Divadlo Járy Cimrmana

Teorií defenestrací se zabývá Jára Cimrman ve studii Fensterpolitik. Podrobně ukazuje, že ne každé vyhození z okna je defenestrace.

Když Josef prohodí oknem flašku koňaku, není to defenestrace, ale škoda.
K defenestraci je potřeba vyhodit osobu.

Když prohodí oknem Fanouše, není to defenestrace, ale hospodská rvačka.
Je potřeba vyhodit osobu významnou.

Když vyhodí z okna ministra zahraničí, není to defenestrace, ale nešťastná náhoda (pokud se podaří zamést stopy) nebo sebevražda (pokud se to nepodaří).
Je nutné defenestrovat veřejně nebo se aspoň k činu přiznat.

Konečně: jisté osoby vyhodit není defenestrace, ale marnost.
Když je vyhodíš oknem, nesmí se vrátit dveřmi.

„Toho tvaru si nevšímejte. Podívejte se na to a řekněte mi, kolik by to mohlo stát. To víte, pan ředitel si za mě našel náhradu a děti jíst musí.“
„Bohužel vás zklamu, pane učiteli,“ řekl zlatník, když si zvláštně tvarovaný valoun prohlédl. „Je to kočičí.“
„Kdepak, kočičí,“ oponoval bývalý dějepisář. „To je moje vlastní.“
„Že je to vaše, vám neberu,“ nenechal se zlatník vyvést z míry, „ale zlato to není. Je to jen pyrit. Bohužel.“
„Tohle by se kolegovi Vlasákovi nestalo,“ pomyslel si Josef Bohuslav Chvojka, když zklamaně vycházel ze zlatníkova krámku, „ten by kočičí zlato poznal už v Blaníku.“

„Chováš se jako sobec-“ zarazil se.
To si teď pěkně zavařil. Co se rýmovalo se „sobec“? Kopec? Obec? Konec?
„Zatímco já jsem borec.“ To doplnil velmi pěkně, pomyslel si princ pyšně.
Nějakou dobu mu trvalo než si zvykl na tento nevšední způsob komunikace. Mělo to jistou nevýhodu – zapomněl, o čem se to vlastně hádali. Možná to nebyla nevýhoda, napadlo ho, když cítil rty svého milého na svých. Druhý už dávno neměl zlaté vlasy, ale vlasy nikdy nebyly podstatné.
„A nejhorší ze všeho jsou,“ povzdychl si děd Vševěd
„Trpaslíci,“ princ Drsoň doplnil svého milého. Měl pravdu. Ty potvory vám vlezou všude.

Odpoledne zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou,“ pronesl jsem polohlasem u domovních dveří. „Až na věky, pane Ptáček,“ ozvalo se z druhé strany dveří.
„Ano, jsem René Ptáček,“ zakoktal jsem. „Kdo jste vy?“
„Vladimír Vašek. Vy mne budete znát pod pseudonymem Petr Bezruč. Já jsem ten, co proti vám píše básničky. A tady máte návrh smlouvy na prodej dolu Terezka. Kupujícím jsem já, cena požadovaných dvacet milionů. To víte, básně dnes vynáší. Uvidíme se zítra u právníka, adresa přiložena.“
Tak zítra prodám důl. Dvacet milionů je dobrý start na to, abych odložil masku uhlobarona a stal se finančním magnátem.

„Cimrmanův časopisecky vydávaný detektivní počin nyní vychází ve sborníku Neznámé krimi. Editorem tohoto počinu, se, bohužel, stal profesor (odfrknutí) fušer, pardon, Fiedler. Je smutným faktem, že někteří členové vědecké obce se neváhají zaprodat pro výdělek. Z dobře informovaného zdroje víme, že profesor (odfrknutí) Fiedler se neštítil využít svého příspěvku, aby mrzce získal dva chlebíčky, vzal mi je před nosem, na konferenci Obskurní tisky. Problém je již samotý název: Známka punku... Děkuji... (ukousne si chlebíčku) Cimhchrmhchan, bhchyť phravděphchodobnhě mhimokchodem bhyl zakladatelem punku, text geniálně nazval Známka ponku. Inspektor Trachta v díle totiž určí pachatele dle stop po umístění starého truhlářského stolu.“

