Moje články

„Mohu se zeptat, kam plujeme, madam?“ zeptal se. Pohár vína položil s tlumeným klapnutím na stůl.
„Na sever. Nejkratší cestou a co možná nejrychleji. Máme doručit jistou zásilku,“ odpověděla vyhýbavě a jemu neušla ironie v jejím hlase.
„Jakou zásilku?“
Přimhouřila oči a zkoumavě si ho měřila.
„Nemyslím si, že to potřebujete vědět, pane Sullivane.“
Rozhovor byl u konce. Čepel nože lesknoucí se ve tmě mezi nimi i po letech stála jako hradba.
Sullivan věděl, že naléháním si důvěru nezíská a dokud si ji nezaslouží, zůstane pro něj skutečný cíl jejich plavby jen velkou neznámou ukrytou v obálce s červenou pečetí.

„A co jste tu pohledával vy?“ zaútočila otázkou, když rázovali špinavou ulicí. Mlčel. Ani za nic by nepřiznal, že v téhle díře uvízl bez lodi a že by se nechal zverbovat třeba na pašeráckou bárku, kdyby na to přišlo.
Plácli si, ještě než došli k nábřeží. Věděl, že mu místo na Stelle nenabídla ze soucitu nebo z přátelství. On potřeboval loď, ona zase prvního důstojníka – nic víc, nic míň. Nad starými křivdami a dluhy museli zavřít oči. Museli se naučit si věřit.
Když šplhal na palubu, cítil v zádech její pohled. Některé věci se špatně odpouští a zapomínají ještě hůř.

Setkali se po letech v zatuchlé přístavní knajpě kdesi na jihu.
Hustý dým se převaloval lokálem. Židle i stoly stály nebo ležely bez ladu a skladu a kolem panovala zuřivá vřava.
„Co se to tu, ksakru, děje!“
Jeho slova vyzněla do ztracena. Tak tak, že stačil uskočit před letícím korbelem, když řev hrdlořezů přehlušil výstřel.
„Zpátky, vy prašivý psi!“
Stála zády opřená o výčep. V ruce měla pistoli a tváře rudé vztekem. Zlatá epoleta k pomuchlanému kabátci snad ani nepatřila.
„Co jste tu, u všech rohatejch, dělala?“ zasupěl, když se probili k zadním dveřím.
„Verbovala posádku,“ ucedila.
„Tady?“
„Riziko povolání.“

„To-to-tomuhle ty-ty-ty ří-ří-říkáš pě-pě-pěkný vý-vý-výlet?“ drkotala dělovými otvory Nemesis. „Prý přímo za čelenem! Museli jsme plout zrovna na sever?“
„Vltava teče na sever, drahá… ehm… kolegyně,“ odpověděl Skřivánek a laškovně vystřelil po Nemesis spršku sněhových koulí. Fregata se nasupeně rozhoupala.
„Tohle není Vltava, hlupáku, ale Severní ledový oceán,“ zaskřípala lanovím. „Vždyť se na to podívej! Z ráhen mi visí rampouchy!“
Oplatila mu sněhovou salvu.
„Nejlepší jsou výlety s překvapením,“ zamudroval Skřivánek, sotva otřepal sníh z kosatky. „A když má Teroristka to tvůrčí bezvětří, posádky hrajou karty pod postelí a je teprve březen…“
„A tos s sebou nemohl vzít alespoň kamna!?“

Vkládám druhý výběr. Tentokrát to beru z toho optimističtějšího konce.
První mi vykouzlil úsměv na rtech Rodinný podnik od se.id dokonale a hlavně vtipně podaným popisem kruté reality.
Druhé zařazuji V tramvaji od Aplír, protože ty nejúžasnější historky vždycky napíše život sám.
Třetí přidávám Rychlonožkův epitaf od striggy, protože každý musí jednou dospět a potěšilo to mé škodolibé já.
Čtvrté zařazuji Lejdynčiny Lodičky z kůry, protože on je jako malý jednoduše neodolatelný.
Páté vkládám Nejnovější drby z říše Archaeplastida od eliade, protože takový bulvár bych mohla číst každý den.
Šestá Manželská revoluce od Nightie, protože tak to určitě bylo.
Sedmá Aplikace nových psychologických postupů v Záchranné stanici záporných postav od Carmen a osmá Běžná praxe od striggy, protože stanici prostě žeru (a Saurona obzvlášť).
Deváté Ach ty sázky z lásky od Iantoucha, protože je to ten nejdokonalejší crossover pod Sluncem i pod hvězdami.

