můj přítel,“ zašeptal jsem.
„Byl to voják.“
„Znal jsem ho…“
„Voják. Stejná zbroj, stejný štít. Jenom voják.“
Vzhlédl jsem naplněn nenávistí.
„Každý muž je nahraditelný,“ řekl ledovým hlasem. „To si pamatuj, pokud jednou chceš vládnout.“

Eöl byl souzen a odsouzen k smrti. Menší trest nezasluhoval. Vyvedli ho v poutech na černý skalní sráz Caragdûr. Naposledy se na mě otočil. Můj otec.
„Teď se nedívej,“ hlesla úzkostlivě Idril a zakryla mi oči. Její dlaň byla křehká a studená.
Zavrtěl jsem hlavou, uchopil její prsty a stáhnul ruku dolů. Chtěl jsem se dívat. Král Turgon sotva znatelně přikývnul.
„Opouštíš tedy svého otce a jeho rod, neblahý synu!“ vykřikl Temný elf. „Tady tě zklamou všechny naděje, a možná že tu ještě zemřeš stejnou smrtí jako já.“
Pak ho svrhli. Rozbil se na tisíc kusů. A já se díval.