Ani po dvou letech výcviku pokusný objekt nereaguje na podnět. Nepozorován vliv denní doby, světelných podmínek či teploty. Na vině může být nesprávná volba odměny. Cíl pro příští experimenty: Nahradit pšenici kukuřicí.
Výzkumník odložil pero a místo něj se chopil jehly a nitě. Sotva však začal, z vedlejší místnosti se ozvalo zadrnčení tětivy následované tlumenou ranou.
Vyskočil z židle a spěchal za zdrojem náhlého vyrušení. „Proboha…“ vydechl, když spatřil pírka převalující se v průvanu po podlaze a ke stropu směřující pár pařátků.
Zamáčkl slzu a zavolal posluhovačku, které pak nařídil: „Hanžlová, oškubat, uvařit. Lepší kousky bych snědl a horší pochováme.“

Nic. Nada. Nothing.
Myšlenky a starosti vymazány.
Je jen houpání na vlnách nekonečna.
A ten hlas.
Asi něco říká.
Soudě dle drbání ve vlasech se od Fernãa – aha, Fernão! – neočekává složitější reakce než blažený úsměv.
Se jménem a jemnými dotyky vlhké žínky se mu postupně vrací i schopnost mluvit a o své vůli se pohybovat.
Ještě napít.
Pak se uvelebí v objetí svého muže.
„Franku? Svět má konec. A já byl daleko za ním.“
„A co jsi tam viděl?“
Aftercare účinkuje zázračně, už nabíhá i humor.
„Takovou velkou ceduli. S nápisem,“ udělá dlaní ve vzduchu oblouk, „byl jsem tu, Cimrman.“

Když Cimrman zjistil, jak složité je naučit Liptákovské pravidla šachu, rozhodl se hru zjednodušit a nahradit většinu figur pěšci. Tuto upravenou variantu královské hry nazval dám-mat.

Již po několika sehraných partiích se ale ukázalo, že je značně obtížné dát mat figuře, která na šachovnici vůbec není. I název hry dám-mat byl pro prosté venkovany poněkud matoucí a Cimrman jej tedy upravil na dám-mu ve smyslu (nan)dám mu (to). Později, v zájmu setření odstranění třecích ploch mezi hráči, bylo nutné pozměnit název ještě jednou a pod tímto novým označením - dáma - se dochovala Cimrmanova varianta šachů v Liptákově až do dnešní doby.

A já se vás táži: je tato devótnost opravdu nutná? Ano. staří mistři nám tu cosi zanechali. Já sám si rád tu a tam nějaký ten jejich výtvor přečtu nebo shlédnu.

Ale využívat jejich práce k vlastnímu prospěchu? Čerpat z prověřených zdrojů, neboli sprostě krást a kopírovat stokrát omleté náměty? Nikdy!

Vždyť o kolik je lepší pustit se do díla bez okovů nároků a očekávání, zcela po svém!

Stůjte si tedy na ramenou obrů, je-li vám to vhod. Já však neustanu v okopávání jejich kotníků a budování vlastního díla na zelené louce. Inspirace mám věru dost.

Váš Jára da Cimrman

Vážená paní,

Váš pokus o pohádku jsem přečetl jen s největším sebezapřením a pouze proto, že bych si nesplněním pracovní povinnosti koledoval o výpověď.
Kromě toho, že vykrádáte českou klasiku, ze které jste stvořila nesmyslnou směs dějových linek, se Vaše postavy často chovají nelogicky. Na prince Drsoně v jedné části hry úplně zapomenete. A to ani nezmiňuji prvoplánový humor.
Největší katastrofou je ovšem scéna, kdy se všichni trpaslíci trýznění dědem Vševědem spojí s obrem Kolodějem a sedíce na jeho ramenou zničí celé království. Co si má divák z této hry odnést?
Jedná se o řečnickou otázku. Odpovídat nemusíte.

Ladislav Stroupežnický