Vkládám prvních osm drabblat, která mě zasáhla natolik, že skončila v "Oblíbených". Na poprvé na smutnou notu.
Prvním je Essex od kopapaky, protože ten obraz zoufalství, jsem dlouho nemohla dostat z hlavy.
Za druhé a za třetí od Lejdynky I Wish I Was Back Home in Derry, protože je to stejně silné jako melodické, a Každá sladkost zhřokne, protože obdivuji její schopnost tak krásně popsat smutek.
Čtvrtým je Profesorovo Mezi psem a vlkem. Celý Vraspírovský příběh byl napínavý a z tohohle dílku, jsem měla husí kůži.
Pátým je Příběh za obrazem od Aplír, protože při čtení vás bolí u srdce a zároveň nechybí plamínek naděje na konci.
Za šesté přidávám Cenu za štěstí od Azereth, protože Teddy. Nic komplikovanějšího k tomu nejsem schopná napsat.
Za sedmé Dopis pro Toničku od ef77, protože tou jednoduchostí je to ještě bolavější.
A a osmé a poslední je Temná dohoda od Galadiona, protože jsem při četaní měla strach za něj a zároveň člověka děsí, co právě udělal.

Když nastoupil na Skřivánka jako kadet, bylo mu sotva dvanáct let. Vypadal ale spíš na deset. Byl to takový plachý, nenápadný chlapec, který po večerech ještě plakal po matce. A kdyby mohl, poslal by jí ho Harris obratem. Ten kluk se na moře nehodil. Neměl odvahu. Přezdívky, které si vysloužil od svých druhů, byly až příliš trefné.
Pak přišla Doyleová. Přiřadil jí ho do družstva. Trochu z bezradnosti. Trochu za trest. O několik měsíců později se přihlásil jako dobrovolník k akci takřka beznadějné. Musel jí být přítěží. Přesto na něj v hlášení nezapomněla. Námořníka z něj už ale udělat nestačila.

Ráno
Ještě si přečtu jedno drabble a už opravdu vyrazím do školy. Počkat! Tohle musím okachýnkovat. A taky napsat komentář.
Odpoledne
Tohle si musím přečíst, než půjdu pověsit to prádlo.
Večeře.
Nejdřív se kouknu, jestli náhodou není nový téma. A jestli přibyla nějaká drabblátka.
Deset hodin.
Jenom to napíšu a půjdu chrnět. Teda až si přečtu tohle. A tohle.
Jedenáct hodin.
Už si opravdu přečtu jenom jedno jediný drabble a fakt už půjdu spát.
V jednu hodinu v noci se mátožně doplouží do postele, děkuje Glorii, že duben ve zdraví přežila a obdivuje ty, které to musí přečíst opravdu všechno.

Když za mnou přišel s tím svým zamračeným výrazem a šíleným nápadem, musel mě málem křísit.
Nakonec jsme se domluvili, že rozlučkový večírek uspořádáme na náplavce. To abychom se tam všichni vešli. Rob se postará o klidný průběh bez zásahů policie a Bertrand dodá sud skvělého vína.
A tak tu teď sedíme. Dlažba studí, víno zahřívá.
Frances si připíjí s jeskynní hyenou.
Bulovka si poručila nášup uhlí a z komína spokojeně odfukuje obláčky kouře.
Kadeti navazují nevázané přátelství s bandou drzých svišťů. Dělí se s nimi o suchary.
A já upíjím teplého grogu a doufám, že se neloučíme na dlouho.

