Moje články

Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem vybral tohle. Bylo to možná proto, že z hlediska komentářů je nedoceněné, nevím. A nebo prostě proto, že jako jedno z mála nevyvolává záchvat smíchu. Jo, dělám si srandu z věcí, které jsou pro mě důležité, abych si to nemusel přiznat. To ale dělá spousta lidí.
Mám k tomuhle drabble vztah. Je dobře napsané, alespoň si to myslím. A má pro mě osobní význam. Tak mi snad odpustíte, že je to trošku explicitnější slash.
Rozepínání Iantova saka bylo pro Jacka důvěrně známým pohybem. Přesto si neodpustil pohladit ho po ramenou. Hladká vlna kapitána naplňovala klidem.
Kravata byla hedvábná. Když ji rozvazoval, chladivě klouzala v prstech. Otřel ji Iantovi o tvář. Velšan se usmál. Potichu zavrněl.
Jack přistoupil blíž, zajel rukama mezi vestu a košili. Temně rudý rayon zadního dílu mazlivě sklouzl po hřbetech, švýcarská bavlna suše a hřejivě ulpěla v dlaních.
Přezka opasku z italské kůže tlumeně cinkla o podlahu.
Pár vteřin ticha, elektrizující napětí. Přitiskli se k sobě, políbili se.
„Tohle je teprve kvalitní materiál,“ zavrčel Jack a zaryl nehty do Iantova zadku.

Tak já to tady balím. Bylo to fajn, mám vás rád, jdu se zas pokoušet o skutečnej život.
Bylo třicátého dubna. Pobledlý mladík vyhlédl z okna, vzdychl, zavřel notebook a polkl poslední doušek espressa. Natáhl si sako, srovnal kravatu.
Cesta se zdá dlouhá, když nevíte, kam jdete. Sledoval obraz děvčátka s očima plnýma záhad.
Nakonec ji našel.
„Čekala jsem tě,“ řekla a položila na stůl tarotovou kartu.
„Ty víš, kdo jsem?“
„Hledáš Kapitána,“ řekla. Muž na kartě měl Jackův obličej. „Strávil jsi s ním měsíc. Ale nebyl jsi s ním.“
„V podstatě.“
Dívka otočila další kartu: Marnost. Mladík si povolil kravatu.
„Jak jinak,“ hlesl a polkl slzu.
„Mám pro tebe ještě jednu,“ pronesla s úsměvem.
Podala mu Naději.

Varování: Homoerotické čtení na neděli. (BDSM slash 15+)
Ianto si povolil kravatu. Sundal ji, aniž by ji byl rozvázal, a jako smyčku navlékl kolem Jackova krku. Utáhl ji. Těsně, velice těsně. Kromě tohoto obojku a pout už na sobě kapitán neměl nic.
„Na kolena,“ pronesl pan Jones pevným hlasem.
Jack zaváhal.
„Něco jsem snad řekl,“ procedil Ianto mezi zuby a trhl kravatou dolů.
„Jak si přejete, pane.“
„Teď mi olízej boty, otroku!“ přikázal Velšan a věnoval významný pohled zabláceným polobotkám.
Harkness se potměšile ušklíbl.
Ianto vyprskl smíchy.
„Já na tohle nemám, Jacku!“ řehtal se.
„Tebe to nevzrušuje?“ podivil se Jack.
„Možná,“ zamyslel se Ianto, „Kdyby to bylo obráceně...“

„Nekuř mi v tom kabátě, Ianto,“ štěkl Jack.
Sundal jsem jeho kabát a šel si zapálit na plácek u centra. Vůbec netuším, kde se mi v klopě saka vzal červený karafiát. Pravděpodobně propadl riftem. Neřešil jsem to a klidně si pokuřoval.
Přikvačila ke mně jakási zrzavá ženská. Nakonec byla docela pohledná - správné tvary na správných místech - vypadala ovšem, že mě chce zabít. Místo toho si jenom řekla o cigáro.
Slovo dalo slovo, pozval jsem ji na drink. Můj stupeň naštvanosti na Jacka dosáhl kritické úrovně. Vzal jsem ji k sobě. Proč proboha na sobě měla modrý trenýrky s červeným vláčkem?!

