DMD č. 22. pro 22. 4. 2026. Téma: Návnada

Strašne sa nudí. Nudí sa v novom Reveckovie dome, v priestornej jedálni, luxusnej detskej izbe.

Cvak sluhovi po kotníku.

Potrebuje to mláďa. Našiel ho dávno. Na hranici vecí. Jej telo vtedy veľmi tvrdo spalo. Hrali schovávačku, naháňačku, strašili snové vrabce. Už dlho nemal vlastného človeka. 

Potom ju zobudí - Pokrok! Pokrok, ten drzáň! A na to si zgegne.

Čo s polo-učňíčaťom? Až po nos v cudzej moci. A ten jej otec…

Čo robiť? Hodiť reč s tými dvoma? Zelenáči. Lepší než Pokrok...no nápadní.

Dievča bude musieť utiecť. Ako len na to?

Návnada! Áno, áno! Kocúr poskočí. Až sa poprehadzujú pruhy.

Nikdy jsem nepochopila, jak funguje koncept někoho sbalit. Mám něco předstírat, na něco lákat, usilovně o sobě dávat vědět? A proč?

Vlastně jsem se snažila tě nebalit, protože projevit zájem znamenalo riziko, že to celé blbě chápu, naše křehké přátelství to neunese a já tě ztratím.

Taky nevím, co znamená s někým chodit. Chodili jsme na lezení a na procházky a na výstavy, ale ne spolu. Prostě jsme jenom byli - ty a já.

Taky jsi nikdy nebyl můj kluk - vždycky jen partner (a nejlepšejší kamarád).

Možná jsme na tenhle slang prostě moc staří.
A víš co? Vůbec mi to nevadí.

Policista jde takhle v zimě na ryby. Vykope v ledu díru, rozloží židličku, sedne si, nahodí návnadu a čeká. Za chvíli se nad ním ozve mocný hlas: „Tady ryby nejsou!”

Policistu to překvapí, ale vezme informaci na vědomí. Tak popojde asi o deset metrů dál, vyseká novou díru, rozloží židličku, sedne si, nahodí návnadu a zase čeká. 

Asi po hodině se nad ním opět ozve mohutný hlas: „Tam taky ryby nejsou!”

To už policistu naštve, tak zpupně zvedne hlavu a zvolá k nebi: „Jseš snad Pán Bůh, že všechno tak víš?”

„Ne, nejsem Pán Bůh. Jsem správce tohoto zimního stadionu.”

Běželi bez oddechu. Byli skuruti, neznali únavu, neznali strach. Uglúk byl na svoji skupinu hrdý. Nesli svému pánovi kořist. Nemusel znát přesné plány. Co pán dělá, moudře dělá. Jistě tyhle neschopné tvory k něčemu využije. Snad jako návnadu, aby ulovil někoho důležitějšího.

Tušil, že nepřátelé se přibližují. Veliké množství nepřátel, mnohokrát více, než jeho vlastních druhů. 

Jeho skupina samotná by snadno unikla, ale ti mrňavci z Morie a z Mordoru je zdržovali. Báli se slunce. A ještě chtěli zpochybňovat jeho velení!

Ale on svého pána nezklame. Splní úkol.

Ať koňáci přijdou, postaví se jim. Jsou skuruti, výborně vycvičení a vyzbrojení.

Můj plán dospěl k závěru.

Celá jsem se namazala šťávou z vepřových steaků. Poté jsem si s potřebnými věcmi zalezla do křoví. Bylo překvapivě pohodlné. Až na slunéčko sedmitečné, které mi lezlo po holém zadku. Lechtalo to.

Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Edward se vynořil z domu Cullenových. Zvedl hlavu. Nasál vzduch. Vydal se za pachem dobře připraveného zvířete. Tak akorát k sežrání.

Jeden krok.

Druhý.

Třetí.

Přesekla jsem provaz vedoucí k pasti. Na hlavu Edwardovi spadla síť a obalila ho.

Edward povytáhl obočí. "Bello, když jsem říkal, že je načase, aby ses naučila lovit, tohle jsem tím vážně nemyslel."

V šeru mezi stromy něco kvílelo.