Čekala na ně na hradbách nad přístavem. Harris se tvářil stejně nepřístupně jako vždy, ale Tomovy oči svítily neskrývanou radostí.
„Povýšili mě!“ hlásil Tom už z dálky a mával na ni rozpečetěným lejstrem. Zalapala po dechu. Přelétla pohledem z Toma na kapitána a zpět.
„Už to tak bude,“ přisvědčil Harris. „Budeme se muset s panem Martinem rozloučit.“
„Gratuluju, Tome.“
„Pro vás mám taky jednu zprávu, slečno Doyleová. Přesvědčil jsem admirála Parkera, abyste mohla nastoupit na jeho místo. Tady jsou vaše rozkazy.“
Podal jí obálku. Nenechal ji ani poděkovat.
„A teď zpátky na loď! Ještě máme nějaké povinnosti. Slavit můžete potom.“

Ať člověk chce nebo ne, jednou ten den přijít musí. Čas je neúprosný. Nejprve se zdá, že plyne pomalu. Rozvážně. Jako kalná řeka omývající šedé dláždění náplavky. Kormidelník rozvážně noří pádlo pod hladinu a loďka nikam nespěchá. Ale než se naděje, už ji strhávají peřeje. Balvany jako zuby rosomáka se jí staví do cesty. A kormidelník se z posledních sil snaží držet směr i loďku nad hladinou. Zápasí. Bojuje. Víc mu nezbývá. A pak se modlí. Když loďku proud strhává k vodopádu. Řítí se do hlubin. Den poslední. A pak už není nic. Jen čekání. Co přijde? To řeka nepoví.

Opíral se o zábradlí. Když ho oslovila, ve tváři měl rozpačitý výraz.
„Tom… Pan Martin mi řekl, že jste to byl vy, kdo kapitána přesvědčil, abyste se pro nás vrátili,“ pronesla opatrně. „Dlužím vám...“
„A vy jste nenahlásila,“ zrudl ještě o něco víc, „Však vy víte…“
Byli vyrovnáni.
„Proč jste to neudělala?“ ozval se po chvíli. Vrhla na něj ostrý pohled. Proč? Protože se sama provinila? Protože nikdo neví, co přinese budoucnost?
„Jsme stejní, Sullivane. A jednou možná přijde den, kdy i vy bude muset volit. Mezi svou lodí a svými krajany. A ať se rozhodnete jakkoliv… vždycky někoho zradíte.“

Okupovali dvůr polorozpadlého hospodářství. Uprostřed něj stála pumpa. Funkční.
Poručík Sharpe se zrovna věnoval osobní očistě, když se u brány strhl povyk.
„Co se tu zatraceně děje!“ zaklel a nechal očistu očistou.
To přicházeli Harper s Harrisem a za límce sebou vlekli dva Francouze ještě zaprášenější, než byli oni sami.
„Tihle dva zatracený žabožrouti si chtěli zašpásovat s jednou dívčinou“
„A tý se to nelíbilo.“
„Tak jsme jim vysvětlili, jak se maj chovat k dámě,“ zubil se Harper.
Francouzi se klepali jako osiky.
„Pod pumpu s nima!“
„Pod pumpu? Ale, pane…“
„Přece se nebudou Pánu Bohu zpovídat tahle špinaví, Harpere.“

V prvním okamžiku ji málem nepoznal. Nepodobala se té fregatě, na které kdysi sloužil. Byl div, že se vůbec držela na hladině. Posádka nevypadala o nic lépe. Námořníci ho sledovali unavenými, lačnými pohledy. Pohledy mužů, kteří už hezkých pár dnů neměli k jídlu nic než červy prolezlé suchary a řídkou kaši.
„Proboha, Martine, co se stalo?“ zeptal se staršího z důstojníků. I oni měli pod očima tmavé kruhy a propadlé tváře.
Řekli mu to. O honbě za Nemesis. O bitvě. O zničených zásobách…
Vzal zuboženou loď do vleku. Jeho muži sami navrhli, že se vyhladovělými druhy podělí o své příděly.