Sedli do auta.
„Netřískej tak těmi dveřmi, Jacku,“ zasyčel Ianto od volantu Audi.
„Pardon.“
„A připoutej se,“ dodal.
„Nemůžu umřít, pamatuješ?“
„Ale rozbít přední sklo mi můžeš.“
„Pojedeme dlouho?“
„Asi dvě hodiny, proč?“
„Pustím si muziku,“ odvětil bezelstně Harkness a zapojil transmitter. Pak společně s přehrávačem spustil: „Uptown girl, She's been living in her uptown world!“
Ianto obrátil oči v sloup. Tři minuty skladby se zdály nekonečné. Následovala You’re so vain.
„I had some dreams they were clouds in my coffee... No ták, zpívej!“
Pan Jones zajel na odpočívadlo. Zastavil vůz.
Jack se nadšeně zazubil: „Sex na parkovišti?“
„Ne. Vystupuješ.“

Celkově vzato, práce pro Torchwood nepatří zrovna k těm bezpečným. Dokonce koluje historka, že zmíníte-li Torchwood, odmítnou s vámi uzavřít pojistku. Se smrtí se počítá, těžká zranění jsou častá, středně těžká velmi častá a s těmi lehkými se naučíte žít.
O něčem podobném přemítal Ianto sedě na ošetřovně, odevzdávaje pravidelný půllitr krve. Bude-li potřeba transfuze, Torchwood je připraven.
Doktor Harper s úšklebkem nadepsal konzervu.
„Mám nulu negativní, to jsem univerzální dárce, že?“ ujišťoval se pan Jones.
„Jo.“
„Mít v sobě kousek Ianta? Lákavé...“ vložil se do toho Jack.
Owen otráveně utrousil: „Myslim, že v tomhle ohledu už jste pokrevní bratři.“

Varování: Je to trošičku vulgární a cynické, tak se nelekněte.
Mít vztah se šéfem byla dvojsečná zbraň, to Ianto věděl dobře. Jack Harkness se (pokud pomineme nepochopitelnou auru úžasnosti) totiž většinu času choval jako sebestředný idiot. Ianto z něj míval pocit, že netuší, co dělá a proč to dělá, ale hlavní je, že u toho vypadá sexy.
Vstupovat s Jackem do konfliktů bylo tedy poněkud ošemetné. Jako jeho milenec měl Ianto pocit, že by ho sem tam mohl upozornit na to, že něco dělá špatně. Jako podřízený nabýval dojmu, že má držet hubu.
Byla to chůze po tenkém ledě. Doslova. Zachránit si život často znamenalo prostě lehnout a roztáhnout nohy.

Jack v poslední vteřině stáhl Ianta za rukáv. Přirazil ho ke zdi.
„Tohle bylo o fous,“ zašeptal, když konečně popadl dech.
„To teda. Málem nás dostaly.“
Chvíli stáli, báli se pohnout. Velšan nenápadně nahlédl za roh. Vzduch se zdál čistý. Přeběhli na druhou stranu ulice.
„Sakra,“ zasyčel Jack, „Támhle!“
Byly tam. Zrzka v kostkované sukni vykoukla zpoza foťáku. Hnědovláska se zatvářila nebezpečně.
„Sledují tě,“ řekl Jack.
„Spíš tebe,“ ohradil se Ianto, „Na mně není nic zajímavého. “
„Mně připadáš velice zajímavý,“ zašeptal provokativně Jack.
Políbili se. Dívky nadšeně zavřeštěly.
Ianto zamumlal Jackovi do rtů: „Mam pocit, že sledují nás oba.“

Seděl uprostřed pokoje. Slzy dopadaly na podlahu mezi polobotkami v obrovských temnošedých kapkách. Nad hlavou se houpala oprátka. Nic nemělo smysl. Lisa byla mrtvá, jeho uvolnili ze služby. Takhle to přece nemůže skončit!
Zastrčil židli zpátky ke stolu.
Jeho šéf byl mrtvý. Tentokrát to vypadalo opravdově. Uklidil v kanceláři. Sevřel v náručí kabát. Přivoněl k němu. Chtěl plakat, ale nešlo to. Srovnal papíry. Na okamžik si myslel, že Jacka zahlédl. Takhle to přece nemůže skončit!
Zastrčil židli zpátky ke stolu.
Umíral. Bylo pozdě: Už se nadechl.
„Miluju tě,“ zašeptal.
Ještě ne! Takhle to přece nemůže skončit!
V místnosti chyběla židle.

