Divadlo Járy Cimrmana

I díky expedici jeho přítele, doktora Holuba, v Cimrmanovi uzrál plán botanické výpravy na jižní cíp Afriky. Bohužel tam dorazil právě v době, kdy vypukla první búrská válka, a tak Cirmanovy botanické plány nepřinesly ovoce.
Přesto však cesta nepřišla zcela vniveč. Dělostřelecká palba, která Cimrmanovi zhatila původní plány, ho inspirovala k vynálezu nové metody doručování pošty. Pevnou schránkou opatřené dopisy mohly díky vystřelení kanonem dorazit na místo určení nevídanou rychlostí. Mimoto zvuk výstřelu adresáta upozorňoval na příchozí poštu.
Ovšem tato revoluční myšlenka se nakonec neujala. Zkostnatělé vedení c. k. pošty zůstalo ke všem Cimrmanovým osobně doručeným písemným návrhům nepochopitelně hluché.

Představení nakonec dopadlo docela úspěšně, především samozřejmě díky oslňujícímu ztvárnění hlavní role. Dojaté venkovské obecenstvo, které se s něčím takovým setkalo jen málokdy, bylo ochotné zapomenout na náhlý výpadek mimo plánovanou pauzu.
A tak i členové souboru viníkovi odpustili. Každý může někdy selhat, to věděli sami až moc dobře. Jenomže na výkonu některých pracovníků všechno stojí a padá, a někdo si prostě nemůže dovolit unést se nekontrolovatelnými city.
Odpustit však neznamená zapomenout a nehoda se rychle stala oblíbenou historkou souboru. Jak také jinak. Vždyť kdo by si byl kdy pomyslel, že jednou uvidí otrlého nápovědu Standu Křečka dojatého k slzám?

Sousedé si ťukali na čelo, k čemu je to dobré, když přece všichni mají sáně a dolů do města se odjakživa jezdí až když sníh sleze i u nich. On však věřil, že řetězy připevněné ke kolům umožní žebřiňáku projet i závějí a lidé z horských vsí již nikdy nebudou přes zimu uvězněni doma.
Pobídl koně, ale daleko nedojel. Mokrý sníh kola i s řetězy úplně obalil. Experiment bohužel skončil neúspěchem
Večer u kamen za svitu petrolejky ve svém rukopisu škrtl zmínku o svém geniálním vynálezu a nahradil ji větou: ‚Chtěl jsem jet bryčkou, ale musel jsem přepřáhnout do saní.‘

Referent patentového úřadu se zahleděl na příchozího.
“Zase vy, Cimrmane! Co je to dnes?”
Žadatel vypjal hruď:
“Chci si patentovat rozum!” pravil.
Ramena referentova poklesla.
“Vy mi to nebudete věřit, ale… teď tu s tím samým byl sám ministr.”
“Ministr…” vydechl posmutněle Jára.
“A taky jsem mu to nedal!” triumfoval referent. “Včera si chtěla nechat patentovat rozum smečka novinářů. A před nimi pár profesorů. Docenti. Několik zasloužilých matron - ty dokonce přivlekly manžely, chudáky, aby jim ten rozum dosvědčili.”
“A ti všichni měli smůlu?”
“Ano. Už od minulého roku má totiž patent na rozum jeden metař z Nerudovky,” pravil referent vítězně.

„Dnes je 28. září 2005, pane přednosto. Zrovna když jste kontroloval stráže, přišel nový rozkaz. Je o tom, že slavíme svátek svatého Václava. Chcete ho přečíst celý?“

„Ani ne, Smile. Bude to stejné jako každý rok. Nositelům daného jména popřejte a mladší Václav pogratuluje staršímu. Třikrát ho opiš jako obvykle a originál založ. Máš pro mě ještě nějaké zprávy?“

„Druhá lipanská jízdní je opět bez velitele. Veverka z Bitýšky vyjel z hory.“

„Takže jeho další svévolné opuštění Blaníku, zaznamenej to do knihy. Kam to vlastně vyrazil náš hrdina?“

„Vyplenit vlašimskou Růži. Pokud vím, od strážných dostal na cestu antikoncepci. Pánskou.“