Z neklidného spánku ji probudilo skřípění čerpadel. Trup lodi bolestě úpěl. Tiše zaklela. Jak dlouho spala? Hodinu? Možná dvě… Zmoženě si promnula obličej. Víčka jí padala. Ty zatracený pumpy… Proč… Pumpy! Prudce se posadila. Když usínala, tak mlčely. A jestli… Zapomněla na únavu. Na zranění.
Vyběhla z kajuty tak, jak se vymotala z hamaky. Bosá. Prostovlasá. Ani kabát si neoblékla. S Tomem se srazili u průlezu do podpalubí. Z kabátce mu crčela voda.
„Nabíráme?“
Byla to zbytečná otázka. Přikývl.
A jestli je Tom tady dole…
„Kdo velí na palubě?“ vyhrkla.
„Hawkins… Vain spí.“
„Jdu tam!“
Ona je teď potřebuje oba.

Domek stál na kraji vsi. V zahrádce odkvétaly listopadky. Frances zaklepala.
„Co tu chcete! Můj muž tady není. Už tři roky!“ utrhla se na ni žena s unavenou tváří.
„Nehledám vašeho muže, madam,“ řekla Frances. Ustoupila, když na ni žena vrhla pohled plný zlosti.
„Tak koho!?“
„Hledám vás, madam.“
Zalovila v ranci.
„Váš muž. On. Přál si, abych vám dala…“
Podala ženě červenou šerpu. Pořád na ní byly tmavé skvrny. Od krve. Sklopila hlavu. Nevěděla co dál říct. Že zemřel dobře… Že jí zachránil život…
„Snad byl lepší námořník než manžel…“
Frances vzhlédla. V ženině tvrdé tváři se leskly slzy.

Přecházím na rohu jedné z přístavních uliček. Ve žlutém pyžamu s medvědem si tu připadám... Nepatřičně je slabé slovo. To byl taky nápad sem lézt rovnou z postele. Na druhou stranu mám jistotu, že mě nepřehlédne.
A taky že ne. Už ke mně rázuje. Výdech a nádech. On tě nesežere.
„Takže to jste vy.“
Přikývnu.
„Prý máte pro mne nějaké informace.“
„Loď. Náklad vajec. Je jich tolik, že omeletou nakrmíte celou posádku a ještě vám zbude,“ pokusím o vychytralý kukuč.
***
„Vyveďte ji z přístavu, slečno Doyleová!“ zavelel.
„Rozkaz. A jaký kurz, pane?“ zeptala se.
„Přeci přímo za nosem, slečno Doyleová.“

Po tmavé obloze se honily mraky. Hrozily deštěm. A příboj pod útesem tančil s větrem čtverylku.
Dnes rybáři na moře nevyplují. Ani Fergus ne.
Naříkavý křik racků se tříštil o skály. Volali ji. Jako moře samo.
Má člun tam dole. Na pláži.
Šumělo a křičelo. Kovový hlas lodního zvonu se v něm ztrácel. Světla luceren mrkala tmou.
Nebylo to daleko. Mohla by se tam dostat… Za lepšího počasí…
Za lepšího počasí se ale nedostane ke člunům. A dobrovolně jí ho Fergus nepůjčí.
Ne kvůli nim.
A ona byla někde tam. Skrytá za horizontem. Číhala.
Musí to zkusit.
Musí je varovat.

Velikonoce nemám ráda. Ten diskriminační zvyk s pomlázkou, jsem se odjakživa snažila bojkotovat. Neúspěšně. Letos jsem doufala, že se tomu všemu vyhnu. Jenže ouha. Na procházce se psem, mě vyšupal nějakej capart. Vajíčko nedostal. Ty na procházky netahám. Kadipytlík jsem mu dávat nechtěla.
A doma mě čekalo další nemilé překvapení.
„Terdo, přišli k nám nějací koledníci.“
Stáli v kuchyni. Byli tři. Jeden vysoký. Blonďatý. Druhý byl taky blonďák. Ale malý. A hubený. Pravý rukáv měl přišpendlený ke kabátu. Oba v modrém. Ten třetí byl nejvyšší. Trochu připomínal čerta v brnění.
A au…
„Nic nemám! Nic nedám!“ zavyju. A zdrhám pryč.