Ložnici bytu pana Jonese osvětloval jen deštěm zamlžený jas pouliční lampy. Jack ležel rozvalený na posteli s hlavou opřenou o Iantovu hruď. Nohy mu visely přes pelest. Krev na košili ještě nestačila zaschnout. Velšan milence hladil po vlasech.
„Pětistá osmdesátá první?“
„Snažil jsem se zneškodnit bombu. Nebyl to červený drát,“ zasmál se Harkness.
„Hmm, čtyřstá třicátá osmá?“
„Pád do čtyřicet metrů hluboké studny. Ten chlap neměl smysl pro humor.“
Ianto se zavrtěl.
„Co šedesátá?“
„Nevzpomínám si.“
„Před chvílí ses chlubil, že si pamatuješ všechny.“
„Tahle mi nějak vypadla,“ zalhal Jack.
O tom incidentu v chrámu bohyně Kastratie Ianto vědět nemusí.

Téma: Perpetuum mobile
Poznámka: Omlouvám se čtenářům, je to BJB jak sviňa, ale až to dočtete, tak snad pochopíte.
Je deset večer. Dáváme si kafe.
„Aby v něm stála lžíce, Ianto.“
Končí film.
„Šel bych někam pařit,“ navrhne Jack.
„Teď?“ ptám se, ale už hledám na mapě podniky v okolí.
Pivo, pivo, pivo, panák Jacka, pivo.
„Jsem opilej, Jacku.“
„Dej si ještě jedno.“
Pivo.
Jdeme tancovat. Líbáme se v uličce za diskotékou. Jdu domů. Sám.
V pět ráno přichází Jack. Jsem ještě nalitej.
V poledne mu pomáhám do kabátu. Sedáme do auta. Mám kocovinu. Jack řídí, i když je jasný, že by nadejchal.
Vypadam nešťastně.
„Co je s tebou?“ zeptá se.
„Ale, snažim se vymyslet Perpetuum mobile.“
„Co?“
„Neřeš.“

Varování: Homoerotické čtení na neděli. (Slash 15+ a oblekový fetiš)
Rozepínání Iantova saka bylo pro Jacka důvěrně známým pohybem. Přesto si neodpustil pohladit ho po ramenou. Hladká vlna kapitána naplňovala klidem.
Kravata byla hedvábná. Když ji rozvazoval, chladivě klouzala v prstech. Otřel ji Iantovi o tvář. Velšan se usmál. Potichu zavrněl.
Jack přistoupil blíž, zajel rukama mezi vestu a košili. Temně rudý rayon zadního dílu mazlivě sklouzl po hřbetech, švýcarská bavlna suše a hřejivě ulpěla v dlaních.
Přezka opasku z italské kůže tlumeně cinkla o podlahu.
Pár vteřin ticha, elektrizující napětí. Přitiskli se k sobě, políbili se.
„Tohle je teprve kvalitní materiál,“ zavrčel Jack a zaryl nehty do Iantova zadku.

O Jacku Harknessovi by se dalo říct, že je mistrem improvizace. O svém citu pro záchranu situace tým přesvědčil mnohokrát. Stalo se to i tehdy, když v Cardiffu vypadla telefonní síť. Nefungovaly mobily, telefony ani plechovky s kouskem provázku, ale na rádiové vlny mimozemská buňka pozapomněla. Jack bez mrknutí oka zkombinoval zpětné zrcátko, vysílačku a několik metrů lepící pásky.
,Zabiju ho!‘ pomyslel si Ianto snaže se tuto příšernost zlikvidovat, ,Omlátím mu to o hlavu!‘
Lepidlo ze skla ne a ne dolů.
„Jacku?“ zahlásil do intercomu, „Nástup! Máš tady práci.“
Potom se škodolibě zasmál a hodil houbičku do kýble s jarem.

