DMD č. 22. pro 22. 4. 2026. Téma: Návnada

Průvodkyně spícího muže rázně kopla do chodidla tak, že značnou chvíli nevěděl, kde je. Potom, když se otřepal a rozkoukal, uviděv ji se rozzářil:

„Mely! To jsi ty? Co ty tady děláš?“

„To se můžu zeptat já tebe!“ odvětila naoko rozčileně. „V tuto dobu spát, skutečně?!“

Ti dva se evidentně znali, usoudil Fergus.

Vtom muž zpozoroval Ferguse a dal hlavu na stranu, aby na něj skrz ženu ve fialovém lépe viděl.

„To je jeden z těch, kteří to způsobili. Lžíce z měsíčního stromu byla návnadou,“ dodala na vysvětlenou.

Neznámý kývl hlavou na znak pochopení.

„Jak to vypadá?“ zeptal se ustaraně.

Zelená se rozpíjí v daleké země, v divočinu, nepolíbenou tvými sny. Řítí se zdi svěrací kazajky města a mysl bloudí po kraji.

Jako mucholapkou jsi chycen v osidlech poblouznění, sladkého zapomnění. Včera struna praskla, dnes opět hraje do not meluzíny v komínu.

Jako mrkev na palici – nedosažitelně přitažlivá bíle nezasytí, nevidíš nic jen dech písku pouště hrajícího se s tvými vlasy. 

Zavřeš oči a zlatavé vlny tříští se o útesy fantazie. Šum ovine noční můru jako had zakousnutý do jablka. 

Hluboké nitro hučí jako tisíce klasů obilí na poli, slunce pálí na zmrzlé touhy.

Zaleskne se plamen plání beze slov.

Nešťastná Xénie sesílá další povzbuzující kouzlo, pořád dokola se omlouvá.
Slávka v její náruči prudce zvrací, ohmatává si bolavou hlavu, půlka vlasů pryč...
Drahoš nad nimi spíná ruce. Ještě se třese zděšením i lítostí, nehoda ho však navádí, aby vyslovil nahlas to, s čím si zatím jen nesměle v duchu pohrával.
„Jestli tohle přežijeme, vezmu si tě.“
Slávka zápasí s další vlnou nevolnosti. Ale odteď už vždycky bude věřit, že největší štěstí člověk prožívá, když zvrací v kaluži bláta a krve.
Xénie se od dvojice tiše odpoutá. 
Musí zjistit, odkud předtím přišla pomoc. Může to být past. Ale taky nemusí.

Podruhé vyměnil zámek. Pečlivě prohlédl byt. Žádné další zařízení nenašel. Vyměnil kartu v mobilu. Smazal všechny soubory, předtím je samozřejmě pečlivě uložil na flash disk. Přestože ho to pokaždé, když mazal další jméno, vnitřně zabolelo, oddechl si, až poslední soubor zmizel a disk byl uschován do perfektní skrýše.
Teď mu nikdo nic nedokáže. Oddechne si a pak se vrátí ke své tmavovlásce. Zaslouží si to. 
Už klidnější vyšel před byt. Pod nohy se mu snesl bílý lístek.

Sofie
Agáta
Lena
Iveta
Soňa

BRIGITA

Stále spíš klidně?

Úzkost mu stáhla hrdlo. Zabolelo ho na hrudi. Co teď? Notebook! Musí pryč! Hned!

Narcis byl krásný, nádherný mladík. Zamilovala se do něho spousta žen a nymf, včetně nymfy Echó. Ta se neopětovanou láskou utrápila. 

Bohyni lovu Artemis to pobouřilo. „Počkej hrdopýšku. Já tě potrestám,“ rozhodla se. Nalíčila v lese studánku, jejíž hladina byla jako zrcadlo. Když se Narcis chtěl napít, zahlédl sám sebe. Návnada zafungovala. Veštba rozpřáhla náruč. Mladík se do sebe beznadějně zamiloval. Nemohl se od svého obrazu odtrhnout. 

„Ách, jak jsi krásný. Polib mne, Obejmi mne,“ vzdychal touhou. „Netrap mne. Opětuj mou lásku,“ žadonil. Nakláněl se pro polibek čím dál víc, až se hladina uzavřela nad jeho pýchou. Sebeláska ho zabila. 