Tom přisedl vedle Harveyho.
„Tak o co jde?“
Harvey kývl k velitelské palubě. Frances nervózně rázovala sem a tam. Sullivan neklidně těkal pohledem. Ve tváři byl ještě bledší než obvykle.
„O něj,“ zavrčel Harvey. „Ten proradnej parchant určitě něco provedl!“
„Harvey! Je to váš důstojník.“
„Ale, pane! Vždyť se na něj podívejte. Úplně mu to kouká z vočí. Vod tý doby, co jsme vypluli. Dívá se na slečnu Frances, jako kdyby ji chtěl zamordovat. Já jí říkal, ať vám to řekne. Vám nebo kapitánovi. Ale znáte ji.“
Znal. Proto se do toho nebude plést. Ale na Sullivana si dá pozor.

Tupě zírám na obrazovku a přemýšlím, jestli se mám jít utopit raději hned nebo spíš až zítra.
To by byla pěkná pitomost.
Tak si otevřu excelovskou tabulku. Zase.
Kdybys nebyla… ty víš co, tak tu takhle nesedíš.
Zase má pravdu. Pravidlo číslo jedna úspěšného studenta zní: „Vnucovat se. Vnucovat se. Vnucovat se.“
Strategie „hlavně nenápadně“ se ukazuje jako nevýhodná. A tak tu zase sedím a počítám. To je asi jediné, na co se hodím. Na odškrtávání položek ze seznamu.
Jestli to vzdáš, do smrti s tebou nepromluvím!
Vyděrač. Ale má pravdu. Už po třetí. A tak ještě zkusím nebýt srab.

Když nastoupil na Skřivánka jako kadet, bylo mu sotva dvanáct let. Vypadal ale spíš na deset. Byl to takový plachý, nenápadný chlapec, který po večerech ještě plakal po matce. A kdyby mohl, poslal by jí ho Harris obratem. Ten kluk se na moře nehodil. Neměl odvahu. Přezdívky, které si vysloužil od svých druhů, byly až příliš trefné.
Pak přišla Doyleová. Přiřadil jí ho do družstva. Trochu z bezradnosti. Trochu za trest. O několik měsíců později se přihlásil jako dobrovolník k akci takřka beznadějné. Musel jí být přítěží. Přesto na něj v hlášení nezapomněla. Námořníka z něj už ale udělat nestačila.

Vrrrr! Víš, kdo já jsem? Já jsem pes. Pan pes, aby bylo jasno. Nejsem žádnej pudlík Punťa od cirkusu, co ti bude panáčkovat na zadních a metat kotrmelce pozpátku pro srandu králíkům. Kapišto? Já jsem jezevčík. Jezevčík, to znamená rek. Můj pradědeček vyřídil dokonce jezevce. Ty fousy mám po něm. Vrrrr! Že se moc prát neumím? Proč bych se měl prát s tím uřvaným vořechem z parku? To je přeci pod mou úroveň! Vrrrr! Ale teď! Teď tu čichám vetřelce. Vrrrr! Že je to tvůj strýček? Pche! Cizák je to! A co to má pod nosem? Fousy! Fousů více! Vrrrr!

Když byl malý, přál si, aby je strýček Henry navštěvoval častěji. Nosil třírohý klobouk, leštěné holínky a u pasu se mu houpala kapitánská šavle. Z cest jim nikdy nezapomněl přivést nějaký ten dáreček. Otci dýmku. Porcelánovou vázu mamince. Katherine panenku. Bratrům cínové vojáčky. Ale nad všechny dárky byly strýčkovy příběhy. O hrdých lodích a odvážných mužích, kteří se každý den rvou o život s oceánem. O roztodivných koutech světa. Jeho otec ty příběhy neměl rád. Říkal, že jim pletou hlavu.
Když trochu vyrostl, sbalil si pár košil do rance a vydal se za strýcem. Otec s ním už nikdy nepromluvil.