Oči prý oknem jsou do lidské duše,
já blázen v jeho se začínám topit.
Lahev jsem rychle vzal spásu svou tuše,
whisky si nalévám v touze se opít.
Ach jak je lahodná - a single malt!
Pomalu přestal bych sčítat si sklenice.
Pít ji jen po doušcích, jen žádný kvalt.
Tak se ti ubráním, ty zrádná opice.
V myšlenkách na kabát, šle, jeho tělo,
na to jak v přístavu v objetí moknem,
pil jsem a pil jsem víc, než by se mělo,
vzbudil se na zemi s totálním oknem.
Ach Jacku Harknessi, můj střede vesmíru!
Na tyhle sonety škoda je papíru.

Byl večer. Ianto Jones se nudil na recepci. Všechno bylo uklizené, administrativa byla v pořádku. Zbytek týmu se flákal někde venku. Uvařil si kafe a prolistoval časopisy. Nuda. Chvíli se díval na Sex ve městě. Nuda. Nakonec prostě zapnul televizi.
Fernando, má lásko!
Gracielo!
Fernando, strýc Juan je mrtvý! Už nám nic nebrání se vzít!
Gracielo! Musím ti něco říct! Jsem tvůj bratr!
„Ianto! Musím ti něco říct! Jsem tvůj bratr!“ zopakoval parodicky Jack, který se znenadání objevil ve dveřích.
Ianto přepnul na Discovery Channel.
Nyní si objasníme pojem příbuzenská plemenitba.
Velšan významně protočil oči. Prašť jako uhoď. Podělaná televize.

Pondělí. Práce. Potřebuju presso. Posnídat piroh. Pomaličku, polehoučku posadit. Peklo! ,Přirážej pomalu,‘ povídám, ,Pozor přece!‘ Prd. Pitomec. Polykám Panadol.
Protřídit poštu. Pondělní periodika. Penthouse? Pitevna, předpokládám.
Přivezli pizzu.
„Pojďte, prosím“ povídám. Podávám peníze.
Pálivé papričky pro pitomce. Pikantní pomsta. Paráda.
Presso.
Potom pterodaktyl. Průser. Parchant poletuje po přístavu. Plán? Polapit pomocí pochutin. Pitomí plachtící plazi. Pochutiny prošly. Paráda.
Presso pro partu.
Pak papírování. Proboha. Padesát protokolů. Presso, presso. Presso pro pitomce.
Později podvečerní procházka. Přístavní píseň, park. Předjaří. Pitomec pobíhá po parku. Paběrkuje prvosenky při pěšinách. Podává pugét.
„Promiň.“ Psí pohled.
Pusa, pohlazení. Polibek, pátrající prsty. Pouštím poslední petrklíč.
Pohádka.

Jack Harkness neměl zrovna rozvinutý pud sebezáchovy. U chlapa, který nemůže umřít, to bylo docela pochopitelné. Ianto si zvykl rychle. Zpočátku vyhazoval jen prostřílená trička. Košile se snažil zašívat, pokud to šlo. Nakonec rezignoval i na ně. Nešlo ani tak o šití, ale ta krev! Neustálé čištění krvavých skvrn bylo nad jeho síly. Problémem ovšem zůstával kabát.
„To je krev?“ zeptala se paní v čistírně Cathedral Cleaners.
„Myslím, že spíš červené víno,“ zalhal profesionálně pan Jones.
„Na zádech?“
Ianto se výmluvně pousmál a vysvětlil: „Byl to hodně divoký večírek.“
Zmíněná čistírna zmizela ze seznamu. Přístě zkusí štěstí ve Clean Freaks.