„Už se to trhá,“ hlásím optimisticky po obědě. 

„Ta o Červený Karkulce je taky dobrá,“ odzívne mě Marta. Ani se neobtěžuje vylézt ze spacáku 

„Pršelo a blejskalo se sedm…slyšíte?“ Rita tuhne. Něco škrabe zvenku na dveře. 

„Měly jsme zavřít na petlici,“ šeptá Marta. Rita nenápadně couvá do nejzazšího rohu. 

„Neblbněte, medvědi přece nelezou do baráku.“ Nový útok. Silnější.  

„Jsme v pasti. Teď si na nás venku počíhá!“ 

„Seš cvok,“ opatrně se sunu k oknu a rukávem vytírám kolečko. Zrzavá fenka, hubená a promočená na kůži. V tlamě drží pomuchlaný a dočista vylízaný obal od Ritiny Májky a dožaduje se přídavku.

Ondra se vrátil z obchodu.  S výrazem krále, který si přinesl drahý poklad, položil na stůl balíček. "Cos to koupil?" Zajímala se manželka. Ondra  jej  vzal do ruky a strčil jí ho pod nos. "Přivoň si," řekl. Zuzka nasála vůni a usmála se. "Parmezán, viď."  Ondra přikývl. "Zítra koupím špagety a uděláme si hostinu," těšil se. Zuzka přikývla. Druhý den se Ondra zdržel v práci. Zuzka vytáhla sýr z ledničky, že si kousek vezme jen tak. V tom se objevil tatínek, že by chtěl kousek sýra. Dostal ho. "Jaký byl?" zajímala se. "Nevím, strčil jsem ho do myší pasti." "Cože?"

“Tys mu na to kývla?” podivila se Marta.
“Prostě mě ukecal,” vzdychla Karolína. 
“To mě před lety taky,” zasmála se Marta. “To Mirek umí, když chce. I když tentokrát u mě nepochodil. Na tohle já nejsem ten správný typ.”
“Ale víš o všem, co se ve vsi šustne!”
“To není všechno. Mě by to navíc nebavilo. Na co tě nakonec dostal?”
“Ukázal mi staré svazky. Jsou nádherně napsané, malované, spousta fotek… a ty příběhy! Zajímavé čtení. Slíbil mi, že si v nich můžu listovat, jak budu chtít. Jen se bojím, že jako nová obecní kronikářka se těm starým nedokážu vyrovnat!”

Nebyl jsem zrovna lumen. 
Splést si lidský příbytek s úkrytem! Pitomý nápad. 
Samozřejmě, cestu ven jsem nenašel. Už jsem říkal, že fakt nejsem lumen? 
Zůstal jsem viset na zácloně. 
Když jsem se vzbudil, byl jsem v krabici, šišlala kolem mě lidská mláďata a mezi nimi se protlačil lidský zasloužilý gentleman a strčil mi před čenich… Mrskajícího se tučného červa na pinzetě!
Hryznul jsem. 
Jídlo! 
Dobře jsem se najedl. 
Večer mě vypustili. 
Ale když jsou tak ochotní… proč to nezkusit?
O pár dní později jsem visel na zácloně znovu a gentleman mě znovu nakrmil.

Stavuji se tak jednou, dvakrát do týdne. 

Nora už zná rutinu. Aktivní hovor na mobilu, bezdrátová štěnice skrytá za límcem. Co dělat, kdy se necítíte bezpečně. 
Tentokrát je ale návnadou Adam. 
„Můžete si to rozmyslet.”
„Já vím.” 
Ani nezaváhá.

Fajermon se napřímí, jakmile ho spatří. 
„Nejste nastrčený agent. Cítím to až sem. Nějaké zbytky nadání ještě mám.”
Adam se posadí naproti. „O co jde?” zeptá se chladně. 
„Jak dlouho?” 
„Nerozumím.”
„Oba velmi dobře víme, co ti parchati v UBRMU dělali. Takže? Jak dlouho? Minutu? Pět?”
Adam sáhne po límci a pak po mobilu.

„Vypnul oba přenosy!” sykne technik venku. 
„Ví, co dělá,” řekne Nora. 
Sama tomu nevěří.