Jak držíš tu vidličku!? Jako prase kost!
Zase se hrbíš. Koukej se narovnat!
Neškleb se! Jdi se podívat do zrcadla!
Takhle si tě nikdo nevezme…
Tak copak bys chtěla za referát? Bitvu!? Námořní!?
Na co píšeš tu seminárku? Kati!? Víš, že jsi krvelačná?
Tak kdepak nám studuješ? Geologii!?
No tos měla říct dřív, žes chodila do skauta…
Neměla bys nosit sukně? A copak holky nosí takovýhle boty!?
Holky nemůžou kormidlovat! Kormidluje vždycky chlap!
Tys mě praštila!?
Co ty šutry pod postelí! A v knihovně!?
A mladá dáma nemluví jako dlaždič!
A pak o ní maminka prohlásila, že je její babochlap…

Ty dvě byly jako noc a den…
S první ho pojí společné dětství a krevní pouto sourozenců.
S druhou krev prolitá v bojích.
První nikdy nepozná víc než rodný dům a dům svého manžela.
Druhá se nikdy neusadí. Stráví život na cestách.
S první si vymění nespočet dopisů.
Té druhé dopis nikdy nenapíše.
První se od něj nikdy neodvrátí, přestože vlastní otec nad ním zlomil hůl.
Druhá s ním ochotně zapije žal a pak mu bude oporou cestou z přístavní putyky.
První svůj život zasvětí své rodině.
Pro druhou je domovem moře a rodinou námořníci.
Obě budou jeho sestry. Napořád.

Místnost byla stejně honosná jako v době, kdy zde měl pracovnu admirál Parker. Frances se podezřívavě dívala na jeho nástupce. Ten jí podal dvě obálky. Jedna byla označena červenou stuhou. Druhá byla nadepsána rázným rukopisem. Otevřela je.
„Skřivánek?“ zeptala se. Jen těžko skrývala překvapení.
„Ano, slečno Doyleová.“
„Ale tomu přeci velí kapitán Harris,“ zaprotestovala. I po tolik letech, i přes povýšení… Pořád toho příkrého muže považovala za svého velitele.
„Kapitán Harris požádal o propuštění ze služby. Je to jeho přání.“
Farrell kývl ke druhé obálce.
„Buď té lodi budete velet vy, nebo bude vyřazena. A vy se vrátíte na Betsy.“

Bertrand dalekohledem sledoval siluetu plachetnice. Pokud mohl soudit, nebyla to velká loď… Možná třicet dva, nejvýše třicet šest děl. Taková by pro jeho Nemesis neměla představovat hrozbu. Ale vytrvale je stíhala už skoro týden. A přibližovala se. Jako honící pes, který zvětřil stopu.
„Co jsi zač?“ zamumlal si po vousy. Válečná loď? Korzáři? Nevěděl. Podle stylu plavby, podle urputnosti s jakou ho neznámý nepřítel pronásledoval, hádal spíše to druhé. Jeho nadřízení by nesouhlasili s pronásledováním mnohem silnějšího protivníka bez pádného důvodu. Ale mohl si být jist?
Jisté bylo jediné. Nepřítel o něm věděl. A nehodlal pronásledování vzdát bez jediného výstřelu.