„Víš kolik zaměstnanců Torchwoodu je potřeba na výměnu žárovky?“ zavtipkoval Ianto, když se stoje na otočné stoličce snažil vymontovat doslouživší zařízení.
Gwen, která ho držela za boky, se jenom zasmála. Ianto seskočil dolů a cvakl vypínačem.
„Hotovo,“ řekl a povytáhl obočí, „Děkuji za spolupráci.“
„Nikdy jsem si nevšimla, jak máš hezký zadek.“
„Cože?“
„No jak jsem stála za tebou, prostě… hezký zadek.“
Ianto se rozpačitě pousmál a poškrábal se na temeni.
„To bude ten tělocvik,“ zamumlal.
„Nějaké speciální cvičení?“
„Jo. Zeptej se Jacka.“
„Jacka? Proč Jacka?“ Vytřeštila oči a zapomněla dýchat. „Ne!“
„A já myslel, že už to vědí všichni.“

Varování: Homoerotické čtení na neděli. (Slash 15+)
Dneska mi všechno padalo z ruky. Představoval jsem si Jacka, jak si mě přitáhne za kravatu, sváže mi s ní ruce a sprostě mě zneužije. Myslim, že u tohohle mi upadla houbička na nádobí. Ten hrnek jsem rozbil při představě, jak mě spoutává svými kšandami, aby mi to udělal pusou. Jestli to takhle půjde dál, začnou si o mně myslet, že jsem neschopný. Ještěže jsem zrovna nic nedržel, když mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby se mi posadil na klín na pryčně dole v celách...

Jack zaklapl Iantův deník a chlípně se pousmál. Bude to brát jako písemnou žádost.

Červenou s černou měl Ianto rád. Konec konců červená byla jeho barva a černé obleky jsou elegantní. K tomu vhodná kravata: červená a černá. Zhodnotil se v zrcadle. Byl spokojený. Vyrazil do práce.
„Mám pro tebe dárek,“ řekl mu Jack, když později toho dne osaměli v pracovně.
Ianto povytáhl obočí. Balíček obsahoval černé trenýrky s červeným nápisem Torchwood. Rozpačitě se pousmál.
„Zkus si je. Budou ti slušet,“ vybídl ho Jack.
Ianto si nedovolil odporovat, přesto si v tom spodním prádle připadal poněkud zvláštně.
Kapitán Harkness se zazubil: „Tak. A teď můžu směle tvrdit, že si beru práci i do postele.“

Poznámka: Mám strašnou kocovinu, takže letošní první BJB. Enjoy. A Jacku, ty mi promiň.
Ianto byl zvyklý na ledacos. Když pominul kolegy, trhlinu, mimozemšťany a pterodaktyla, byl tu ještě Jack Harkness. Jeho šéf samozřejmě většinou působil profesionálně, velitelsky a hrdinsky (nebo se aspoň snažil), ale byly tu momenty, které Iantovi hlava nebrala: Například to, že si Jack dovedl nacpat do pusy celou koblihu, zapít ji kafem a ještě u toho mluvit. Nebo to, že dokázal chodit v jedné košili týden. Ianto díky tomuto nabyl přesvědčení, že ho už nic nemůže překvapit. Mýlil se.
Jack Harkness v kožené minisukni, paruce s pavími pery a síťovaných punčochách představující se jako Gloria překonal i ta nejstrašnější očekávání.

Jack mě pozval do baru. Na skleničku jsme chodívali poměrně často. Divné to začalo být až v momentě, kdy mi poručil ten drink.
„Jakže se to jmenuje?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Zadek v mlze,“ zopakoval.
„Proč se to, proboha, jmenuje takhle?“
„Uvidíš,“ utrousil a přistrčil mi sklenici.
Pil jsem asi třetí, když se ke mně naklonil a s vilným úšklebkem mi pošeptal: „Pojď na záchod.“
Šel jsem. Jack se opřel o zeď zády ke mně. Byl jsem opilý, stáhnul jsem mu kalhoty a přistihl jsem se, že klečím. Zamrkal jsem. Přestával jsem vidět. Obrysy Jackova zadku se rozplývaly... v mlze.