Snažil se sám sobě namluvit, že je to jenom zraněné zvíře. Že je to vítr. Že stárne, a že už mu po letech uši vypovídají službu. Že je to jen přelud z nervů a únavy.

Moc dobře věděl, že zaslechl slova.

Kdyby otočil hlavu jen kousek do strany, možná by to i zahlédl. Mohl by sejít těch pár set stop do lesa. Zjistit, co se děje. Pomoct. Být dobrý člověk.

Zabodl pohled přímo před sebe, pušku sevřel o něco pevněji, a zakázal si třeba jenom pohnout očima.

Kostí dobrých lidí tu byla plná země.

"Nepsal jsem to už vloni?" Pomyslím si.

Kdepak, to byla Volavka. Teď je to Návnada, to je něco úplně jinýho.

"Dovolím si nesouhlasit..."

Přeci se s tím dá toho tolik udělat... No?

"Nic mě nenapadá."

Tak třeba... jaký bylo slovo loňskýho roku... No?

"Rage-bait." Odpovídám neochotně.

K tomu tě určitě něco napadne...

"Když jo, tak to zase bude temný... znovu... v řadě..."

Nebo hrátky s jazykem? Ná-vna-da... něco na vnadách?

"Hrátky s jazykem na vnadách jsou laciný. Možná to nechám na neděli."

Snaž se. Zkus to ještě... Třeba zkus něco meta!

"Meta?" Rozzuřím se. "Meta je nejhorší!" Raději jdu ven.

Z portrétu na ni hleděl s přívětivým úsměvem. Tvář měl na první pohled milou, očka působila bystře. Líbil se jí i ten upravený vous, i když byla uvyklá pohledu na bujné kníry a bradku. Nenapadlo by ji nazvat ho odulým, prostě to byl silný muž hodný svého majestátu. Oblečený byl ve složitém, bohatě zdobeném rouchu podle nejnovější módy, zlato, perly a drahé kameny nevyjímaje. 
Okamžitě se sňatkem souhlasila.
Ten, kdo stál před ní, ji děsil. Tlustý stařec, s povislými tvářemi v rouše venkovana.
Anna Klévská se na místě rozmyslela. 
A Jindřich VIII.? Nazval ji "příliš ošklivou", jen aby neztratil tvář.

„Poskočíme?”

„Sedíš si na vedení? Na romantickém balvanu cítím ty správné líbací vibrace!”

„Balvane! Nikdy víc! Posuneme se v ději!”

„Romantika nestačí? Odkdy?”

„Dal jsem ti pusu! Vášnivým úsilím jsem si zauzloval jazyk!  Neproměnil ses!”

„Překvapený? Nekvákej! Líbáš mizerně! Dokonce i ty jsi z toho zezelenal!“

„Labužníku! Chutnáš po masařkách!”

„Kva?!”

„Quoi?” Kulevra otráveně zasssyčela. „Sssrychlete, milovníci! Sssvítá. Takhle ssse k hvěsssdičce nedossstaneme. Kvalitní červený ssscénář, akce, konec zelené episssodky!”

Skokani sklapli.

„Chsssete ssse přece proměnit v…” užovka zaváhala. „…sssexy přitažlivé sssokoliv?”

Zelené hlavičky zakývaly.

Kulevra se spokojeně usmála: „Nassstrašte návnadu! Přilákejte PPL!”

„Kva?! Kva?!”

„Past na Prokazatelně Pravou Lásku!”

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na žížalu neberou pstruzi,

na mušku zase ti druzí.

Třešeň má rád tloušť,

úlovků chci mít houšť.

Na kapra použiju boilí,

přesný recept nikdo neví.

Jen já, jen já těsto si míchám,

osvědčenou recepturu mám.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na rybu mám tuze velkou chuť,

večeři chytím si, buď jak buď.

Nastartuju a vyrazím k řece,

rybičku chytím tam přece.

Nejdřív křeslo pěkně složím,

rybičky trochu si zakrmím.

Pak nezbývá mi než čekat,

hrozné rýmy nic se nelekat.

Nakonec, když nechtějí brát,

žížalu ze břehu vyrýpat.