Probudil ji burácivý řehot. Proč jen ji nenechají spát… Spát…
„…To jsem jednou sloužil na Vorvaňovi. Taková děravá kocábka to byla. A tam vám byl tesař. Chlap jako hora velikej. A ten vám, pánové, lámal stěžně jako třísky…“
Postava jí rostla před očima. Spát… Probourala i palubu. A rostla dál. Zpřetrhala lanoví. A loď se řítila dolů… Do hlubin…
„To já jsem znal jednoho pobudu. Tomu ďábel koukal z očí. Sloužil se mnou u jednoho děla na Hydře. A tenhle pobuda, ta vám jednou zabil tákhle velkýho žraloka! Holejma rukama ho zamordoval!“
Postava drtila trup lodi v dlaních… Spát… Spát…

Když jí doktor Dobbler vytahoval třísky z ruky, zkroutila obličej v bolestné grimase. Podpalubím se neslo tíživě hlučné ticho. Nářky raněných a skřípění pump. Písek křupal doktorovi pod nohama a ve stínech se mezi bezvládnými těly hemžily krysy. Jejich pištění se Frances zabodávalo do spánků. Neměla by být tady. Mnoho dalších potřebovalo pomoc… Vyškubla se mu.
„Ne!“ uhodil na ni velitelsky. „Zůstanete tady!“
„Ale…“
Zkresleně slyšela hlasy z paluby. Údery tesařských seker. Dusot bosých nohou. Tam jí bylo potřeba.
„Chcete dopadnout jako on?“ zeptal se zlověstně. Kývl k jednomu z těl. Muž spal. Místo levé nohy měl jen prázdnou nohavici.

Protáhla se palubním průlezem. Koutkem oka zahlédla temný stín Nemesis. Už kolem nich nekroužila. Děla však burácela dál.
Vain to zvládne…
Opakovala si.
Zvládne to. Ona musí za kapitánem…
Přikrčila se, když v ráhnoví dvojpalubníku zaburácela salva. Kdosi s výkřikem přepadl přes zábradlí.
Musí mu říct, že nabírají vodu.
Slepě tápala před sebou. Oblaka dýmu halila palubu do šedého hávu. Neodvažovala se napřímit. Udělat ze sebe cíl pro kule nepřátelských mušket.
Rychle! Kapitána!
Pak děla na okamžik utichla. Dým se rozestoupil. Zahlédla otcovu postavu. Záblesk zlatých epolet.
„Pane!“
Vrhla se vpřed. Třeskl výstřel. Jediný. Z pistole.
„Táto!“
Zlatý záblesk zmizel.

Seděla na bedně od sucharů a neobratně zašívala rukáv staré uniformy. V matném, komíhajícím se světle lucerny na práci sotva viděla. Na čele se jí rýsovaly vrásky.
„Proč se všem vyhýbáš?“
„Au!“ Trhla sebou. Vytáhla jehlu z palce. Neodpověděla.
„Fanny, tady nejsi ve vězení.“
Tom se opřel o prázdný sud.
„Jsem vrah. Měla bych bejt ve vězení,“ zavrčela. Nebo na šibenici.
„Každý jsme v životě zabili. Nejednou. Jsi námořník…“
„Námořníci nezrazujou svý přátele,“ zapíchla jehlu do rukávu.
„Námořník se stará o svou loď. Tys Skřivánka zachránila.“
Založila ruce na prsou.
„To má bejt rozhřešení?“ ušklíbla se.
„Ne. Řekl to kapitán.“

To mi jednou vyprávěla maminka.
Byli prý tehdy na chaloupce. Byl konec dubna a tak krásné počasí, že nikdo nemohl zůstat zavřený doma. Seděli prý na verandě. Nejspíš popíjeli kafe nebo domácí malinovku z loňské úrody. Možná si k tomu zakousli i kousek koláče nebo tetiny bábovky. Na zápraží seděla kočka. Třeba úplně stejná jako ta, co nám jednou ukradla buřta přímo z grilu. Trojbarevná. A v trávě kvetly pampelišky.
Kreslím si tu žlutou jarní pohodu.
„Mami, a co bylo dál?“ ptám se.
„Najednou se všechny pampelišky zavřely,“ odpoví.
„Ve dne?“
Mamka vážně přikyvuje.
„Ale proč?“
„To tehdy vybouchl Černobyl.“