Narozeniny byly pro Ianta dnem, kdy si zkrátka povzdychl nad tím, že je o rok starší. Nikomu je nepřipomínal. Když se k němu domů přihnal Jack Harkness s krabicí převázanou obří stuhou, jen tiše zaklel.
„Nevěřte tomu koni, Trójané! Ať je to cokoli, bojím se Danaů, i když přinášejí dary,“ zamumlal sám pro sebe místo pozdravu a přidržel Jackovi dveře.
Dárek mu ale udělal radost. Obrovskou. Nové vydání Everyman's Encyclopaedia nahradilo kapitána. Zabralo celou Iantovu postel.
„Jacku? Věděl jsi, že mládě červenky sní denně 4,256 metrů červů?“
„Ne,“ odvětil otráveně Harkness.
Dát Jonesovi encyklopedii byl nejhorší nápad v jeho životě.

Kdysi jsem četl, že sprchovat se častěji než jednou denně člověku neprospívá. Byly doby, kdy jsem to zvládl i šestkrát. Ledovou vodou. Bylo to tehdy, když jsem začal pracovat pro Torchwood.
Voněl! Ta vůně byla známá a přece jsem ji nedokázal určit. Bylo to jako něco z dětství, ale zároveň tak dráždivé, vzrušující... Stačilo se přiblížit, dotknout se oblečení... Studená sprcha byla nutná.
Ten úsměv! Dokázal se usmívat nevinně jako chlapec a přesto v tom bylo něco zlověstného. Byl to úsměv šelmy, která chce zaútočit. Nebezpečí, které vás přitahuje. Byl to plamen, který mě lákal do záhuby... Studená sprcha byla nutná.
Jeho oči! Zdály se o mnoho starší než tvář. Bylo v nich vepsáno tolik a přesto jsem to nedokázal přečíst. Jazyk, kterému jsem nerozuměl. Naléhavý pohled, kterým dával najevo, že něco potřebuje. Třeba jenom ranní kávu... Studená sprcha byla nutná!
Nakonec se to stalo. Bylo to nevyhnutelné. Nechtěl jsem to, nemohl jsem za to, nerozuměl jsem tomu, ale přesto mi to připadalo dokonale správné. Pomalu jsem usínal v jeho náručí, uvolněný a klidný. Šťastný.
„Víš co nechápu?“ zašeptal jsem, „Proč já, Jacku. Proč zrovna já?“
„Jsi můj nejlepší zaměstnanec,“ zasmál se, „Nemohl jsem dopustit, abys umřel na zápal plic.“

V Cardiffu bylo asi milion obchodů s oblečením. Některé byly skvělé, jiné slušné, pak průměrné, samozřejmě ty špatné, hodně špatné... a Debenhams. Pan Jones byl nicméně loajální zaměstnanec a byl-li požádán, šel za šéfem i do pekla. Nebo do Debenhams.
Zrovna se zpruzeně probíral ramínky, když jej oslovila starší paní: „Kdepak máte župany?“
Ianto vyděšeně odpověděl: „Nemám tušení, madam.“
„Pardon, vy jste zákazník,“ odtušila a zmizela.
Vzápětí se objevil Harkness.
„Jacku?“
„Mno?“
„To vážně vypadám, že tady pracuju?“
Kapitán naklonil hlavu a zhodnotil situaci: „Upřímně? Vypadáš. Zřejmě rodinná podoba.“
Ianto zbledl. Ta historka se zakázkovým krejčím asi nebyla úplně věrohodná.

Martha Jonesová se potutelně usmála a tváře jí polil nechtěný ruměnec. Kapitán Harkness musel uznat, že jako spiklenec je Martha neskutečně roztomilá.
„Máš ho?“ zeptal se věcně.
„Mám,“ odpověděla a sebevědomě předala balíček. „Stejně by mě zajímalo, k čemu zrovna vy dva potřebujete baret UNITu.“
Harkness se zamyslel. Martha musela uznat, že s ukazovákem na bradě a nakrčeným obočím je Jack neskutečně roztomilý.
„Víš… Rádi si hrajeme a… Znáš přece Příručku mladých svišťů!“
Martha se zasmála: „Nevzpomínám si, že bych tam četla něco o baretech.“
„Asi jsi nečetla to rozšířené vydání pro nezvedené mladé sviště s fetišem na uniformy, co?“

