Divadlo Járy Cimrmana

Jednou z dosud nezodpovězených otázek je Cimrmanův vztah k chemii. Na jednu stranu nejsou známy žádné Mistrovy zásluhy nebo souvislá činnost v tomto oboru, na druhou stranu Cimrmanova slavná nejkratší anekdota "H₂SO₅" dokazuje, že měl na svoji dobu pokročilé chemické znalosti.

Průlom znamenalo nedávné vyšetřování v suterénu závodů SPOLANA Neratovice (viz závěrečná poznámka), při němž byla odkryta historická laboratoř a rozsáhlé zápisky o slučování nejrůznějších chemikálií. Pokud je jejich autorem, jak se domníváme, Jára Cimrman, lze mu nejen připsat první použití výrazu sloučenina , ale i záhadu jeho odklonu od chemie vysvětlit posledním zápisem: "chlorečnan draselný a síra - neslučitelné se životem".

Nechci! Já ten majetek prostě nechci. Tatínek mi stále říká:"Františku, nauč se dívat do trouby, nauč se dívat do trouby..." Vždyť to neumím a ani se to nenaučím. To je pořád trápení. Jako dneska, přijde chlap, botky nablejskané a místo aby se ptal na něco pořádného, chce vědět, který z nápadníků jeho dcerunky chrápe, když spí anebo nechrápe, když nespí... Takové voloviny...

Starat se o takový pozemek, to dá, panečku, práci. Já vím, že mne má tatínek rád, ale proč ho neodkáže Václavovi? A ten si v klidu v Praze popelaří. Tak to tedy ne. Dneska mu to řeknu.

Blaník je
a) vrch ve středních Čechách
b) jeskyně v Moravském krasu
c) noclehárna

Blanickému vojsku velí
a) svatý Václav
b) Jan Žižka
c) politická mrtvola

Když někdo uvnitř zůstane jeden den
a) na zemi se mezitím vůbec nic nestane
b) na zemi mezitím uplyne rok
c) zůstane tam do soudného dne

Do Blaníku přijdou bojovníci padlí v bitvách, které znamenaly neštěstí pro národ.
Jako například:
a) bitva na Moravském poli
b) porážka sedláků u Chlumce
c) dívčí válka

Blaničtí rytíři vyjedou národu na pomoc
a) až bude nejhůř
b) až se jim bude chtít
c) až vymění vrchního velitele

Krátce po svém opuštění pražského gymnázia Minerva se Cimrman vydal na cestu do rodné Vídně. Jelikož však mladému muži již v jihočeském Táboře došly peníze, rozhodl se na další cestu vydělat prodejem obrázků malovaných zbytky barev ze zavazadla, s nímž opustil internát. Jak jsme vyčetli v dochovaném mistrově deníku, Cimrman právě v Třeboni dokončoval živě barevnou krajinku s vycházejícím sluncem zrcadlícím se na hladině rybníka, když se přes jeho rameno naklonil francouzský host místních lázní. „C'est magnifique! Quelle impression!“ okomentoval prý Cimrmanovu práci a obrázek okamžitě koupil. Naše nedávné výzkumy potvrdily, že tím mužem nebyl nikdo jiný než Claude Monet.

Cimrmanova autobiografie dlouho unikala pozornosti literární vědy, protože ji mistr napsal pod pseudonymem a, jak bylo jeho zvykem, použil falešné datum a místo narození. Tato obezřetnost byla zcela na místě, protože byl Cimrman za své protihabsburské postoje často pronásledován rakouskou tajnou policií a informace prozrazené vlastními paměťmi by se mu mohly stát osudnými. Proto mistr v díle pozměňuje mnohé údaje, podle nichž by mohl být poznán, a my tak pozorujeme chybějící zmínky o jeho díle, změny dat i míst Cimrmanových cest i popisů o povoláních, která vykonával. Čtenář tak téměř získává pocit, jako by šlo o autobiografii zcela jiné osoby.

Vzpomínám, jako by to bylo včera. Když k nám tenkrát šel panu doktor a maminka mi nakazovala, ze můžu ukázat jenom zádíčka, to jsem tomu ještě vůbec nerozuměla. Pak jsem dostala první sukýnku, ta se mi moc líbila. Byla proužkovaná a když jsem se zatočila, bylo mi vidět až jéje. Smutná jsem byla, když jsme pochovali naši kočku. To jsem si mohla oči vyplakat. A pak se o mne začal ucházet ten fešácký poručík. Oči jsem na něm mohla nechat. Ta uniforma! Ten knír! Ten kariéní postup! A pak se to všechno néjak pokazilo. Nebýt otčíma, mohla jsem být vdaná.

„No jen se na to pojďte podívat!“
Pokladní Dvořáčková nevěřícně potřásala hlavou, ale běžela společně s kolegou Rejskem dozadu, až na konec odstavné koleje č. 1. Už se tam shromáždil slušný hlouček lidí.
Bylo to tak! Povalený vagón ležel na boku a různými otvory se z něj valily proudy jakési nažloutlé nechutně páchnoucí hmoty. Když na ni paní Dvořáčková zaostřila pohled, rozeznala tam množství jakýchsi bílých zmítajících se věciček. Okamžitě se odvrátila, víc už toho vidět nechtěla.
„Jak dlouho to tady vůbec stálo?“ vypravila ze sebe.
„Přesně dva měsíce,“ odpověděl výpravčí Čermák. „Oni tehdy říkali, že chtějí ještě chvilku počkat...“