Seděli na nízké polorozpadlé zídce. Slunce probleskovalo mezi šedými mraky. Tráva voněla jarním deštěm. Cinkání ovčích zvonců se neslo do daleka.
„Proč ses včera s naším tátou pohádala?“ zeptal se jí Michael. Co mu měla říci? Že se chlapi U Zubatý zase porvali? Že ten pěknej kapitán od kavalerie už zase slídil kolem vesnice?
„Frances…“ naléhal dál. Starý už byl dost.
„Protože vyrazit zuby panskýmu kočímu, ho taky může dostat do pěkný šlamastiky,“ zaprskala.
„Když je to parchant,“ ucedil Michael.
„Panským kočím to začíná…,“ utrhla odkvetlou smetanku, která se krčila mezi kameny, „…a provazem to končí.“
Semínka odlétla po větru.

6:00
Z vedlejšího pokoje se ozývají nespokojené skřeky.
„Sklapni, Merry!“ zaúpím bezmocně a hlavu si zahrabu pod polštáře. Marně. Vřeští a vřeští.
Ty obludo příšerná, já na tebe hodím hadr a budeš mít po ptákách!
7:30
„Merry, bašta!“
Odpovědí mi je řev, jako kdyby nám hrozil alespoň nájezd tatarů. Příšera se naparuje. Ježí peří. Roztahuje křídla. Jasně dává najevo, že tohle je její království. A vetřelce tu nestrpí.
„Uklidni se, mladá!“ houknu na vzteklého opeřence. „Ramena si dělej na někoho jinýho…“
Ztichne. Nechá se v klidu nakrmit. Jako každé ráno.
Ale rozčilovat se bude stejně.
Je to rituál.

Stella nebyla Skřivánek a v pravém slova smyslu nebyla ani loď. S deseti děly mohla sotva koho ohrozit a i pomalé nákladní lodě by ji hravě nechaly daleko za sebou. Ale s pověstí svéhlavého a poněkud vzpurného důstojníka si Frances sotva mohla dělat naděje na plavidlo, které by se vraku podobalo méně. I tak se to, že jí přidělili alespoň Stellu, rovnalo zázraku. Frances nepochybovala, že za to vděčí především Harrisovi. Navíc i přes její nedostatky mohla být konečně alespoň zdánlivě svým vlastním pánem. Na její palubě se nebude muset zodpovídat nikomu. Jen svému svědomí a své posádce.
A admirálům…

Seděli v důstojnické jídelně. Frances přinesla lodní knihy a mapu. Tom otevřel lahev kyselého vína. Poslední, co zbyla.
„Spočítala jsem to. Máme sto padesát šest práceschopných mužů,“ oznámila věcně. Tom svraštil čelo. To bylo méně než dvě třetiny plného stavu posádky.
„Taky se nám tenčí zásoby… Měli jsme je doplnit tady,“ zapíchla prst do rozložené mapy. Tom se zamračil ještě víc. Jejich situace byla čím dál tím víc beznadějná.
„Tam s lodí v tomhle stavu nedoplujeme,“ pokýval nešťastně hlavou. „Musíme se vrátit domů. Rozdělíme se na dvě směny, zkrátíme příděly a budeme se modlit, že potkáme někoho, kdo nám pomůže…“

Říká se, že krása není všechno a že jména předurčují. U něj to platilo dvojnásob. Když jsem ho viděla poprvé, bylo to takové holé, šeredné cosi ne větší než malíček a do našeho druhého setkání krásy příliš nepobral. V dlani mi sedělo rozcuchané, rachitické stvoření, které připomínalo spíš rozbitou prachovku než ptačí mládě. Pařátky měl pokroucené. Z osmi prstů mu sloužil s bídou jeden. A z té nevzhledné změti polámaných peříček na mě pomrkával pár až příliš živých oček.
Dostal jméno Horác. Nikdy pořádně nevyrostl a létat se taky nenaučil. Ale měl radost ze života a bojoval až do konce.