Varování: Homoerotické čtení na neděli. (Slash 15+)
Kapitán Harkness se líně protáhl, položil hlavu na hruď svého milence a něžně o ni otřel tvář. Ianto ucítil dlaň v rozkroku a spokojeně zavrněl. Přivřel oči, nechal se laskat. Vzápětí zajel prsty do Jackových vlasů, chytil ho za uši, donutil jej mířit níž, níž, až tam dolů. Kousnul se do rtu. Chvíle horkého vzrušení. Pak objetí, polibek, vlastní hořká chuť v ústech.
„Jacku?“
„Ano?“
„Kam až bys šel, kdyby to bylo kvůli mně?“
„Kam?“
„Jak daleko?“
„Až na konec světa.“
„Lžeš.“
„Nelžu.“
„Tak mi dojdi pro sklenici vody.“
Jack Harkness si otráveně odfrknul: „Tak tam si teda dojdi sám.“

Liduprázdné nábřeží poskytovalo dost soukromí k činu, jakým bylo vzít Ianta Jonese za ruku. Na veřejnosti. Kapitán Harkness samozřejmě neměl nejmenší problém projevovat svou náklonnost komukoliv a kdekoliv, ovšem věděl, že jeho přítel s tímto problémy má. Přivinul se k Iantovi, propletl svoje prsty s jeho, jemně stiskl. Pan Jones si významně odkašlal a vyprostil se ze sevření.
„Co se děje? Co ti zase vadí?“
„Jdi z druhé strany.“
„Cože?“
„Jdi z druhé strany, Jacku. Když stojíš vlevo, připadám si... zkrátka... na téhle straně chodí ženy.“
Jack pokrčil rameny, obešel milence, nechal si nabídnout rámě.
Ianto se usmál: „Zprava dobrý.“

Varování: Obsahuje nějaký ten vulgarismus, za což se citlivým duším hluboce omlouvám.
Pracujete-li pro Torchwood, prostě si zvyknete, že vám šéf volá ve čtyři ráno. To, že tou dobou máte naspané dvě hodiny, protože prostě Harkness, nikoho nezajímá.
Budík ukazoval 03:58, když Ianta probral telefon. Rozsvítil lampu, donutil své polomrtvé tělo k sedu a s hlavou mezi koleny zvedl mobil. Zaslechl jenom: běsnění u vchodu, rvačky... pak Jackovo zmatené pobíhání.
Nebylo moc dní v roce, kdy chodil do práce v tričku na spaní a džínech. Přiběhl na základnu ve 04:22. Byl tu klid.
„Jacku? Jacku?!“
Kapitán Harkness zamával na uvítanou francouzským klíčem.
„Dobře že jdeš. Prasklo těsnění u záchodu, všude jsou sračky.“

Byli sami. Ostatní odešli. Jack zezadu přistoupil k milenci, něžně otřel nos o jeho ucho, položil ruce na boky.
„Nepřibral jsi trochu?“
Ianto se otočil, ve tváři měl poněkud pohoršený výraz. Jack zajel rukou pod košili a potměšile se zasmál.
„Možná pár liber,“ zamumlal pan Jones, vymanil se z objetí a odklidil se na recepci.
S pocitem úlevy se rozhlédl, vytáhl zásuvku, znovu se rozhlédl... Luxusní nugátovou bonboniéru otevřel jako cosi posvátného.
Podíval se na hodinky. Má přesně sedm minut, než se tu někdo objeví. Začal od kraje, systematicky. Musel. Poslední bonbónek měl totiž trochu zvláštní úpravu: obsahoval pilulku zapomnění.

Ianto Jones obrátil oči v sloup, povolil si kravatu a zhluboka vzdychl. Pak odškrtl další položku na seznamu. Teď ještě do čistírny, po cestě objednat čínu. Jen čtyřikrát. Sám jíst nebude, musí ještě roztřídit poštu, umýt auto…
„Ianto!“ zaslechl hlas kapitána Harknesse, „Kde vězíš?! Něco potřebuju.“
V příštím okamžiku přistálo panu Jonesovi v náručí přibližně patnáct košil v různých odstínech modré.
„Vyžehlíš mi je.“ Neznělo to jako otázka.
„Já…“
„A kafe.“
Doktor Harper zaslechl výstřel. Když zvedl pohled od počítače, spatřil Ianta Jonese vítězoslavně opouštějícího Jackovu kancelář.
„Cos udělal?“ zeptal se vyděšeně.
„Zastřelil jsem ho. Znáš to: Vražda na tyranu…“

Ianto zavřel oči a zakousl se do rtu. V náručí svíral ohořelé torzo, tělo svého milence. Tohle se spraví, bude to dobré, Jack přece přežije všechno. Mysli na něco hezkého, Ianto!

„Nevytvářím si citové vazby k věcem, Jacku.“
„A co kdybych ti zničil stopky?“
„Pořídím nové. Jsou to jen stopky.“
„Co ta bordová kravata?“
„Mám tucet dalších.“
„A můj kabát?“
„Miluju ten kabát.“

„Miluju ten kabát,“ zopakoval šeptem.
Tělo se mezitím pokrylo kůží. Harkness otevřel oči.
„Co je s mým kabátem?“
„Shořel, Jacku. Ale kašli na něj, žiješ! Jsi v pořádku!“
Kapitán se ironicky ušklíbl: „A taková to byla láska...“

Jack Harkness hypnotizoval talíř. Zaujatě postrkoval hrášek mezi steakem a hranolky. Zvažoval invazi do oblasti cibulových kroužků. Pohledem zabíjel majonézu, kterou si nepřál, ale přesto mu ji dali. Toto všechno činil jen proto, aby se nemusel podívat do očí Ianta Jonese, který jej přes stůl pozoroval plný očekávání.
„Je to jen nedělní oběd, Jacku. Sám jsi říkal, že jsme pár. Myslel jsem, že bys rád poznal mou rodinu,“ nadhodil Ianto a zašermoval vidličkou.
„Dobře, dobře, jak chceš,“ odfrkl rezignovaně kapitán.
V neděli v jedenáct počkal pan Jones na smluveném místě třicet minut. Pak se rozjel na oběd k sestře. Sám.

„Dvacet metrů tímhle směrem,“ zazněly Iantovi do ucha Toshiny instrukce. Mimoděk přikývl a rozběhl se na souřadnice. „Potvrzená aktivita trhliny. Už bys měl být u toho.“
Pan Jones zastavil, pozvedl obočí. Překvapen zjistil, že místo na mimozemskou hrozbu míří pistolí na prachsprostého kura.
„Je to slepice, Tosh.“
„Je to určitě ono, vezmi to na základnu.“
Později toho dne byl - dle směrnic a nařízení - časem a prostorem cestující opeřenec umístěn do cely číslo šest. Byla mu poskytnuta voda a zrní.
„Ianto?“
„Ano, Jacku?“
„Myslíš, že je nutné mít na základně slepici? Zbav se jí.“
„Blázníš?! Všiml sis, jak teď zdražili vejce?“

Nastával večer. Vzduch nad Cardiffským zálivem sytilo mrholení, dlažba se mihotavě leskla. Osamělí chodci pospíchali domů. Ianto Jones nedbaje podzimní nepohody seděl na obrubníku pouze v obleku, lokty opřené o kolena, pohled upřený na špičky polobotek. Byl bledý; rozepnutý knoflíček u košile a povolená kravata se zdály být svědky čehosi zlého. Velice zlého.
Ianto nezvedl oči, když mu do zorného pole vstoupil pár důvěrně známých bot. Šeď kabátu za nimi spíše tušil. Ztěžka polkl.
Pak zašeptal: „Tohle je konec, Jacku.“
„Konec?!“ vydechl nevěřícně kapitán, „Něco jsem provedl?“
„Ale ne tenhle konec,“ zabručel Ianto a zhluboka vzdychl, „Jenom nám došlo kafe.“